Zeptala se mne jedna známá, jestli by se mnou mohla svézt z Prahy, že jim zlobí auto. Zdánlivá maličkost. Podívejte se, co tato „maličkost“ způsobila.
Znám tu situaci, také jsem chtěl jet do Prahy na přednášku a auto nebylo k dispozici. Musel jsem jet vlakem a autobusem a to je o půl hodiny delší a ještě musím na ten vlak a autobus čekat, někdy třeba hodinu. Proto chápu, že člověka napadne, že by ho ten druhý mohl svézt. A nemám problém s tím, svézt ho. Schválně jsem se ale zamyslel, jestli existují nějaké podmínky, za kterých bych mohl a měl mladou ženu svézt autem a jaké podmínky to jsou.
- Za prvé. Co k té ženě cítím, já ženatý muž. Nejsem do ní tajně zamilovaný? Nejsem, tak to je v pohodě.
- Co tomu řekne manželka? Asi tomu neřekne nic, ale schválně jsem se zeptal. Jasně, že můžeš.
- Není do mne ta žena zamilovaná? Nevím.
- Co tomu řekne manžel té ženy, to také nevím. Ani mne to moc nezajímá, za sebe v tom mám jasno. Nechci mu ji přebrat.
- Dále jsem se zamyslel nad tím, jestli tu ženu vezmu zadarmo anebo za to budu něco chtít. Jasně, že zadarmo, napadne teď asi každého. Jenomže kdyby jela svým autem, tak ji to bude stát benzín a opotřebení auta (a čas, kdy bude muset řídit a nebude dělat nic jiného). Kdyby jela autobusem, zase jí to bude stát peníze za jízdenku a čas strávený čekáním na autobus. Spravedlivé by bylo, kdybychom se o náklady podělili. Pojede se mnou cca 20 kilometrů, auto má spotřebu necelých 7 litrů na sto kilometrů, benzín stojí cca 30 korun na litr, tak to máme přibližně 200 Kč na sto kilometrů za benzín.
Pokud bychom chtěli být spravedliví, měla by mi dát polovinu z této částky, tedy za 20 kilometrů by mi měla dát 20 Kč. Pro někoho to může znít neuvěřitelné, ale je to tak. Většina lidí řekne, stejně jedeš do Prahy, tak proč bys jí nevzal. Ano, jedu, ale ona by ušetřila peníze za autobus. Tak proč by měla ušetřit jenom ona.
Nezapomněl jsem na něco? Zapomněl. Moje auto nejezdí jen na benzín, ale má také další provozní náklady a nové stálo několik set tisíc korun. I o tyto náklady bychom se měli podělit. Počítám, že auto, které stálo 400 tisíc Kč, ujede nějakých 200 až 300 tisíc kilometrů a pak bude mít symbolickou cenu. Také platím, servis, technické a emisní prohlídky a kupuji gumy. Vychází mi z toho, že provoz automobilu kromě benzínu stojí další 2 koruny na kilometr. Proto když někam jedu autem, tak uvažuji, že mne to stojí 2 Kč za benzín + 2 Kč za opotřebení auta, celkem 4 Kč na kilometr.
Čili ta paní by mi měla dát 40 Kč za 20ti kilometrovou cestu. Říkat jí to ale nebudu, schválně jí nechám, jestli na to přijde sama.
Otázka ovšem je, jestli je to takhle správně. Kdybychom se domluvili způsobem, „vezmeme auto a pojedeme spolu“, tak bych to považoval za čisté řešení. Tahle situace byla postavená, „když už tam jedeš, mohl bys mě vzít“. V těchto případech to dělám tak, že člověku dám, korunu na kilometr, dobře se to počítá. Kdybychom jeli na společnou cestu za společným cílem, dělil bych to půl na půl, tedy 2 Kč na kilometr pro každého. Když jsem prosil souseda, jestli by mne odtáhl z Prahy, dal jsem mu 5 Kč na kilometr, protože on by do Prahy jinak nejel. Zajímavé je, že soused se cítil přeplacený, říkal, že chce jenom na benzín a opotřebení auta a svůj čas do toho započítat nechtěl. Já jsem si zase uvědomoval, že bych mu měl dát ještě něco za jeho čas. Tak jsem mu nevnutil 4 Kč za kilometr, ale 5 Kč. Dal bych mu i víc, ale nechtěl jsem kazit sousedské vztahy. On by to nechápal. Pokud člověk neuvažuje takhle do hloubky a navíc je to soused, tak nad tím mávne rukou, anebo si nechá zaplatit benzín. Proč bych měl zneužívat sousedy, známé anebo kamarády, když cizímu člověku bych za stejnou věc musel zaplatit?
