Poslouchat vnitřní hlas. Ano, to je ono … řídit se intuicí, poslouchat své svědomí. Pokud se někdy nevyznáte sami v sobě, tak se vám za chvíli uleví, nejste v tom sami.

Představte si, že existuje něco, anebo někdo, kdo ví všechno. Ví, kde mají nejlevnější banány. Ví, ve kterém salámu je místo masa sojová mouka. Ví, která čísla vyhrají ve sportce. Ví, jak namíchat beton, aby dlouho vydržel. Ví, které auto v prodejně je vyrobené pečlivě a které se za měsíc porouchá. Ví, kde je zakopaný poklad. Zná všechna tajemství nemoci. Ví, proč nejste šťastní. Ví, proč právě čtete tyto stránky. Kde se nachází váš vytoužený partner a proč jste ho ještě nepotkali.

Nebylo by fajn se s tím někým anebo něčím skamarádit a využívat tyto informace? Čistě prakticky. Není lepší si koupit dokonalý fotoaparát a vyhnout se takovému, který se porouchá. Není lepší zvolit cestu na dovolenou, na které nebudou zácpy? Není lepší si vybrat partnera, se kterým nebudou problémy?

Je. Je to stokrát lepší.

Být šťastný, zdravý, úspěšný, bohatý … je snadné. Stačí poslouchat svůj vnitřní hlas, který ví všechno a tak ví také, jak se dopracovat ke zdraví, štěstí, bohatství.

Vnitřní hlas je přímé spojení člověka s Bohem, s Dokonalostí, tak proč hledat složité cesty.

Problém je v tom, jak rozeznat svůj vnitřní hlas od jiných hlasů a jak se ho naučit poslouchat. Přiznám se, že se mi to (zatím) zcela nedaří a pokouším se o to už hodně dlouho. Kdybyste viděli zmatek v mojí hlavě poslední dobou, zavolali byste lapiduchy.

A co je nejhorší, čím víc se pokouším tomu vnitřnímu hlasu naslouchat, tím jsem nešťastnější. Nedaří se mi žít a propadám se do těžko uvěřitelné nerozhodnosti. Rozklad osobnosti v přímém přenosu. Nestydím se za to. Pokud nejste svatí od narození, jednoho dne přijdete na to, že pokud chcete být šťastní, musíte přeskládat svou osobnost. Některé vlastnosti nechat umřít a zasadit semínka jiných a nechat je vyklíčit.

I když se tento článek může někomu jevit jako zmatený blábol, pro mě je to jeden z nejdůležitějších článků zde, potažmo na celém internetu.

Navázat komunikaci s vnitřním hlasem je pro člověka opravdu to nejdůležitější. Je to důležitější, než najít si někoho a nebýt sám. Pokud člověk nenajde sám sebe, zůstane navždycky sám.

První pokus o navázání spojení s Bohem ve mně bylo období meditační. Myslel jsem si, že se promedituju k nějakému místu uvnitř ve mně a v tom místě objevím jednak Světlo a jednak odpovědi na všechny otázky. Nejprve jsem se odpoutal od toho, co se sluší a patří, musí a má a poslouchal jsem různé myšlenky, které se mi objevily v hlavě. Toho poslouchání intuice jsem dotáhl do dokonalosti, přesněji řečeno do dokonalého šílenství. Například jsem ráno vstal a napadlo mne, hlas intuice mi to řekl, že si mám sbalit batoh a vydat se na cestu. Byl jsem právě ve Strakonicích a ještě jsem neznal, jestli pojedu do Prahy nebo do Českých Budějovic. Proč bych to měl znát, stačí, když se to dozvím na křižovatce, kde se dělí cesty do Prahy a do Budějic anebo na autobusovém nádraží. Výborně, poslalo mne to do Budějic, jenže ve Vodňanech mě napadlo, že mám vystoupit. Fakt to bylo šílené, poslouchat “intuici”, nebo co to bylo. Byl jsem jako papír ve větru svých myšlenek. V okamžiku, kdy mne to zavlálo do Prahy na břeh Vltavy a ten vnitřní hlas mi radil, abych do ní skočil po hlavě, že pak se mi rozsvítí v hlavě Světlo, došlo mi, že si ze mě někdo nebo něco dělá legraci. První pokus zcela se oddat intuici se nepovedl. Tehdy mi došlo, že něco není v pořádku a převzal jsem vládu nad svou myslí. Do Vltavy jsem neskočil.

