Toto je volné pokračování a vyvrcholení článku o Tajemství
Věci k nám přicházejí tehdy, když jsme na ně připraveni. Týká se to i knihy Miluj svůj život, která přišla do mého života dvakrát. Poprvé před 15ti lety. Měla jí moje tehdejší přítelkyně Marcelka. A protože Marcelka měla kromě toho i spoustu dalších knih, kterým se říkalo „červená knihovna“, myslel jsem si, že tahle je jednou z nich. Další romantická knížka o lásce a životě, sexu a nesmyslech. Názvy těch knihy byly hodně podobné. Ani jsem ji neotevřel.
Místo toho jsem chodil na sebeobranu, protože cesta muže je cesta bojovníka a meditoval jsem, protože cesta k osvícení vede skrze vyprázdněnou mysl. Mysl vyprázdněnou také od lásky, milování a od života. „Všechno je marnost, řekl kazatel, všechno je jenom iluze, četl jsem v „moudrých“ knihách. Naše myšlenky a pocity nejsou naše prvé já … a těch myšlenek se musíme zbavit, abychom objevili podstatu. Kdepak milovat svůj život a rozmazlovat svoje tělo. Tělo je třeba držet na uzdě askezí.“
Když si přečtu poslední věty, které jsem schválně dal do uvozovek, začínám chápat, proč moje cesta byla tak dlouhá a tak bolestivá. Jednoduše jsem věřil bludům a to nefunguje a bolí to. Proč? Protože bludy jsou neskutečné, zatímco myšlenky a pocity jsou skutečné. Přesně naopak než tvrdily „moudré“ nauky „osvícených“. Kdybych ty věci, kterým jsem tehdy věřil, sepsal do knihy, musela by se jmenovat Znič svůj život. Podtitul Jak zmagořit a zadělat si na depresi.
Ó, jak jsem se mýlil. Mohl jsem si ušetřit dobrých deset let hledání (přeháním, jenom pět), kdybych knihu otevřel, zaujala mne a pochopil bych ji. Kdybych pochopil, že tělo nemáme od toho, abychom ho umrtvili a odstřihli od pocitů a myšlenek, ale jako moudrého rádce a pro radost.
Vracím se velký obloukem do místa, kde jsem už jednou byl. Otevírám knihu Miluj svůj život od Louise L. Hay. Hned na začátku knihy jsou uvedeny:
Základní myšlenky mé (Louise) filozofie (a za ně uvedu svůj (Vítkův) ostrý komentář)
Každý je bezvýhradně zodpovědný za všechno, co se mu v životě stane. (Souhlasím)
Každá naše myšlenka vytváří naši budoucnost. (Souhlasím)
Veškerá síla spočívá v současném okamžiku. (Souhlasím)
Každého trápí sebenenávist a vina. (Nesouhlasím)
Každý si v skrytu duše myslí, že za nic nestojí. (Nesouhlasím)
Je to pouhá myšlenka, a myšlenku lze změnit. (Nepřesné)
Odpor, kritika a vina jsou neškodlivější mentální návyky. (Nesouhlasím, zjednodušené)
Zbavíte-li se odporu, můžete si vyléčit i rakovinu. (Souhlasím s tím, že se dá vyléčit)
Jestliže máme opravdu rádi sami sebe, všechno se nám v životě daří. (Zjednodušené)
Musíme se zbavit minulosti a všem odpustit. (Nesouhlasím)
Musíme být ochotni začít mít rádi sami sebe. (Souhlasím)
Klíčem k pozitivním změnám je být sami se sebou spokojeni a brát se takoví, jací jsme. (Nesouhlasím, zjednodušené)
Všechny nemoci si v těle vytváříme sami. (Víceméně souhlasím)
Takhle nějak čtu každou knihu (která se týká zdraví, duše, Boha …). V jedné ruce držím zlatý meč, ve druhé selský rozum a tím mečem sekám jednu větu za druhou. Ten meč jsem dostal od jednoho člověka, kterému říkám gnostik. On tomu meči říká Klíč (k Tajemství Dokonalosti), a jeho symbolem je váha. Ten meč, klíč a váha představuje … Spravedlivost. (Právě jste si přečetli nejdůležitější větu mého a možná i vašeho života. Spravedlivost je klíčem k Dokonalosti. Jestli má nějaká věta tu moc uzdravit vás ze všech nemocí anebo zajistit vám nesmrtelnost, tak je to tato věta). Jestli existuje nějaké Tajemství, nějaký Klíč ke Všemu, tak to není Zákon přitažlivosti, ale je to tato věta. Tajemství, které mi gnostik předal, předávám svými slovy.
A tou váhou, Spravedlivostí, když budeme vážit každou větu, dokážeme ze světového bestselleru (Miluj svůj život), kterého se prodalo víc jak 16 miliónů výtisků, udělat nálož, která nás vystřelí k Dokonalosti.
Abych čtenáře nenudil, jako návod rozsekám jedinou myšlenku:
Musíme se zbavit minulosti a všem odpustit.
