Někdy mi připadá život zbytečně složitý a zamotaný. Na jedné straně si říkám, že by to měla být pohoda, protože člověk byl přeci stvořený ke Světlu, Lásce, Poznání, Moudrosti, Blaženosti a na druhé straně si občas připadám jako zoufalec, pochybuju o svém duševním zdraví a pokouším se vykřesat alespoň nějaký pozitivní pocit.
Tak kde je sakra ten zakopaný pes.
Kde najdu tu tajemnou bylinu, kterou sním, magický krystal, který si dám pod polštář a moudrou knihu, kterou přečtu, abych už konečně nemusel nic hledat, o ničem pochybovat a mohl jenom tak žít …
Proč je svět zařízený tak divně, že člověk kvůli svému živobytí chodí do práce a vydělává peníze, zatímco pták si klidně na zimu odletí do teplých krajin a tam si najde ve stromu díru, ve které několik měsíců bydlí, než zase odletí někam dál. Kytka taky nejspíš nic neřeší, vyroste, vykvete, uschne a je happy. Jenom já vůl, totiž chci říct člověk, jsem pořád nespokojený a pořád něco hledám …
Nejlepší na tom je, že to, co hledám, existuje. Něco z toho jsem viděl a o něčem jsem slyšel od lidí, kterým věřím. Skutečně člověk byl stvořený k Světlu, Lásce, Poznání, Moudrosti, Blaženosti, Pravdě, Čistotě … Dokonalosti.
Začínám si z toho všeho hledání dělat legraci … a to je nelepší cesta k nalezení. Neprožívat to tak, být nad věcí. Koukat na svět z nadhledu. Nebýt ponořený ve svých aktivitách.
Když jsem nedávno přemýšlel, jestli je vůbec něco, o co se můžu ve svém hledání opřít, napadly mě dvě věci:
- Bdělost. Žít v přítomnosti. Nemyslet příliš na to, co bylo a co bude. Mít sny, ale nežít ve světě fantazie a raději soustředěně pracovat na splnění těch snů.
- Poslouchat vnitřní hlas. Napojit se na své moudré já. Komunikovat se sebou samým, „trpět samomluvou“.
Není to smutné, že po tolika letech hledání jsem pořád na začátku? Vždyť tyhle dvě myšlenky jsem už určitě četl stokrát. (Samozřejmě kecám, postupuju totiž po spirále 🙂
A co nauky a jejich přednášky a semináře? Pomůže něco z toho? Třeba taková Avenna je hezká teorie. Z Avenny jsem si odnesl několik dobrých myšlenek:
- Svět je absolutně spravedlivý a náhody neexistují. Vrací se mi to, co sám dávám. To člověka tak nějak uklidní, když ví, že si za všechno může sám.
- Všechny nemoci mají psychickou příčinu … a člověk si za ně může sám.
Praxe Avenny v poslední době nějak pokulhává, semináře a konzultace zrušili, přednášky a články na internetu taky a firma se teď projevuje jako mrtvý brouk. Asi chystají něco velkého. Nebo nám chtějí naznačit, že všechno podstatné už řekli a máme hledat dál sami …
Jdu hledat dál … do přítomnosti … poslouchat svůj vnitřní hlas.
A co vy? Máte nějakou oblíbenou duchovní nauku, knihu, mistra, cvičení, bylinu, meditaci, mantru … ? Čemu věříte? Jak se chcete pohnout dál?
Doporučené čtení … Poraďte, jak mám poznat, jestli je bůh a jak najít smysl života, Milý Františku …
Říká se že by člověk měl být každý den alespoň chvíli o samotě. Napadá mě že je dobré vzít si dovolenou a pokusit se oprostit od všedního života a starostí. Věnovat čas tvůrčí činnosti, práci a rozjímání nejlépe v přírodě. Pokora je pak určitě důležitá. Možná že se "problémy" všedního života pak rozplynou a člověk může najít jejich řešení. Vytrvalá práce přináší ovoce.
