… protože mě to k nim tak nějak táhne.

Zvony patří mezi věci, které mají duši …

Jeden z mých prvních pokusů, jak přijít k penězům, bylo obchodování se zvony. To bylo cca před 20 ti lety. Na inzerát jsem kupoval zvony, zvonky a zvonečky a pak jsem je zase prodával. Bylo to o cestování za prodávajícími a čekání, jestli se něco prodá. Abych nepřeháněl, koupil jsem těch zvonů asi tak 20, ten největší jsem prodal do starožitností za cca 4000 Kč, druhý největší jsem věnoval jedné holce jako svatební dar a zbytek jsem prodal jednomu sběrateli. Se sběratelem jsme se seznámili v antikvariátu, když jsem sháněl knížku o zvonech. Slyšel, jak se ptám prodavače, a povídá: „Já ji mám“. „Náhodou“ bydlel několik set metrů ode mne (v Praze) a půjčil mi ji.

Vzpomínám si, jak jsem čistil jeden zvon drátěným kotoučem na vrtačce a (ne)pěkně jsem se při tom nadýchal prachu, co z toho lítal a přiotrávil jsem se. Asi to byla nějaké měděnka.

Stejně jsem se později přiotrávil při broušení dřevěných krabiček. Co mi tyto podnikatelské pracovní otravy chtějí říci? Abych dělal něco jiného a neztrácel čas? Jenže já jsem kutil a vynálezce a rád něco tvořím a vylepšuju. Nebo mi ten zvon chtěl říct, že drátěným kartáčem tedy ne!

Když jsem utíkal z Prahy, všechny zvony jsem opustil a prodal tomu sběrateli za symbolickou cenu 1000Kč. Ještě mi věnoval dvě knížky od Ladislava Klímy. Kdybych se zvonům nepřestal věnovat, kdoví, kde jsem dneska byl? Třeba už bych měl vlastní fabriku na zvony.

15. března roku 2009 mne napadlo, že bych mohl odlévat zvony. Panebože, co je tohle zase za nápad! I když na druhé straně, něco dělat musím. Když mi zatím není dopřáno psát tak, jak bych chtěl psát, to je s úplným vhledem do situace, tak proč bych nemohl dělat zvony? Řemeslo má zlaté dno. V nejhorším případě to bude po krabičkách další prodělečný podnik. To rozchodím.

Začal jsem hledat na internetu nějakou tavicí pec a kelímky a během druhého dne jsem věděl, co potřebuju, co chci a co nechci. Nechci tu pec stavět na koleně. Z toho už jsem vyrostl. Pec, která by se mi líbila, stojí cca 60 až 80 tisíc Kč. Koupil jsem si knížku Zvonařství, autor Petr Rudolf Manoušek. Právě ji zlevnili o 100 Kč na 99Kč. Náhoda nebo dobré znamení? Je to (myslím si) nové vydání té knížky, díky které jsme se seznámili s panem sběratelem, když jsem se zvony začínal.

Kupovat pec za 80 tisíc se mi nechtělo a žádnou levnější na inzerát jsem nenašel, tak jsem věc odložil. Zhruba po měsíci a něco jsem se nějak ocitl na i-bazar.cz a tam na mne koukala maličká laboratorní pec. Je menší než bych si představoval, ale ze začátku to stejně bude o získávání zkušeností, tak nebudu nenažraný, spisovně řečeno nenajedený. Prodávající mi nabídl hodně dobrou cenu a říkal, že pec byla dvakrát v provozu a pak s ní přestali dělat. Tak jsem ji koupil. Je krásná, z vrchu nerezová a opravdu zánovní. Ostudu by nedělala ani v kuchyni. Manželka se ptala, jestli v tom jde grilovat. V tom jdou i spalovat mrtvoly v ochranné atmosféře.

Pec mám. Odlévat budu ze zvonoviny, což je slitina 78 procent mědi a 22 procent cínu. Měď vezmu z elektrických kabelů, cín seženu.

Je úžasné, že v dnešní době si člověk jako jednotlivec může pořídit vybavení, o kterém dříve snily velké firmy. Mám počítačem řízený soustruh. Model zvonu vysoustružím ze dřeva. Když se rozhodnu pro jiný profil zvonu, stačí změnit křivku v grafickém programu a stroj během několika minut obrobí novou formu s přesností na desetinu milimetru. Dělat tohle ručně, tak na tom strávím několik hodin. Je dobře, že jsem ten počítačem řízený dřevoobráběcí stroj udělal.

Co mi ještě vrtá hlavou je, do čeho odlévat. Nabízí se několik možností. Klasicky do formy ze slévárenského písku, do kovové formy, do formy z grafitu (nevím, jestli se to dělá, ale napadlo mne to) anebo použít metodu ztraceného vosku. Což je nejsložitější, ale tento jediný způsob umožní odlévat písmena a reliéfy.

Motalo se mi to v hlavě, do čeho odlévat, kde seženu keramickou břečku na odlévání do ztraceného vosku, kde koupím slévárenský písek … zrovna když jsem byl v kuchyni, přišla mi myšlenka „moc to řešíš, začni s obyčejným pískem a vodním sklem“. O několik hodin později jsem v ruce držel láhev vodního skla a považuji za malý zázrak, že ho v místním obchodě měli. Paní prodavačka se ptala, jestli chci také šamot, což je něco jako žáruvzdorná malta. Výborně, dobrý nápad, pytlík jsem koupil. A mám z čeho udělat první formu.

Jako perličku uvedu, že jsem se ještě trápil nad jednou věcí. V nedalekém městě je slévárna, kde musí být lidé, kteří by mi mohli poradit s nějakými detaily. Rád bych s někým z oboru dal řeč, než začnu. Například by mne zajímalo, jak by se úloha odlévání zvonu řešila dnes. Jenže nikoho ze slévárny neznám. Asi o dvě hodiny později jsem montoval na ulici poštovní schránku a kolem šel pán, se kterým se známe od vidění. Zeptal jsem se ho, kde dělá. A on řekl, držte se … ve slévárně v modelárně. Modelárna je místo, kde se připravují odlévací formy. Jinými slovy byl to přesně ten člověk, kterého jsem hledal. Přišel doslova až ke mně domů.

Takhle nějak funguje Tajemství 🙂 Nejdřív narazím na zlevněnou knížku, pak získám pec za dobrou cenu a nakonec potkám člověka, kterého chci potkat.

Příště … Odlévání – první pokus