Nejprve rozum do hrsti. Opravdu něco musíme? Nemusíme. Lze se zbavit minulosti, nebo minulost už je někde uložená (třeba v paměti)? Bylo by správné se zbavovat minulosti? Nebo je dobré ji mít? Zatím jenom tak píšu, co mne napadne. Hlavní seknutí zlatým mečem teprve přijde. Nápřah … Je spravedlivé všem odpustit? Není. Představte si, že vám někdo ukradne auto, nabourá s ním, způsobí vám škodu sto tisíc korun. A vy byste mu měli odpustit. Třeba proto, že už máte jiné auto a stalo se to před mnoha lety. Je spravedlivé někomu odpustit, tak, že udělám tlustou čáru za minulostí a nechám to být? Není.
Odpuštění má určitá pravidla. Jedním z těch pravidel je, že ten dotyčný by vám měl v tomto případě nahradit škodu, kterou vám způsobil, plus další náklady. Tak je to spravedlivé. On musí na misku vah vrátit to, co z ní vzal. A ještě se ten člověk musí omluvit, (případně) vás poprosit o odpuštění, protože vám způsobil bolest. Kdepak zbavit se minulosti. Až pak můžete knížku minulosti přivřít, ale pořád víte, že tenhle člověk tam má napsané, že vám ukradl a rozbil auto.
Tak a je to. Tohle když uděláte s každou větou, tak se knížka smrskne na polovinu, případně na několik stran, protože v ní bylo mnoho nespravedlivých myšlenek a bludů a zároveň vám ta kniha nabobtná, protože si tam dopíšete vysvětlivky a svoje nové a dokonalé myšlenky, které vás napadnou.
Miluj svůj život je lahůdkové čtení, pokud si z něj člověk vyzobává čisté, pravdivé a spravedlivé myšlenky a vyškrtává ty, které se autorovi nepodařilo tak úplně domyslet. Ale i kdybyste knihu „sežrali i s navijákem“, uvěřili úplně všemu, může vás tato kniha nasměrovat k pochopení základního tajemství zdraví a nemoci, že zdraví a všechny nemoci mají příčinu v psychice člověka. (Viz. myšlenka Všechny nemoci si v těle vytváříme sami.)
K lahůdkovému čtení jako bonus dostanete ještě pořádnou dávku pozitivního myšlení. (I když některé myšlenky jsou tak trochu zkraty a namlouvání si a kritický mozek se na nich bude zasekávat. I tady platí, že všeho moc škodí. Pozitivní myšlení by nemělo být snem odtrženým od skutečnosti, ale mělo by ze skutečnosti vycházet. Složka snu by měla být tak velká, aby člověka dostatečně motivovala, ale pouze tak velká, aby stál nohama na zemi a nelétal v oblacích.)
Na konci knihy je seznam nemocí, jejich možných (psychických) příčin a nových mentálních návyků, což je mé oblíbené téma. Tyto informace od různých autorů shromažďuji na stránce Nemoci a léčení. Někdy různí autoři říkají víceméně totéž (zdalipak od sebe neopisují) a někdy je v tom zmatek.
Pokud jste léčitel anebo sebe léčitel, anebo člověk, který za sebe chce být zodpovědný a chce být trvale zdravý a bohatý, tak byste tuto knihu neměli opomenout. A pokud zjistíte, že některé myšlenky jsou překonané, tak je to jedině dobře. Blahopřeji. Škrtněte si je a místo nich si napište myšlenky, které vám sedí lépe. Neberte knihu jako poslední moudrost, ale jaké námět k přemýšlení. Jako ukazatel směru. Podle mne správného směru. S touto knihou jste na dobré cestě. A pokud nezapomenete na Tajemství a Poselství tohoto článku, tak na té cestě nemůžete zabloudit.
Nemůžu si pomoci, ale tohle je jeden z nejlepších článků, které jsem kdy četl … jsou tam vyzrazená dvě z největších Tajemství. Tajemství Zdraví a Tajemství Dokonalosti. Cokoliv dalšího může být jen opakováním a rozvedením těchto myšlenek.
Četla jsem Váš článek a zaujal mne. Avšak musím podotknout, že člověk jež píše článek o knize, by měl být objektivní. Neboť se obávám že jinak zaujmete buď ty čtenáře, kteří uvažují podobně, a nebo jsou snadno ovlivnitelní. Ale i přesto je to velmi zajímavé, a proto zde píši tyto dodatky (také pouze názory).
Nejdříve bych se ráda vrátila k…řekněme pojmu "být sám sebou". Je to spojení, které užívá a pronáší mnoho lidí, a obávám se, že málokdo ví, co to ve skutečnosti je. "Být sám sebou" a uvažovat "správně", čili správně rozlišovat správné věci od nesprávných a znát pravou podstatu věcí…toho – obávám se – dosáhneme pouze tehdy, když se správně "naučíme" uvažovat. To znamená společně používat své vědomí (naučené a získané informace) s podvědomím (informace, které pochází a jsou ukryty v nás, v našem duchu…naše pravá podstata).
Dále se chci vrátit k dokonalosti o které mluvíte. Pokud to správně chápu, udělal jste z dokonalosti lidstvem stanovený pojem, který je všude rovnoměrný, stálý a neměnný. S tím však nesouhlasím. Domnívám se, že dokonalost je relativní pojem. Pro každého člověka či bytost znamená dokonalost něco naprosto rozdílného. Já ani kdokoli jiný za dokonalé nemusíme považovat to samé co naši přátelé, cizí lidé, či dokonce lidé, jež velmi obdivujeme.
