Dvanáct kamarádů chce sportovat. Sedm z nich chce hrát fotbal, čtyři ping-pong a jeden chce běhat.

Normální by bylo, že těch sedm si koupí za své peníze fotbalový míč a kopačky, čtyři se složí na pingpongový stůl a jeden si koupí běžecké boty. Pak budou sportovat podle libosti na louce za vesnicí a budou přitom na sebe vesele pokřikovat.

Jenže být normální vyšlo z módy, co by tomu řekli soudruzi v Moskvě anebo v Bruselu. To přeci nejde, aby si každý dělal, co chce – to by byla anarchie, to by byl chaos … a vůbec, všichni sportovci musí mít dres a na něm našité číslo.

A tak se hlasovalo. Sedm hlasovalo pro fotbalový míč a kopačky, čtyři pro pingpongový stůl a jeden pro běžecké boty. Těch sedm přehlasovalo ostatní a „rozhodlo se“, že se nakoupí kopačky a koupí se fotbalový míč a dresy. Platit bude samozřejmě každý. A hrát bude také každý. Kdepak nějaká ulejvárna. Jsi fotbalista tak makej.

Zdá se vám tento příběh postavený na hlavu a poslali byste zmíněné fotbalisty i s jejich hlasováním někam? Proč tedy nepošlete někam své pány poslance a senátory, kteří se chovají úplně stejně – hlasují za vás o věcech, do kterých vám (anebo jim) nic není, anebo které se vám nelíbí, ale musíte je platit. Odhlasují dotace pro České dráhy … a vy je zaplatíte ačkoliv rádi jezdíte na kole. Odhlasují dotace pro pěstitele cukrové řepy … a vy je zaplatíte ačkoliv jste diabetici. Odhlasují dotace na bytovou výstavbu pro sociálně slabší a vy to zaplatíte, ačkoliv už pět let stavíte dům svépomocí a šetříte na každý pytel cementu.

Samozřejmě to neplatíte v hotovosti ale na daních. Kdyby za vámi přišel soused, kterého vidíte každý den u stánku na rohu chlastat pivo, když jedete s kolečkem pro svůj pytel cementu a chtěl by po vás 100 tisíc korun na novou střechu, asi byste ho přetáhli lopatou. Když přijde stát a řekne, zaplať daň občane, ani nešpitnete a sousedovi zaplatíte střechu a ještě ho pozvete na pivo.

Příběh by mohl pokračovat tím, že jelikož Franta a Jarda (oba chtěli hrát ping-pong) vydělávají víc peněz, demokraticky se odhlasuje, že zaplatí o polovinu víc než ostatní … Přesně takhle funguje demokracie. Franta a Jarda přeci musejí být solidární. A přesně takhle to funguje i v České Republice a ostatních demokratických státech. Jak ovce chodíme k volbám a dáváme mocipánům mandát okrádat nás křížem krážem. Nemusíš volit, nikdo tě nenutí, platit budeš stejně.

A já se ptám proč? Co je mi do toho, že drahám zrezivějí kolejnice? Co je mi do drahého českého cukru? Co je mi do toho, když si soused místo cementu kupuje cigára?

Nemám nic proti tomu, když někdo někomu něco dá ze svého, ale dávat bez souhlasu dárce je podle mne krádež.

Proč by ti pracovití pracovali, když výsledek jejich práce bude rozdán druhým. Proč by ti méně pracovití pracovali, když stejně nakonec něco dostanou.

Co s tím?

Pomůže přijetí nového zákona o balení koblih? Pomůže přímá volba prezidenta? Spasí nás Evropská Unie? Přijede zlaté tele z Bruselu a místo koblih z něj budou padat eura?

Nepomůže nic z toho. To, co je v celé věci špatné a shnilé je považováno za samotný základ fungování společnosti – demokracie – vláda lidu, neboli smíš kecat do všeho. Myslím si, že demokracie nebude fungovat nikdy a tragikomické parlamentní divadlo, kdy proti sobě hlasuje 100 a 101 poslanců je nutným výsledkem násilné snahy dospět ke shodě tam, kde není nutná.