- Dále uvažuji nad tím, jestli mohu hned po přednášce jet směrem domů, jestli tam nemám nějaké další věci, které bych mohl vyřídit. Mohl bych navštívit kamaráda Jirku, mohl bych navštívit mámu a cestou bych se mohl zastavit v Makru. Nejlepší by bylo, kdybych si nechal tyto možnosti otevřené a v Makru se zastavil, podle toho, jestli se v něm stihnu zastavit při cestě do Prahy. Stejně tak s Jirkou a mámou, zeptal bych se, co dělají a jestli se můžu zastavit. Ale povezu tu paní, tak se těchto možností vzdám. Nebudu ji přeci vláčet po známých a po Makru. Ale ještě je tu Vlaďka. Chci mluvit 10 minut s Vlaďkou, toho se nevzdám. Takže dotyčné paní odpovím, že ji mohu vzít, s tím, že si vyhrazuji 10 minut na Vlaďku.
Jedu do Prahy, stavím se v Makru, pak za mámou, tam maluji ve sklepě, ani si nestačím s mámou v klidu popovídat (to Makro cestou zpět by se hodilo, anebo bych se cestou zpět u mámy ještě zastavil na čaj), pak jedu na masáž, hledám místo na zaparkování, jdu na přednášku, potkávám tu paní a ona říká, že to dopadlo dobře, že ji odveze manžel. Hmmm.
Někde se stala chyba. Chtěl jsem pomoci druhému člověku a vzal jsem to vážně. Ta paní to jenom zkoušela, ale neujasnili jsme si to. Já jsem neřekl, že s tím počítám a udělám pro to všechno a ona neřekla, že jí na tom zase tak moc nezáleží. Ano, řekla, že pochopí, když odmítnu, ale já jsem neodmítnul.
Proč se takovéhle komplikace dějí? Kdybych věděl, že ta paní se mnou nepojede, tak jsem jel do Makra cestou zpět a stihnul jsem si povídat s mámou, anebo bych se za mámou stavěl cestou zpět. A kdybych nejel do Makra, třeba bych stihnul přijít před přednáškou dřív a mohl jsem si povídat s Vlaďkou. Někde jsem udělal chybu. Nebudu to svádět na tu paní. Měl jsem se s ní domluvit na pevno. To je ono. Pak bych měl radost z toho, že jsem pomohl člověku a takhle mám neradost z toho, že jsem si věci špatně naplánoval a nestihl si povídat s mámou a s Vlaďkou před přednáškou a neudělal jsem „dobrý skutek“. Jak říkám, té paní nic nevyčítám. Měl jsem to ošéfovat líp.
Měl jsem říci, že jí vezmu, ale přizpůsobím tomu jiné věci a budu pak zklamaný, když z toho vycouvá. Zklamaný ne kvůli ní, že se mnou nepojede, ale kvůli těm věcem, které jsem mohl zařídit jinak. V tom případě je ale velká pravděpodobnost, že ona řekne, že mne nechce omezovat a nepojede se mnou. Alespoň budeme mít jasno.
Další poučení pro mne. Vítku, vyjadřuj se jasně a mluv závazně. Dodržuj slovo. Lidé plánují a připravují se, že něco bude. A když to změníš, tak jim vezmeš možnost, zařídit se jinak. Nenechávej lidi v nejistotě. Když zjistíš, že někam půjdeš / nepůjdeš, řekni to včas lidem, kteří s tím počítají.
Paní, co jste to zkoušela, prosím, neberte to jako veřejnou výčitku, je to takové zamyšlení nad komunikací. Je to stejně tak o mně jako o Vás a uznávám, že jsem to mohl zařídit tak, aby nedošlo k nedorozumění. Být tvrdší a chtít po Vás rozhodnutí. A měl jsem si pečlivěji naplánovat čas, abych všechno stihnul s rezervou. Beru to jako lekci, ze které se můžeme poučit oba nebo i někdo další …
Pokračování … Známí, kamarádi, přátelé … a dluhy
Ahoj Vítku,
souhlasím s tím co jsi napsal. Máš pravdu, že jsem se nezachovala správně, napsala jsem, že dám vědět jestli budu potřebovat odvést a neozvala jsem se. Mohla bych teď vypsat důvody, které mě k tomu vedly ale proč by Tě měly zajímat, že?