Dále mne zaujal Váš názor na odpuštění. Obávám se že svět není až tak černo-bílý. My přece nevíme z jakých pohnutek udělal někdo věc, jež považujeme za špatnou, a ani nevíme jaký k tomu měl důvod. Potom navrhuji zamyslet se nad tím člověkem. Lidé dělají různé chyby, z různých důvodů. Někteří jsou zoufalí, či nemají jinou možnost, jiní zase byli vychování a vyrůstali tam, kde tyto chyby byly obvyklé, a proto je mohou považovat za normální, další mohli mít jiný důvod. I bůh odpoští.
Velmi jsem uvažovala o Vašich slovech a názorech, ale už Vás tím nebudu zatěžovat. Ačkoli se naše názory mnohdy rozchází – tedy pokud jsem je správně pochopila – zdají se mi Vaše články zajímavé a jsem ráda, že jsem na ně narazila.
S pozdravem. Hana
Hanko, z vašeho komentáře cítím směs souhlasu a nesouhlasu. Řeknu vám, že ten komentář je pro mne těžko uchopitelný. Čtu ho a nechytám se. Píšete například: „Pokud to správně chápu, udělal jste z dokonalosti lidstvem stanovený pojem, který je všude rovnoměrný, stálý a neměnný. S tím však nesouhlasím. Domnívám se, že dokonalost je relativní pojem.“
Nechápu, čemu říkáte lidstvem stanovený pojem, co je to rovnoměrný pojem, stálý pojem. Přemýšlím v jiných slovech. Myslím si, že bychom se museli bavit konkrétně a na příkladech, abychom si rozuměli.
Jsem rád, pokud vás mé řádky vyprovokují k přemýšlení …
já opět nemohu souhlasuit s článkem.
je spoustu lidí, co vidí jen polovičatě a vše bere dost skepticky, VŠE, CO SE DĚJE, MÁ SVŮJ DŮVOD
čili pokud vám někdo ukradne auto, ještě mu za to poděkujte, protože nevíte proč, ale vše má svůj smyls, musíte to vše brát v tom pozitivním!!!!
Protože, co dáte, to se vám X krát vrátí, co vemete, proklejete, zapřete, vše se vám min3krát vrátí v horším podání.A je jen na Vás, za jak dlouho si toto uvědomíte.
nejsme tu na světe pro to, abychom ničili Zemi, která je naší matkou, ale proto, abychom s epoučili z chyb, co jsem spravili v minulých životech a byli LEPŠÍMI
KRÁSNOU NEDĚLI VŠEM :):):)
Milý Vítku.
Souhlasím naprosto s tím,co píšete,dokonce se shoduji s odpověďmi v závorce.Tuto knihu jsem dostala jako dárek a přišla ke mně v ten pravý čas ,kdy měla přijít,přečetla jsem jí jedním dechem,protože se čte velice hezky.Po několika letech jsem si jí přečetla znovu,ale tehdy už jsem jí vnímala hodně do hloubky a ty mé vnitřní nesouhlasy už ze mě vyskakovaly.
Máte pravdu,je dobré si tuto knihu přečíst a zvážit každou větičku.Vítku děkuji,opravdu jste to moc hezky napsal.
Vlaďka
Vlaďko, je skvělé, že to, co se nám dříve líbilo, na tom teď vidíme chyby. Protože tam ty chyby jsou. I když se to někomu nemusí líbit a může říkat o tom, že člověk má být spokojený s tím co má … třeba s partnerem, když si ho před lety vybral …
To je fakt,dříve jsem třeba netušila,že pouze pozitivní myšlení také není v pořádku,protože tím si zkreslujeme skutečnost,což je nespravedlivé.
Děkuji za postřehy k této knize. Do mé knihovny se dostala ještě dříve, než jsem se setkala s Avennou. A vlastně to bylo první oslovení touto tématikou. Jsem totiž technik, stavař, který celý život projektoval vodní stavby a duchovno jsem v sobě ubíjela.
Kniha mě velmi oslovila a dnes už se na podobné texty dívám podobně jako Vy pane Vítku a paní Vlaďko. Vlastně jsem to začala korigovat po seznámení se s Avennou. Stejně jsem si přečetla i Knihu Tajemství, s výhradami k určitým kapitolám.
Knihu Luisy L. Hay jsem věnovala kdysi své sestře. Letos když vytřiďovala knihy z knihovny, které zabíraly místo, jako odborné udělej si sám, příručky k autům, které už dávno nemá, vyhodila i tuto knihu. Já jsem ji tam vrátila, ale za chvíli jsem ji našla opět mezi vyhozenými knihami. Moje sestra je dost nemocná, ale pro ni je důležitý pan doktor a léky. Tak jsem zjistila, že takové knihy se opravdu nedávají.
Přestože jsem jí řekla, jak jsem si vyléčila bolest zad za den bez léků na bolest a rehabilitace, nebo obrovskou bolest levého ramene, která se chystala ohrozit jedny Vánoce, protože jsem se nemohla ani obléknout a po dohledání příčin jsem za dva dny cvičila 5 Tibeťanů.
