Neboli osobní zamyšlení nad tím, kam jsem šel a kam jsem zatím došel.
Když jsem začal psát tyto stránky, měl jsem v úmyslu nakreslit mapu života, po které se dá dojít ke Světlu. Ke Světlu s velkým S, které je uvnitř každého z nás, ale málokdo ho vidí. K Osvícení, k Bohu. Do místa, kde je člověk šťastný, rozumí životu a život je pro něj hra, kterou s radostí hraje.
Myslel jsem si, že už na to mám, že už jsem za vodou. Že všechny pády už mám za sebou. Že odteď (tehdy) půjdu už jenom nahoru. Že touha a víra mne k tomu Světlu brzy dostane. Proto jsem se nebál psát o věcech, které mně ani druhým příliš nelichotily. Ve Světle toho, co nás čeká, mi připadaly malicherné. Bral jsem to jako anonymní deník a dosud beru a proto nepočítám s tím, že někdo bude zkoumat, kdo jsem, jak vypadám, kde bydlím … ani u mě, ani u hrdinů mých příběhů. V tom jsem se zmýlil. Hrdinové příběhů se začali poznávat a začali mi nadávat …
Pravda ze začátku bolí, a proto lidé nadávají, než ji poznají do hloubky.
To ale není to podstatné, vlastně jsem odbočil.
Podstatné je, že po zhruba třech letech, kdy píšu tyto stránky, jsem nedošel ke Světlu, ale do Tmy. Nejsem za vodou, ale pod vodou. Nebo spíš ve sračkách.
Manželství je v doutnajících troskách, děti rozmazlené a neposlušné, přišel jsem o práci. Psychicky se to dá popsat jediným slovem.
Deprese!
Deprese není nic jiného než to, že člověk sklízí to, co zasel a cítí se tak, jak si zaslouží.
Dobře mi tak. Být bez partnera, bez dětí a bez příjmu. To je moje odměna za to, jak jsem se choval ke světu.
Rozdával jsem rány a způsoboval bolest … byl jsem příliš tvrdý.
Hledal jsem chyby, místo abych povzbuzoval.
Nic mi nebylo dost dobré, a proto o to přicházím, abych si toho mohl začít vážit.
(Ušetřím čtenáře popisu mých pocitů. Každý, kdo to zažil, si může dosadit svoje pocity, jaké je to být bez práce, bez partnera …)
Nějak jsem se na té mapě života, kterou kreslím, zatoulal …
—
Ne, nezatoulal. Mapa života by byla neúplná, pokud by na ní byly pouze cesty Světlem a nebyly by na ní cesty Tmou. Beru to tak, že jsem se vydal prozkoumat Tmu. Zkušenost se hodí.
Příště budu psát o tom, proč je život (někdy) těžký a proč přichází deprese.
Pak si udělám plán, jak se z toho dostat. Je to výzva. Udělej se sebou něco!
—
Protože jsou tyto stránky především o hledání tělesného i duševního zdraví, budu rád, když mi do diskuse napíšete svůj návod, co dělat, když se člověku nedaří a jak se dostat z psychické mizérie typu deprese …
Milý Vítku, stránky DeoSum mám moc ráda a děkuji Ti za ně. Myslím si, že lidé jsou na své blízké často oškliví, protože si myslí, že nejsou milováni. Svým partnerům, dětem, atd. bychom měli často říkat, že je máme rádi. Jen tak pro připomenutí.
To, že se na svět zatím dívají jinak než my, je přece jedno. Přeju Ti, aby se u Tebe brzy vše v dobré obrátilo. Jana
Ahoj Jano, to je hezký, že jsem u tebe našel slůvko povzbuzení … 🙂
To bude dobrý … udělám si pořádek a jedeme dál …
Vítku, dnes udělám výjimku a budu Ti zde tykat. Není v tom žádná neúcta, jen chci být osobnější a vykání k tomu nejde.
Já Ti rozumím, chápu Tě, lituju Tě a fandím Ti. Tvá otevřenost se mi moc líbí, je výjimečná a já jsem vděčná za to okénko do Tvé duše, kterým mě necháš nakukovat.
Popravdě – já v tvých textech už dávno našla, že tvé manželství není zdravé a štěstí přinášející. Co se týče dětí – i k tomuto tématu jsi sem tam něco utrousil a kdo pozorně čte, všimne si. Cítím to jako přirozené vyústění problémů, které se dlouho hromadily … až nahromadily.