Příště si budu počínat určitě zodpovědněji, děkuji za upozornění.
Hezký den, Helena
Helčo, já to beru víc jako svůj problém, že jsem si nepřipravil alternativy. To je zamyšlení, o tom, co se děje, když řekneme něco jenom na půl a nedohodneme se přesně. Měj se fajn.
Přidám se k Vám Vítku i k paní Heleně.
Já se snažím být dochvilná a když se mi do toho něco připlete,tak většinou volám a omlouvám se .Je pravda,že dříve jsem také úplně dochvilná nebyla.Ten den jsem si Vítku přizpůsobila tak,že jsem počítala,že dorazíte dřív a popovídáme.Takže jsem oželila rozhovor s Evou a s Irčou a vysvětlila jim,že po mé pravici budete tentokrát sedět vy ,abychom mohli popovídat.Mrzelo mě,že to nevyšlo,ale v duchu jsem si říkala,za něco to máš,možná je to dluh z minulosti,možná někdo kdysi na tebe taky čekal,alespoň teď cítíš,jaké to je.Vy jste se mi Vítku omluvil,přijala jsem to a více jsem to neřešila.Kdybych neznala informace z Avenny a i to,že takto třeba splácíme dluhy z minulosti,zřejmě bych byla hodně smutná,ale když to člověk vezme do hloubky,že to za něco má,tak je to jiné….je to osvobozující.
Pokud vyrážím za kulturou autem a jede nás víc,tak se poctivě finančně dělíme,vždy si to spočítám a všem narovinu řeknu …dáš mi tolik a tolik a nebo to dělám s kamarádkou tak,že jednou jedu já a podruhé ona,pokud je to stejná vzdálenost.Teď se mi stalo,že jsem jela 2x za sebou,pak jela kamarádka jednou a pak to vypadalo,že bych měla jet já,ale nebylo by to spravedlivé,tak jsem kamarádce řekla,že teď pojede znovu ona,že je to spravedlivé.Trochu se zadrhla,asi to nečekala,ale pak souhlasila.Dříve bych to nedokázala,mávla bych nad tím rukou,ale dnes mám dobrý pocit,že se dokážu narovinu domluvit i s pravidly.
Mějte se krásně Vlaďka
Vlaďko, možná jste se na to setkání až moc připravovala. Možná, že to nebyl dluh z minulosti ale zastaveníčko z přítomnosti. Mohla jste pozorovat své pocity. Vadí mi, že ten člověk tu není? Proč mi to vadí?
Každopádně ode mne nebylo hezké, že jsem přišel pozdě. Děkuji za židli. Mohla jste ji prodat někomu jinému a vydusit mě.
Je skvělé, když se přátelé (kamarádi) nutí být vůči sobě spravedliví, když nemachrují a nemávají nad věcmi rukou a neříkají, že je to pořádku a že to nestojí za řeč, když někdo něco pro někoho udělá.
Je to možné,ale já jsem taková,že když si s někým něco domluvím,tak s tím počítám na 100 %,když jste se neobjevoval,tak mi bylo divné,že ani nepíšete,přesně jsem od Vás očekávala to,jak to dělám já.A hlavně jsem se soustředila na to,abych Vás poznala a nespletla si Vás s někým jiným.
Milá Vlaďko, sice jsem se Vám omluvil za pozdní příchod, ale cítím, že tím jsem to moc nezlepšil. Vlastně to byla výmluva. Protože, to, že jsem se vracel do auta pro čokoládu pro Vás, což zabralo dvě minuty, je můj problém. I další drobné časové ztráty. Hlavní bylo to, že jsem si nenechal dostatečně velkou rezervu. Napište mi prosím, jestli existuje nějaký způsob, jak nás dostat z tohoto dluhu, do kterého jsem nás uvrhnul. Dejte mi to trošku „vyžrat“, ať se polepším. Prosím, nedávejte mi prominutí nebo odpuštění zadarmo. Je to spíš na omluvení, prominutí nebo na odpuštění? Já jsem si zezačátku myslel, že je to na omluvení se, že to nebylo zase tak moc závazné, že to oba brali jen jako snahu se sejít dřív. Ale vy jste to stihla a já ne. A cítila jste, že už bych tam měl být. Věřím, že to zvládneme vyřešit. Vím, že nějaká čokoláda to nespraví, že tím to nesmažu. Jak bych to tak mohl odčinit? Už se začínám cítit trapně, je to na dobré cestě …
Zdravím Vás Vítku.