Jenže to Vám tu bolest lidi přestanou věřit a řeknou – to nebyla bolest to nevíš jak mě to bolí.
Za Avennu nepřestanu být vděčná a Vaše články pane Vítku jsou takový balzám na duši, kdy rozeberete problém ze všech stran.
Kačenka je taková profesorka, která přednáší a vy jste pan asistent (nebo už docent?), který vede cvičení. A paní Vlaďka a ostatní děvčata dobře sekundují. Jsem ráda, že jsem se dostala do této školy.
Přeji Vám ať máte hodně posluchačů, vlastně čtenářů, které oslovíte.
A ještě mám problém. Na kolik byste si ohodnotil jednoho kouzelného nakresleného pavouka, kterého bych si podle něho mohla malovat?
Ráda zaplatím požadovanou částku, protože vím, že bude spravedlivá. Já ho chtěla začít malovat a zjistila jsem, že nevím jak.
Mějte se adventně klidně a spokojeně 🙂 Jarka
Milá paní Jarko, Miluj svůj život do sběru nepatří, to tedy ne. Když už, tak vyškrtat si co se mi nelíbí a dopsat si, co se mi líbí.
K bolesti zad a levému ramenu? Dostala jste přesné instrukce, kde je příčina těch potíží a jste ochotna se o ně podělit? Vyzvídám, abych to tu měl co nejlepší s informacemi z různých zdrojů. Ještě bych měl poprosit, ale já to neuspěchám a poprosím teprve, když napíšete, že jste ochotná 🙂
Za tu pochvalu moc děkuji. Musím ale uvést věci na správnou míru, co se Avenny týká, tak jsem žák, který sice spolužáky o přestávce obveseluje svými kousky a vydává svůj vlastní časopis, ale docent (zatím) nejsem. Pokud jste mne viděla za katedrou, tak to byl můj nejapný žertík, nebo jsem tam utíral prach, anebo jsem si chtěl vyzkoušet, jaký je pohled do posluchárny zepředu. Věřím tomu, že jednoho dne tím (profesorem) mistrem slova a léčení budu. Dělám na tom 🙂
S pavouky to berte lehce, nemusíte je malovat, můžete je třeba dělat z chemlonu, nebo fotografovat, nebo si s nimi povídat, najděte si k nim vlastní cestu. Ale nepřehánějte to s výrobou pavouků, aby si nemysleli, že babička se zbláznila. Tvořte s vnoučaty. A pokud vám něco nejde, tak si dejte jednodušší úkol. Třeba namalovat pavouka ze vzdálenosti jeden kilometr. Tečku na papíru zvládnete. Pak se přibližte na deset metrů. Pavučinu také zvládnete a z té tečky půjde osm čárek. Zvládnete to … berte to lehce. Budete překvapená tím, jak rychle jste si pavouky zamilovala. (Poslední věta je zaklínadlo.)
Ještě jednou děkuji za pochvalný komentář. Užívám si pocit, že jsem na dobré cestě. Vy jste také na dobré cestě …
právě jsem dopsala dlouhatánský komentář a on neodešel. Tak musím dohledat, co bylo špatně když jsem si s tím dala takovou práci. A proto jen krátce. Moc jste mě potěšil s tou odpovědí. Ze srdce jsem se zasmála.
A navíc jsem vypsala moje uzdravení na základě dohledání. Někdy to zase napíšu. Teď musím dohledat jestli bych nepoškodila Ty, kteří v tom figurují.
Asi jsem to přepískla s tím troufalým přáním, že od Vás vymámím ten originál obrázku pavouka. A to ještě nevíte, že jsem si pro něj přála tu Vaši nádhernou krabičku jako domeček.
Já si totiž pamatuju kreslený film, jak chudý student žil v pokoji s pavoukem a neměl pro svou milou dárek, tak mu pavouk Péťa upletl z pavučiny punčocháče. A ona byla šťastná a Péťa z toho chtěl také něco mít a tak vylezl z úkrytu a ona začala křičet ať ho zabije a ten bláhový nevděčník ho zašlápl. A takového pavouka bych chtěla mít namalovaného, takového lidského, ne tečku s osmi čárkama.
Ale rada to byla hezká.
Přeji krásný den Jarka
Paní Jarko, já všechno píšu do Wordu a odtud to teprve zkopíruji do komentáře. Tak se mi nestane, že bych o něco přišel. A navíc mi Word zkontroluje překlepy.
Pokud komentář neodešel, mohla jste na prohlížeči zmáčknout tlačítko zpět a dostat se na předchozí stránku, pravděpodobně by tam ten text ještě byl. Nebo tam ještě je.
Možná jste byla příliš přeochotná a nepočkala na mojí prosbu, nebo píšete a píšete a něco jiného zanedbáváte … moje nápady.
P.S. Prosím, používejte odkaz Odpovědět pod komentářem ke kterému píšete, ať související komentáře jsou spolu.
Knihu jsem poprvé a naposledy čet asi taky před zhruba patnácti lety, k detailům se už vyjadřovat nemůžu. Snad jen že mě tenkrát hodně pozitivně zasáhla.
"Kdepak milovat svůj život a rozmazlovat svoje tělo. Tělo je třeba držet na uzdě askezí."
Paradoxně, tato slova mi (s menšími úpravami) zní jako sesumírování filozofie Avenny (tedy té části co jsem pochytil z článků na jejich webu).