Sám jistě víš, že každý konec je začátek něčeho nového, tak jen té příležitosti jdi naproti a využij jí.
Můžeš si určitě říct, že se mi to kecá, když jsem aktuálně spokojená. Nebylo to tak vždycky, taky leccos muselo skončit. Manželství, práce, žádné peníze, dítě fajn, ale malinké a závislé a já bezradná… to všechno najednou.
Už je to roky, ale na takovou věc nikdy nezapomeneš. A když se z ní vyhrabeš, už navždycky se něco změní. Například o sobě nepochybuju. Když jsem zvládla tohle, tak už přece zvládnu cokoli.
Vítku, díky za sdílení i tak bolestných pocitů a kdybys potřeboval nějaké vlídné slovo, napiš.
Ahoj Gabčo,
Děkuji za účast nebo až soucit. Je hezké, žes povzbudila nešťastníka.
Nelituj, já si za všechno můžu sám a dostal jsem hodně varování, takže teď jenom sklízím. Za těch 14 dnů, od doby, co jsem napsal tenhle článek, jsem si rozebral, proč jsem, kde jsem a zvolna nabírám nový směr. Ani jsem o tom moc nechtěl psát, protože do toho nikomu nic není a měl bych si v tichosti udělat pořádek doma. Ale právě tyhle články mají smysl, bez nich by byly tyhle stránky o hledání plkáním odtrženým od života. (Ble ble ble, buďte šťastní …, já sice nejsem, ale budu se tvářit, že jsem.)
Sklidím, co jsem zasel (myšlenky a pocity), přeberu to, přidám k tomu nová semínka, zasadím a jede se dál … 🙂
Dostat se na dno, není žádná tragédie. Záleží však na tom, jak to uchopíme. Můžeme se schoulit do klubíčka a litovat se, vinit ze všeho své okolí (partnerem počínaje, vládou konče) a nebo se naopak můžeme od toho dna odrazit. Máme na výběr. Všichni bez rozdílu.
Otázka je, jak dotyčnému nešťastníkovi vysvětlit, že dno má své kouzlo, aby to pochopil a nebral to jako útok nebo nesmysl … lidé filtrují informace.
Naštěstí se mne to netýká a hlásím se k plodům své práce 🙂
Podle toho, co jsem si tady přečetl mi to k tobě sedí, jdeš ode zdi ke zdi, všechno děláš nadoraz, takže i ty problémy si prožiješ nadoraz. Tím ale dostáváš šanci začít všechno znova – síly myslím na to máš. Netvrdím, že to bude snadné – zkus si vysnít a představit, jak bych chtěl žít a pak to realizuj. Doufám a přeju ti, abys po nějaké době na to vzpomínal jako na impulz, který ti umožnil žít lepší, spokojenější život.
Ahoj Jirko, tak to udělám. Jedna část léčby je napsat si cíle, kterých chci dosáhnout a podpořit to představivostí. A nějakou dobu si to opakovat. Děkuji za námět. Měj se fajn 🙂
Myslím, že tenhle přístup je omyl, kterému spousta lidí věří. Člověk, který je příliš zaměřen na cíl, nebývá příliš šťastný( častý jev ze života mých klientů). Čistě teoreticky dělá daný člověk všechno dobře (tak jak si naplánoval), ale ono to nefunguje. Přichází sklíčenost,frustrace a spol. Cíl a výkony, to ti přinese chvilkové vzrušení a opojení, ale ve finále je to honba za vyprahlostí. Podstatné je znát jen směr jakým jdu a akceptovat a prožít si výzvy, které v průběhu cesty přijdou, nic víc není potřeba. Tohle funguje, dokonce i s bonusy.
Já ty sny a cíle beru rámcově jako zadání pro mozek, který mi ukáže cestu … s možností změny v lepší možnost … neberu to jakože něco přitáhnu "zákonem přitažlivosti" a budu přitom dřepět na zadku a představovat si.
ahoj,
jen se v tom pěkně porochtej, otevírá se 13 komnata… zůstaň zvědavý Lenka (taky ve sračkách svých vlastních)
No co, tak se oklepeme a jdeme dál 🙂