Já to vnímám takto.Napsal jste mi,zda Vám mohu podržet židli a že přijedete dřív,já jsem Vám napsala,že jsem v Avenně vždy v 17.30h. Souhlasila jsem a počítala s tím ,že se ukážete před přednáškou tak 10min nejpozději,jelikož za 5 min si toho lidé moc neřeknou.
Takže já jsem to brala,že je to domluvené,ale je pravda,že přesný čas jsme si neurčili.Vaši omluvu jsem přijala,což si myslím,že stačí a je prima,že si to takto uvědomujete a mám z toho příjemný pocit.
Ta zapomenutá čokoláda v autě…možná by stálo za to se zamyslet,zda jste o ten rozhovor opravdu upřímně stál a nebo zapracovat na Vaší nedochvilnosti.Tzn.naplánovat si ten den tak,aby toho nebylo přespříliš a aby jste z toho pak nebyl v časové tísni .Také jsem mívala tendence toho zvládnout za den hodně a ještě k tomu nejlépe vyhovět ostatním,přesto,že upřímně nepoprosili.Dnes ,když se mi to nehodí,tak to řeknu narovinu .Prostě si to lépe naplánuji a nepodstatné věci odložím.Nevšimla jsem si,zda nosíte hodinky,pokud ne ,tak by možná stálo za to si je pořídit,sice má dnes každý mobilní telefon,ale když kouknete na hodinky,je to rychlejší,než vytáhnete mobil a pak máte čas pod lepší kontrolou.
Pokud se Vám stává opakovaně,že chodíte často pozdě…třeba si říkáte NESTÍHÁM……tím se naprogramujete a proto si pak tím přitahnete do cesty další a další situace,se kterými jste nepočítal.Třeba je to jinak,ale jen mě tyto myšlenky napadají.
Vítku,pokud zapracujete na své nedochvilnosti,tak to bude to nejlepší,co budete moci pro sebe udělat.
Z mé strany to vnímám jako dluh z minulosti,což už jsem Vám napsala.Možná by bylo dobré do budoucna určit vždy přesný čas setkání,já to tak dělám a funguje to,pokud dojde ke zpoždění,pak použiji mobil,tím toho druhého pak nenechávám v nejistotě.
Vítku je to od Vás milé,že jste se k tomu ještě vrátil a napsal své pocity.Pokud tam cítíte ještě nějaký dluh,tak to už nechávám na Vás,mě stačila ta omluva.
Mějte se hezky a dejte nedochvilnosti s bohem. Vlaďka
Já jsem počítal s tím, že přijdu tak ¼ hodiny před. Střízlivě viděno jsem si měl nechat větší rezervu na nepředvídatelné události. Díky tomu, že mi všechno vychází na minutu, jsem se na to spolehl. Parkovací kolečko (hledání místa), do toho dva semafory a hned je deset minut pryč. Zatím děkuji za vstřícnost, budu tvrdší na sebe i na ostatní. Žádné takovéto přijdu „kolem páté“. Přijdu přesně v pět.
Vítku nemusíte být tvrdší,ale spravedlivější,protože nedochvilnost patří k nespravedlnostem,zase aby z toho nebyla přísnost.
Hezky napsané pane Vitku, líbí se mi to Vaše zjištení (zanalyzování) kde došlo pro Vás k chybě. Rád by jsem se Vás prosím zeptal, zda jste na to přišel v hlavě a pak to napsal a nebo to zvniklo až při psaní? Děkuju.
Michale
Já jsem si uvědomoval, že den nebyl takový, jaký jsem si přál, tedy už v průběhu dne jsem o tom přemýšlel a pak jsem si večer nebo druhý den sedl a začal to psát a když jsem se zamotal do těch peněz a kilometrů, tak jsem napsal ještě jeden článek o vození dětí do školky, a pak jsem se vrátil k tomuhle článku … a teď to nechám uležet. Mezitím se mi stalo něco podobného, to bude také v dalším článku.