"Musíme se zbavit minulosti a všem odpustit."
Slovo musíme také rád nemám.
Princip odpuštění tu ale není kvůli spravedlnosti, ano, člověk může lpět na jakési spravedlnosti a neodpustit. Ale v odpuštění jde o nás, ne o druhé. Odpuštěním se zbavíme problémů (jakkoliv to pojmenujeme, negativní energie, negativní ego, zášť, nenávist, zloba, …..). Když neodpustíme, možná ty problémy zůstávají (ale třeba ti osvícenější si najdou jiný očistný mechanismus, nevím), a tropí nám neplechu skrze podvědomí.
Spravedlnost je hezká věc, ale než být rozčilený (třeba jen podvědomě) pokaždé co uvidím osobu X, raději jí upřímně a hluboce odpustím a nadále k ní budu chovat neutrální pocity které mi na rozdíl od těch negativních škodit nebudou.
Spravedlnost radši než upřením odpuštění uskutečním tím, že jí třeba už nedám druhou šanci, nebudu věřit, nebudu s ní obchodovat nebo jí nenabídnu vstupenku do divadla co nemůžu využít.
Tomáši, představte si, že Avenna (jak jsem ji pochopil) rozmazlování nezavrhuje. Samozřejmě to musí být spravedlivé rozmazlování, to dá rozum :-).
Co se týče odpuštění, souhlasím s tím, že to člověk dělá pro sebe, a myslím si, že pro mě tu situaci stačí pochopit. Bavíme se o případu, kdy je co odpouštět, a ten druhý to nechce uznat.
Můžeš, prosím, definovat spravedlivé rozmazlování?
Vocamcaď … pocamcaď
… člověk se bude rozmazlovat dobrými věcmi a v rozumné míře. Koupí si třeba knížku pro radost, něco na sebe nebo něco dobrého na jazyk, nebo voňavý olejíček do koupele, nebo mořskou houbu … ale nebude to přehánět (nestane se olejíčkovým úchylem).
No vida. Nikdy mně nenapadlo to nazvat "spravedlivým rozmazlováním". 🙂
Spravodlivosť je aj v tom, že máme na výber buď ako hovoríte cez "askezi" ("trvalú meditáciu", alebo vedľajší efekt meditácií) sa zbavíme emócií (pozor, aj pozitívných),život sa ukľudní (prídeme avšak o korenie života), alebo sa rozhodneme ich mať, pripravme sa však na to,že po dobrých pozitivných emóciach, môžu nasledovať negatívne, stačí nejaký negatívny dôvod od okolitého sveta (iného človeka). Aby tých negatívnych dôvodov bolo čo najmenej, treba odpušťať. Stačí aj v myšlienkach a dosť pomôžu aj kladné predstavy (predstavy objatia s viníkom atď.) Spravodlivosť je aj v tom, že každý má slobodu, aby si určil hranicu čo dokáže odpustiť. Najlepším pasívnym liekom na odpúšťanie podľa niekoho už neodpustiteľného je čas v ktorom zabúdame.
Dobrý den.
Myslím, že podrobit knihy kritice je sice zajímavé, snad to i vypadá, že máte nadhled nad autory, snad i více zkušenosti?…
Ráda bych se vyjádřila jen k jednomu tématu, a tím je odpuštění? Nemá to snad mnohem hlubší význam? Musíme odpustit… Možná vůbec nejde o ty lidi, kterým má být odpuštěno, ale spíše o nás samotné. Pokud mi někdo něco provedl a já mu nedokážu odpustit, netrestám tím jeho (i když možná i jeho) ale především sebe sama a to proto, že já mám zrovna o této věci negativní smýšlení a tím i třeba špatnou náladu kdykoliv na to pomyslím atd. Možná proto máme odpustit – abychom netrápili sami sebe, za to co nám provedl někdo jiný. Bylo nám ublíženo již jednou a teď si tím ubližujeme znovu a znovu, tím že neodpustíme. Když odpustíme, je to srovnané, zapomeneme (alespoň emočně) a můžeme jít zase o kus dál.
To jen tak pro zamyšlení.
Hezký den
Katka
Dobrý večer …
Katko, dobrý postřeh a souhlasím s tím (neodpuštěním bych trestal sám sebe).
Když mi někdo ukradne peněženku, tak se tím mohu trápit, anebo se toho můžu nějak zbavit. Já osobně bych se ho snažil pochopit i pochopit, proč se mi to stalo, dal bych mu najevo, že s tím nesouhlasím, a nechal bych ho vyšší moci, pustil bych to z hlavy.
Ale dluh, který mi způsobil bych mu neodpustil, nesmazal. To může udělat jenom on tím, že tu věc napraví. Čili místo odpustit (dluh), bych tu věc předal vyšší moci. Pokud bych za ním šel a řekl, mu, že jsem mu to odpustil, mávl bych nad tím rukou, že je to v pořádku, tak nedělám dobře, protože se snažím posvětit špatnost, kterou mi udělal.
Podobně se to dá promyslet z druhé strany, kdy nezáleží na tom, jestli mi ten druhý odpustí, ale záleží na tom, jestli já tu věc urovnám.
