10.1.2012 
Domácí porod se stává častější záležitostí. Lidé se vracejí k tomu, co dělali tisíce let. Rodili v pohodlí domova a v okruhu svých blízkých. Nenarodit se v porodnici není žádná ostuda. Ježíš se narodil v chlévě … a kam to dotáhl …
Což takhle zkusit domácí pohřeb? Není i tady místo pro návrat k přírodě a do okruhu blízkých? Nestal se z věcí kolem smrti a pohřbu další neosobní byznys?
Stačí nahlédnout do ceníku pohřebních služeb. Připravte si 10 až 30 tisíc Kč.
Nedokážeme tyhle věci pořídit za zlomek ceny svépomocí? Stačí koupit dva kubíky dřeva, najít vhodné místo a rozdělat oheň.
Není trapné nechat se spálit v papundeklové krabici, mít na sobě společenský oblek, který vás škrtí a kravatu, kterou nesnášíte?
Není trapné poslouchat profesionálně slátaný proslov o tom, jaký to byl dobrý člověk a obětavý otec, když víme, že dotyčný se například upil k smrti a žena od něj utekla i s dětmi.
Pohřby jsou nejen neosobní, ale i rychlé. Proslov, hudba … a hurá domů. Člověk ani pořádně nestihne z přítomnosti smrti vytěžit dostatek pocitů, zamyslet se nad svým vlastním životem, zpytovat svědomí …
Není lepší prožít si pohřeb se vším všudy, postavit na zahradě hranici dřeva, dotyčného zabalit do prostěradla a spálit ho? A zatímco jeho tělo pohlcuje oheň, může každý říct svými slovy, co s dotyčným zažil anebo co se od něj naučil. Malé děti se mohou ptát, co se to děje, proč dědečka pečou na ohni a dospělí jim vysvětlí řád a smysl života a smrti i praktickou potřebu něco udělat s tělem. Mohou jim vysvětlit, že smrtí život nekončí, že dědeček odešel na nové místo a tělo tam už nebude potřebovat.
Anebo svépomocí kopat díru jako součást obřadu. Každý, kdo měl dotyčného tak moc rád, že pro něj na pohřbu prolije potok slz a koupí mu stuhu, jistě rád vezme do ruky lopatu a krumpáč a nebožtíkovi naposledy pomůže.
Vidím zděšení a slyším námitky. To by to vypadalo, kdyby každý pálil a zakopával, kde se mu zachce! Morbidní!
Dobře, ať jsou obecní spáleniště a pohřebiště, která to umožňují … jako alternativa předražených a neosobních pohřebních služeb.
Že to není ekologické? Dobře, ať jsou k dispozici i ty pece …
Prodlužování života a umírání osamocený v nemocnici stejně jako pohřby s pokryteckými proslovy se mi nelíbí. Prosím zabalit do oranžového prostěradla a spálit na hromadě dřeva. Dubového. Hlavně mne ušetřete obleku, kravaty, polobotek, papundeklové rakve a těch řečí …
tak tohle sedí jen se obávám že to pochopí jen velmi málo čtenářů lidé na pravdu ještě nejsou připraveni
Ne každý je takový romantik … pro někoho mohou být mé představy odpuzující.
Ty pohřby nemají sloužit mrtvím ti sou jen materiál má to být příležitost pro živé rozloučit se ze zesnulí , ale realita se má tak že se z toho dělá kšeft a divadlo pro média viz. třeba chudák Havel takoví skromnější člověk skoro ani do kostela ho nedostali a oni sou schopný znej z politických důvodů udělat katolíka .
Dobrá úvaha, Vítku. Taky bych byla jednou nejraději zahrabaná vedle mého psa. Nebo alespoň rozprášená na palouku v lese… No, tatínka máme doma v urně, připadá mně to přirozené; jeli jsme až do Hrušovan, jen nejbližší rodina, zůstali sami u pece, pak se prošli zahradou, zastavili se na skleničku Metaxy, co táta měl rád…
Jsem ráda, že jsem Vás objevila, s potěšením se pustím do dalšího čtení… Děkuji ¦ .
Dobrý večer,
Také jsme jednoho člověka vyprovázeli přímo do pece a bez obřadu. Být o něco hezčí prostředí a víc času (spalovač se chystal na oběd), tak to nemělo chybu. Do pece se dalo nahlížet malým okýnkem …
To červené srdíčko se vám povedlo, to je tajná funkce, kterou nikdo nezná a já už jsem jí "zapomněl" … 🙂 ¦.
Je až nečekané, kolik stejných myšlenek se lidem honí hlavou 0, ale nejsme schopni je skrze "nastolený režim" zrealizovat …
Nastolený režim je jako mýdlová bublina … musíme žít navzdory režimům. Musíme je přežít 🙂
(Políčko Webové stránky slouží k uvedení odkazu na vlastní (Ann) stránky.)
Snažit se žít ano, ale odtrhnout se nejde. Je to o učení, které už malé děti kazí ve škole, a ty co "zkažené" nejsou tak odsoudí 🙁 Sám – jedinci na to ale nestačí.
Když slyším, že něco nejde anebo že někdo na něco nestačí, vzbuzuje to ve mně optimismus, že to přeci musí jít … 🙂
No dobrá, tak né, že nejde, ale protlouci se hrdě životem a k tomu jít za svým, stojí hodně sil. A pak zvážení, jestli mi ta dle mě jinakost sílu dodá a nebo mě svalí na kolena. Mám ráda plánovité a reálné "SNY" když už bych se do něčeho takového pustila, musím cítit, že to lze dotáhnout do předpokládaného výsledku. A to jsme my berani 😀