Psaní je způsob přemýšlení, většinu věcí mne napadne při psaní, ale něco mi docvakne, třeba až druhý den na zahradě. A vím, že mnoho věcí mi zatím nedocvaklo. Každý ten článek je vlastně prototyp a až budu vědět víc, tak se k němu vrátím a vylepším ho. Doufám, že to tak bude. Mějte se fajn.
Ahoj Vítku,
nabízím Ti své postřehy k Tvému článku:
1) Helena se ptá a prosí, zda by bylo možné…a ještě na závěr dodává, že to jenom zkouší, tedy z toho pro mě vyplývá, že se jedná o nezávazné prozkoumání jedné z možností, jak se dostat zpátky domů
2)Vítek odpovídá, ano, možné by to bylo, ale za podmínky, že si 10 minut vyhrazuje pro rozhovor s Vlaďkou, tedy potvrzuje možnost, kterou podmiňuje vyhrazeným časovým úsekem pro Vlaďku, o Makru a návštěvě maminky se nezmiňuje, tedy Helena je srozuměna s možností a o dalších Vítkových plánech neví.
3)v článku Vítek plně rozkrývá své myšlenkové pochody a situace, co by, kdyby…ale život žádné kdyby nezná
4)po přečtení článku mě napadá, jak je důležité být v souladu se životem a být pružný, pružně reagovat na změny a potom ještě další poselství mi přináší tento článek, a sice to, že je dobré přijmout nejistotu jako svou největší životní jistotu.
Ten článek se Ti, Vítku, opravdu povedl, píšu Ti jedničku s hvězdičkou:-))
Jano, myslíš, že se mi článek povedl, že jsem se jedničkově ztrapnil a ukázal svou nevyzrálost? Nebo to myslíš upřímně? Mě nevadí se ztrapnit, pokud se díky tomu doberu pravdy. Je to průzkum bojem.
Ano, Helena se ptala nezávazně, já jsem to bral podle sebe. Kdybych byl v její situaci, a já jsem v ní byl dříve, a čekalo by mne čekání na vlak nebo autobus, tak bych moc rád s ní jel. Ale já Helenu neznám tolik, abych poznal, kdy to zkouší, a kdy to myslí vážně, ale je nesmělá a tváří se, že to zkouší. Odpověděl jsem, že jí vezmu a to pro mne bylo závazné. A slib (sobě) jsem dodržel. Těším se na další jedničky … 1*
Ahoj Vítku, vítám Tě do mlhavé soboty s otázkou, jak jsi přišel na to, že ses jedničkově ztrapnil? Opravdu si myslíš, že ukazuješ svou nevyzrálost? A pochybuješ o mé upřímnosti? Myslíš si, že rozdávám pochvaly jen tak? A jak máš nastaven vztah sám k sobě? Důvěřuješ si? Věříš lidem kolem sebe? Více než průzkum bojem mě oslovuje poznání spoluprací. Měj se hezky, ahoj, Jana
Ahoj Jano, já jsem se zeptal, protože někdo jiný by se mohl bavit tím, že jsem se ztrapnil. Já si to o sobě nemyslí, ale napadlo mne to. Můžu se přeci zeptat, když mám smítko pochybnosti.? Právě tak se dělá ta důvěra. To je dobře, že to byla upřímná pochvala. Děkuji za pochvalu. Ještě jsem si jí ani neužil.
Ahoj, čtu článek a vůbec nerozumím tomu, proč by ti člověk měl platit za to, co stejně projedeš a opotřebuješ.
Dle tvého modelu myšlení mám otázku:
Kamarád mne požádal, aby s ním jela vybrat postel. Jeho autem: v tom případě mu mám dávat peníze za jeho opotřebení auta a na benzín a nebo ne? A nebo jen na opotřebování, protože auto bude o 50 kg těžší?
Dále měl by mi kamarád zaplatit čas strávený v autě a v obchodě??
=D Z toho mi jasně vyplývá, že to je celé absurdní a takhle uvažovat nikdy nebudu. A z takových chudáků jako ty se mi dělá akorát zle!