Hezký den 🙂
Pokud se mi vživotě cokoliv přihodí, nemohu vinit nikoho jiného než sám sebe. Jsem 100% zodpovědný za vše co mne v životě potká – vše jsem si do života přitáhl. Vědomě či nevědomě. Pokud pochopím tuto pravdu zcela, pak není prostor pro jakékoliv obviňování či žádání trestu. Dostat se k tomuto pochopení už je na hranici lidských schopností. Proto asi nezbývá než věřit že to tak je a dát si vždycky prácí stím najít proč se mi to v životě děje, kam mě ta situace vede, co se tím mám naučit, co dělám stejně ale s jinými kulisami. Život je jen zrcadlo do kterého se dívám. To co mě v životě potkává je jen odraz mne samotného. Tak tomu věřím. Často to ignoruji, často viním ostatním. Občas si na to vzpomenu. Často mě zahltí moje automatické reakce. Občas mám radost když si na to vzpomenu.
Naprosto souhlasím.
Radko, je odpuštění zbytečné / samozřejmé, když si za všechno můžeme sami a ten druhý také?
Odpuštění není zbytečné ale velmi důležité. Bez schopnosti odpouštět, v sobě jenom hromadíš negativní zážitky a zkušenosti. Odpustit v prvé řadě znamená zamyslet se nad situací, pochopit jednání své ale i jednání všech účastníků. Najít v každé negativní zkušenosti svojí roli, svůj podíl. Proč se mi to stalo, proč se mi to děje. Je samozřejmě jednodušší si říci – on mi ublížili, byli nespravedliví a jít dál. Ale táhneš to s sebou. Tu malou (nebo i velkou) jizvičku "au" si s sebou táhneš celý život. Hromadíš si v sobě negativní zážitky, negativní zkušenosti. Jednoho krásného dne onemocníš. Pátráš po příčinách, nalezneš pár posledních událostí a domníváš se, že si tomu přišel na kloub. Jenže většinou si narazil jen na "spouštěč" nemoci. Když si dáš práci s analýzou svých veškerých "au", dokážeš pochopit svojí roli, odpustit sobě i zbylým aktérům, postupně zjistíš, že už pátráš po příčinách nemocí méně a méně. Najednou nemarodíš.
V podstatě se stane to, že podvědomě neopakuješ stejné chyby, protože si situaci pochopil, poučil se z ní. Nezatěžuje tě žádná zloba a zášť, případně pomstychtivost. Dokážeš se na vše a všechny dívat s láskou.
Odpuštění bych přirovnala k tmavé jeskyni, do které se po letech dostalo zářivé denní světlo. Je to úleva, ohromná úleva.
Ahoj Radko, děkuji za vysvětlení. Zajímavé je, že oba s Robertem mluvíte o jeskyni :-).
Svůj názor jsem napsal k Robertově komentáři. Za sebe mohu říct, že bolestivěji snáším, když udělám něco špatně já někomu než když udělá někdo špatně něco mě. Když mi někdo něco ukradne, tak si řeknu, dobře mi tak, ono se mi to vrátilo a tobě se to taky vrátí, ale když já něco ukradnu (to je příklad, nekradu, ale třeba někomu omylem šlápnu na nohu), tak to vnímám bolestivěji, protože mám výčitky svědomí. A těch výčitek mne zbaví to, že mi ten druhý to promine / odpustí, přesněji řečeno já udělám vše proto, aby mi to prominul / odpustil, ale jestli tak učiní je na něm. (Když tak neučiní, odpustím si sám.)
Nemusíš čekat, že ti ten druhý odpustí. O tom to není. Základ je pochopit co se stalo a proč se to stalo. Potom odpustit sám sobě i těm druhým – a nechat jít v míru. Tvá cesta není závislá na druhých. Jenom ti nastavují zrcadlo, aby sis uvědomil, co děláš, jak se chováš a proč.
Souhlasím s tím, že moje cesta není závislá na druhých (a naopak jejich není závislá na mě). To je klíčové zjištění pro život člověka.
Z prvního komentáře jsem měl dojem, že s Robertem odpuštění převádíte na konstatování "dobře mi tak" a dál to neřešíte. Děkuji za vysvětlení.
Díky za reakci
Roberte,
Chcete tím říct, že díky tomu, že si člověk za všechno může sám, tak není důvod odpouštět ? (Anebo je samozřejmé odpustit všechno?)