Každý člověk je jiný a těch věcí, na kterých se lze shodnout není příliš mnoho. Demokracie je pokus přinutit všechny říčky lidské přirozenosti, aby tekly přímo od severu k jihu a následně se vlily do jediného oceánu socialistického blahobytu. Kam se poděl člověk? Ejhle, stal se z něj občan a volič. Nebo spíš vůl „svobodně“ a demokraticky vedený na porážku.

Řešení tohoto průseru není příliš složité.

Vraťme se k našim sportovcům. Nechejme fotbalisty, ať si kopou v sedmi, nebude jich sice jedenáct a nebudou mít dresy, ale mohou mít čisté svědomí, že nikoho nenutí hrát fotbal. Nechejme ty čtyři koupit si pingpongový stůl, když je fotbal nebaví a Emila nechejme běhat po lesích a po polích. Žijme a nechejme žít. Vždyť je to tak snadné …

Řešení není složité, ale je nepoužitelné. Kapři si rybník nevypustí. Jak by k tomu přišli naši volení zástupci, kdyby se o nás nemohli starat a nemohli by přerozdělovat naše peníze. Proč by si pod sebou řezali větev?

Tento článek není o tom, že chci zrušit stát, ale o tom, že stát přerozděluje skoro polovinu peněz, které lidi vydělají. Přibližným ukazatelem, kolika penězům stát vládne, je Den daňové svobody. Jestliže v roce 2007 byl 11.června, znamená to, že do 11.června lidé vydělávali peníze, které odevzdali státu (161 dnů) a od 11. června vydělávali peníze, které si směli nechat a použít podle sebe (204 dnů). Dlužno podotknout, že stát část peněz zase vrátí tím, že je přerozdělí.

Vidíme, že přes stát putuje něco kolem 44 procent našeho výdělku, tedy čistě statisticky 44 procent lidí vůbec neví, co si počít se VŠEMI svými penězi a v klidu je odevzdá státu, ať se o ně postará. Stala se někde chyba? Proč tolik lidí raději čeká, až jim někdo něco dá, než aby se o svoje věci sami postarali? Nárokují si věci, které jim nepatří. Chtěli by mít totéž, co má soused, ale nechtějí pro to hnout prstem. Myšlenka, že se o ně stát postará, je pro ně lákavá. Tak volí toho, kdo jim slíbí, že se o ně postará.

Aby člověk neupadal na duchu a nepřipadal si jako otrok, mohu ještě dodat, že stát není poslední instance, která přerozděluje peníze. Nemyslím teď Evropskou Unii. Myslím Něco, co hlídá, aby každý dostal to, co si opravdu zaslouží a nedostal ani víc a ani méně. To Něco drží v ruce váhu.

Myšlenka, že nade vším stojí Spravedlivost, která dorovnává vše tak, aby dostála svému jménu, je tak neuvěřitelná a tak osvobozující. Den za dnem, okamžik za okamžikem máme na miskách Jejích vah přesně tolik, kolik jsme si tam dali. Stát nám z toho nevezme ani halíř, ani sirku, ani jediné smítko. Jak mocná je tato myšlenka (si myslím v roce 2008).

Máme tedy politiky nechat, aby nás vysávali a spoléhat na to, že Spravedlivost všechno zařídí a dorovná? Nikoliv, proč by se Spravedlivost měla tolik dřít, když jí můžeme pomoci. Přehrabovat se druhému v peněžence a pak mu z nahrabaných peněz koupit nějaký pamlsek není správné.

U všeho, co vám stát (i kdokoliv jiný) nabízí, se ptejte: Kdo tohle zaplatí. Stát totiž nemá žádné peníze, které by mohl rozdat. Má jen to, co někomu jinému sebral.