Být chvíli o samotě, vzít si občas dovolenou a tvořit … to by mohlo fungovat 🙂
Ahoj Vítku,
hledáš zakopaného psa, připadáš si jako zoufalec, pochybuješ o svém duševním zdraví, pokoušíš se vykřesat pozitivní pocit…. Házíš to sem k široké diskusi a čekáš na něco objevného nebo máš depku? 🙂
Ahoj Radko,
Trošku jsem se položil do cizích pocitů … že by František po deseti letech hledání? Hlavní byla otázka, jak se pohnout dál.
Já to mám asi takhle:
Hledám zakopaného psa,
nepřipadám si jako zoufalec,
o mém duševním zdraví pochybuje zejména okolí
a pokouším se vykřesat pozitivní pocit, ale nikoliv jediný.
Musím uznat, že po létech přicházím k jednoduchým a samozřejmým věcem, které vím už dávno.
Věřím tomu, že hodně lidí má své oblíbené nauky a techniky a rádi by se o ně podělili.
🙂
Přijde doba, kdy se s jakousi "hrdostí" podíváš za sebe a s uspokojením budeš konstatovat, že život byl docela fajn, postavil sis nádherný pomník, něco užil, něco viděl, máš kopu znalostí, vědomostí, zručnost a fortel, atd.
Potom se podíváš na pomníky svých "kolegů", kteří již nejsou mezi námi. Povšimneš si, že to co vybudovali je pro pozůstalé jen hromada bezceného haraburdí a ten zbytek, který šel s nimi do hrobu, není také k ničemu.
Naši nástupci jsou většinou lepší, výkonnější a slavnější.. Končí ale stejně, jako my. V prachu a kopřivách.
Ale to vše není zase tak úplně pro kočku. Náš život nás uspokojuje, obšťastňuje, a že chceme pořád víc poznávat a umět, je normální. Jsme STVOŘENI PRO VĚČNÝ ŽIVOT.
I když na závěr nám nezbyde skoro nic, ani síla, ani elán, který býval, zůstaly VZPOMÍNKY.
Kolik a jakého vínečka jsme si během života do toho našeho poháru načepovali, tolik a v takové kvalitě si v stáru vypijeme…
Můžeme se tedy z našeho života radovat i na smrtelné posteli a nebo si jen stále opakovat "já vůl, já vůl, kdybych se znovu narodil, tak bych"..
Mě přijde smutné, když potkám staršího člověka a on je bezradný, jakoby nevěděl proč žít a jak žít. Místo toho, aby byl moudý a uměl řešit běžné životní situace. Má spoustu strachů a … „dobře už bylo“ a „zdraví taky není, co bylo“. A přitom si myslím, že čím má člověk víc zkušeností, tak by se měl mít lépe. Ne, že mu smrt sebere všechno, co měl. Ale tak, že životem už nemá co získat.
Každý rok jezdím na sraz spolužáků do Beskyd, do Rajnochovic. Sejdeme se, kolem dvaceti babek a dědků.
Většina z nich již "zlomila hůl" a čeká na osvobozující smrt. Stáří a nemoci dělají své dílo.
Jsme jen tři, na které stáří, ani nemoci nemají katastrofální vliv.
Staří jsme. To ano. Nemocí je tolik, že doktor v nemocnici řekne "tak jsem pane Slavík hledal u vás nějakou dobrou součástku, ale nic jsem nenašel". Tak mu odpovím, "já vím, že to tak je, ale holt těch třicet let to tady ještě musím nějak vydržet".
Na zahradě mám nasetý "kotvičník přízemní" pro dobrou náladu a funguje to. Nakonec i těch třicet let uteče jako voda a budu muset vzít "nějaký nášup na ještě pár let".
Takže se těm starcům a stařenám nedivím. Jsou prostě jiní…
Cituji:
"Chcete být vitální? • Cítit se o 20 let mladší? • Odbourat cholesterol? • Být sexuálně stále aktivní? • Mít radost ze života?
Kotvičník zemní – Vaše nová chuť i do sexuálního života!"
Sváťo, co kdybychom se domluvili, že za 30 let pojedeme na vandr. V roce 2039. Jestli už něco nemáš 🙂 Přijde mi to motivující. Jeden maličký důvod proč žít. Trapné, i když hezké by bylo, kdyby v roce 2039 jeden z nás putoval k hrobu tomu druhému. Tak jsem tady, kamaráde …
Kdyby ještě někdo chtěl jet na výlet, další šance je až v roce 2069 …