(díky za reakci na předchozí psaní)
Odpuštění je úleva. Bez odpuštění jsem zaměstnán hledáním satisfakce, vyrovnání, odplaty – opravdu vyčerpávající činnost protkaná sebelítostí, ublíženosti a podobných emocí beroucí energii. Jsem soudce a toužím i po vykonávání trestu. Pokud však najdu svůj podíl na vzniku "ublížení" mé osobě, pokud najdu stejnou situaci, kterou jsem sám ve stejném duchu navodil někomu jinému (nebo i tak sám se sebou zacházím), pak teprve zacínám rozklíčovávat svojí "moc". To lze jen když najdu odvahu na to zaměnit sebe za viníka té situace – jen tak zkusím si přehodit roli s tím kdo mi ubližoval. Energii sebelítosti přesměruji na touhu pochopení situce, na přečtení lekce co mi situace přináší. Pak, když si uvědomím, že to co se mi děje může být lekce, kterou mi Život přináší abych se dostal dál a odkryl něco "stínového" v sobě začnu se k neodpustitelné situaci stavět jako k cennému materiálu. Mám svůj cíl, svoje směřování – a tato situace mi přišla proto abych se k cíli posunul. Neočekávaně a v podobě v jaké bych jí nikdy nechtěl stvořit a zažít. O to je pravdivější. Má v sobě důležitou zprávu o mně samotném. Když se v té situaci najdu, když najdu svů podíl, pak se dostaví pocit: No jasně! TAKHLE SE TAKY CHOVÁM! TOHLETO TAKY DĚLÁM! TAKHLE TAKÉ SÁM SE SEBOU ZACHÁZÍM! …. Mluvím sice obecně ale myslím na situace, které mě v životě potkaly. Častokrát se zablokuji a hledám spíše pomstu namísto pochopení situace – to zatemní mysl a přitahuje temnou energii pomsty. Pokud hledám a snažím se pochopit snažím se situaci prosvětlit a přitahuji prosvícení. To je můj výběr. Pomsta i sebelítost mají energetický náboj, který je snadněji dostupný ale je jen tak vlažný. Je to jako se v chledné jeskyní hřát se u svíčky. Když hledám pochopení je to jako vyškrábat se s úsilím z jeskyně na denní světlo a slunce. Kéž bych so toto byl sám schopen uvědomit…Tak vnímám odpuštění já. Když na to prijdu proč se mi to něco stalo, pak je to úleva (odpuštění) a už mě to netrápí.
To se povedlo. Pokouším se tu Vítkovi vysvětlit, proč je odpuštění důležité a vy jste to shrnul velmi výstižně. Díky 🙂
Roberte, děkuji za vysvětlení.
Už jsem si myslel, že nad odpuštěním mávnete rukou s konstatováním, "dobře mi tak". Ano, dobře mi tak. Když to pochopím, tak jsem z toho venku (mám hlavu vystrčenou z jeskyně :-))
Jenže je tu ještě druhá stránka věci a to ta, že někdo druhý nespravedlivě naložil se svou svobodnou vůlí a ublížil mi. Také jemu by mělo dojít, co se stalo. Podle mě k úplnému odpuštění dojde až v okamžiku, kdy on přijde a udělá svojí půlku. Čili jde spíš o jeho záležitost než mojí. Od něj vyjde iniciativa (žádost, prosba o odpuštění) a já ji přijmu s tím, že jsem situaci pochopil. Čili to pochopení (dobře mi tak, zasloužím si to), je dobré pro mě a to odpuštění je dobré pro něj. Já odpouštím jemu, ale zbavil už jsem se toho dřív, nejsem závislý na tom, jestli on přijde.
Doufám, že si rozumíme a chápeme se … 🙂
Vítku, ten druhý o kterém píšete nemá nad vaším životem žádnou moc. Vy, jste zodpovědný na 100,0% za vše co se ve vašem životě děje. Máte plnou moc a schopnost přehodnotit svojí potřebu, aby vaše odpuštění bylo závislé na dílu odpuštění té druhé osoby. Pravděpodobně je za tou vaší potřebou podílu odpuštění druhou osobou něco jiného. Třeba skrytý cit. Tohle jsem zažil. Sdělil jsem svoje pocity neustálého ponižování svému blízkému. Byl to pro mne výbuch emocí, nikdy jsem to předtím neudělal. To co jsem se dozvěděl prolomilo moje dosavadní chápání té osoby (jeden z rodičů :-). Dlouhou dobu jsem si chabně vykládal to jak se ke mně choval, motivy byly naprosto jinéněž jsem si namlouval. Zraňoval mne totiž můj vlastní způsob výkladu chování druhého. Myslel jsem že si mě neustále dobírá a cíleně snižuje mé mizivé sebevědomí :-). O mých pocitech neměl ani tušení a koukal ne mě s otevřenou pusou. Viděl mne jako někoho jiného než jsem si sám myslel že jsem. To mě osvobodilo, že mě někdo dokáže vidět jinak než se sám vidím. Byl jsem přesvědčen že každý mne vnímá tak jako se vnímám sám. OMYL.Po tomhle hovoru, který jsem spontánně absolvoval jsem uvolnil spoustu obav a dostal se o kus dál. Člověk sám v sobě toho moc nevykoumá – vytvoří si vlastní svět, vlastní výklady. Chce to odvahu zjistit pravdu. Co je hlavním motivem situace která mě zasáhla, co tím vlastně ten druhý myslel? Ví vůbec jak se mě to dotklo? Ví jak mě ta situace zasáhla? Neznamená to obviňovat. (kde je vina tam je trest nebo odpuštění).
Znamená to jen uvědomit si svoje pocity. Co cítím. Třeba si je namalovat pastelkama, nebo je popsat na papír. Tím se získá odstup, nadled. Pak se to snáze pochopí. Dostat to ze sebe ven. Chce to odvahu, často je je to jediní možnost zbavit se mučivých pocitů ublížení, ponížení a tak. Je to boj hodný odvážných mužů a žen 🙂
Roberte, já to myslel jednoduše, když někdo něco udělá špatně, tak by měl jít a vzít to zpět a omluva / žádost (prosba) o odpuštění je ten symbolický čin, kdy se to děje. Jedna věc je, jestli já ho pochopím, a sám se s tím vypořádám. A druhá věc je, jestli s tím něco udělá ten druhý (i když to je jeho věc). Čili jsem to promýšlel z obou stran.
Některé debaty o odpuštění končí požadavkem "radikálního" odpuštění (všeho a všem) a já si myslím, že je to děj, který má dvě stránky (dva účastníky) a taky má čas. Jeden se s tím může vypořádat třeba deset let po tom druhém, nebo do smrti ne.
(Kam vede paušální odpuštění vidíme u nás ve státu. Po roce 1989 nám vládnou lidé ze stejných skupin jako předtím a mají se stejně dobře. A dobře nám tak, když jsme jim "odpustili" a umožnili pokračování moci a majetku. To jenom tak na okraj.)
Hezké dny a dobré nápady přeju nám všem … 🙂
Nejprve jsem si také myslela, že není 100% dobré všem odpustit. Ale potom se stalo více věcí. Tak například jsem viděla film Miluj svůj život a tam viděla celý příběh Louisy. Ta si prošla opravdu těžkými chvílemi -> jako např. zneužívání. Pro ni samotnou muselo být opravdu velmi těžké odpustit. Ale udělala to, a nejspíš ví proč. Myslím, že tím že odpustíte, onen člověk trestu neujde. Odpouštíte sami pro sebe, ne pro nikoho jiného. Soudit nás podle mého názoru, bude nějaká vyšší síla, a to dříve či později. Nebo jinak ,,Každá svině má svého řezníka.”” Odpouštění je tu jen pro nás. Je to o tom, být lepší než člověk, který vám ublížil. Když odpustíte, odpoutáte se od minulosti a ten člověk či špatná událost nad vámi již nebudou mít moc. Když odpustíte, možná překročíte svůj vlastní stín. Posunete se dál.
Líbí se mi odpustit jako opustit nebo propustit toho druhého a předat ho vyšší síle, ať se o něj postará a nadělí mu, co mu patří …
Další věc je pochopit, proč se mi stalo, co se mi stalo a proč to ten druhý udělal.
Teorie je to hezká (opustit a pochopit), v praxi se mi nějak nedaří zaujmout ten správný postoj. Když toho druhé vidím, tak … mu přeju, aby si zažil to samé … aby věděl, jaké to je … ještě na tom "odpuštění" musím zapracovat.
Hezký den 🙂
Dovoluji se důrazně podotknout, byt´ to myslíš dobře, připadá mi poněkud sobecké myslet si, že odpouštíme sami pro sebe. A soudit nemáme jeden druhého, to proto, že Bůh také nikoho nebude soudit- nad soudem zvítězilo milostdenství. Upřímně mě trápí že každý uvažuje ,,spravedlivě´´, ale zapomíná se na takové hodnoty jako milosrdenství, obětavost… Chtěla by ses vyhnout trestu, kdybys spáchala něco zlého?
Soudit nás nebude Bůh ani Lucifer, ale naše vlastní slova, náš vlastní rozsudek vynesený nad druhými, ten nás bude soudit. Odpouštíme kvůli druhým, ne kvůli sobě!
Právě to cos řekla, že se člověk trestu nevyhne- to je kletba. Vyznáváš-li bílou magii, pak se ti to vymstí. Pokud bys vyznávala naopak satanismus, neměla bys výčitky svědomí a tudíž by ses nemusela obávat odplaty : Historie je toho důkazem!
Predstavme si ,ze probiha Predstaveni- Hra- treba Hamlet—dost tam tecou emoce,dost se vrazdi a sem tam I nekdo nekomu odpusti…
Pokud sem take hercem v te hre,mohu trpet ujmou,jsa cele ponoren do hry,od druhych hercu a nasledne,je-li to ve scenari,jim I odpustit a udobrit se…ok
Pokud ale hraju jen na pul a v mem vedomi zustava fakt,ze na Hamleta si jen hraju,zatimco sem nekdo uplne jiny…je treba abych "odpoustel" Merkuciovi to nebo to"
I kdyz treba nejaky druhy herec v zapalu hry se zapomene a notne me pretahne–mohu mu to mit za zle?
Vzdyt po predstaveni se stejne sejdem u Hospodina v Hospode…
…
Ja sem leta cvicil jogu a stale sem byl nastaven v modu-ze cely svet,vetsina bytosti mi chcou stale neco provest–sve sem si musel vybojovat,vsem navzdory
Ted po letech se to zmenilo,spis sem nastaven v modu,ze mi chcou vsichni pomoct–a tak,I kdyz mi treba nekdo vynada,necitim to jako ujmu,ale dumam,jak mi to pomuze dal
…
Odpoustet-muze byt soucitna a povznasejici prace,ok
Ale take cinnost s ne zcela cistymi motivy-abych ukazal svou prevahu,abych psychologicky manipuloval druheho,citove si ho zavazal,atd
V zivote cloveka a na duchovni Ceste pride prace s Odpoustenim jako jista Etapa,kdy se tim intenzivne zabyva,a pak,az si sve postoje ujasni a upevni,uz to neni tak ve predu a zacnou se resit zas jine veci
…x……