Druhý útok intuice, vnitřního hlasu, anebo jiných hlasů na mou mysl začal nenápadně. Po období homeopatickém jsem měl období drogové. Zjistil jsem totiž, že drogy fungují. Nemusíte si hned představovat nějaký hero-in. Ono stačí si udělat čajíček z nějakého listí, vypít ho a s člověkem to pěkně zacvičí. Cítí, že se něco děje s jeho tělem i myslí. Dělo se, a jak jsem tak zkoušel všelijaké látky, postupem času jsem zjistit, že v tom lítám. Že lítám po louce a hledám lysohlávky, například. V hlavě jsem měl opět různé hlasy, které mi radily různé věci. Postupem času atmosféra houstla, měl jsem strach, že se mě někdo chystá zabít, například. Propadal jsem se do čím dál tím hlubší deprese. V okamžiku, kdy se začaly objevovat nápady typu, zapal barák, sedni do auta a nabourej, řekl jsem si dost! To by stačilo. Tyhle látky mění myšlení. Objevují se různé hlasy a ty radí člověku různé věci. Je to intuice? Kdoví. Je to vnitřní hlas? Uvnitř to je. Je to spojení s Bohem? Pochybuji.

Drogy včetně alkoholu jsou svinstvo, které člověka tahá špatnými cestami.

Společnost je opitá, omámená a také proto vypadá, jak vypadá. Jenže já nechci být opitý, chci ze svého mozku dostat maximum. Proto už ani nepiju alkohol. On je tou první startovací drogou, která v mysli odemyká cestu k dalším drogám. Kdo vezme sklenici alkoholu a přiloží ji k puse, ten zve do své duše neštěstí, zmatek, nemoc …

Takže který hlas z těch hlasů, co máme v sobě je ten pravý. Který je ten, který nás spojuje s Bohem. Je to trapné, ale stále v tom tápu.

Ale mohlo být i hůř, kdybych věřil v ďábla pokušitele, mohl bych si myslet, že to on mi našeptává a to by byla teprve schizofrenie. Vládu nad svým myšlením bych předal nějaké bytosti a byl bych odkázaný na to, co mi našeptá.

Jelikož v ďábla nevěřím, ty pokušitelské a nesmyslné myšlenky považuji za svá přání, své strachy a své výplody fantazie a v tom je zamíchaný můj vnitřní hlas. V hlavě mám obrovský kotel a v něm se vaří guláš ze všeho možného. Je tam i vnitřní hlas, to spojení s Dokonalostí, Světlem, Bohem ale jsou tam také všechny ostatní hlasy.

Blaze tomu, kdo má v hlavě jasno anebo dokonce Jasno.

Proč tohle všechno píšu? Protože mi poslední dobou opět začíná hrabat. Už jsem si myslel, že to mám za sebou, že dokážu odlišit ten pravý vnitřní hlas od těch nepravých.

Už to jde úplně samo, zeptám se (vnitřního hlasu) a přijde odpověď. Jenže je problém v tom, že tu odpověď nechápu anebo chci něco jiného.

Představte si, že máte problém, například jste někomu ťukli do auta, když jste parkovali. Nikdo vás neviděl, ale vy víte, že to bylo sousedovo auto. A ten vnitřní hlas vám po deseti letech připomene, že byste měli zajít za sousedem, vysvětlit mu, že jste tenkrát spěchali, omluvit se mu, nahradit mu škodu. Tohle by udělal jenom blázen. A vnitřní hlas nedá a nedá pokoj a vlídně vám to připomene každý rok. Je to tam. Nejde to zapomenout nebo vymazat. Někdy je z toho Zpověď omývače salámů a oškrabávače sýrů. Jde to jenom odčinit anebo vůči tomu otupět a tím otupět i vůči všemu ostatnímu včetně radosti.

Vida, začíná to být psycho. Kdo neposlouchá vnitřní hlas, otupuje a není šťastný. A to své neštěstí pak rozpouští v malé či větší dávce alkoholu.

Jenže já nepiju a tak na mne věci doléhají daleko intenzivněji. Dostávám plnu dávku pocitů. Mizerných pocitů, když udělám něco špatně.

Rada poslouchat intuici, vnitřní hlas je krásná, jenže je na nic, pokud zároveň nezískáte radu, jak ten vnitřní hlas rozeznat od ostatních hlasů a jak se naučit ho poslouchat.

Avenna se o tom zmiňuje na CDčku o meditaci a jinde. Jak nastavit svou mysl, aby dokázala zachycovat vnitřní hlas.

Ono se řekne poslouchat vnitřní hlas. Jenže …

První věc je slyšet ho, druhá věc rozlišit, že je to vnitřní hlas a ne nějaký jiný hlas, třetí věc je pochopit, co mi říká a čtvrtá věc je poslechnout ho.

První dva kroky mi jdou samy od sebe. Jenže (zatím) mám problém s tím, ten vnitřní hlas poslechnout a někdy i pochopit.

Doporučuji přečíst si Canon – Nikonové psycho. Neposlechl jsem vnitřní hlas a místo radosti z nového fotoaparátu jsem zažíval rozčarování. Psychika rozsekaná na hadry.

Nakonec jsem si místo Nikonu koupil fotoaparát Canon a taky to bylo psycho i když veselé.

Radím se s vnitřním hlasem, jaký koupit makro objektiv. On v tom má jasno. Ten za 12 tisíc. Já v tom jasno nemám, toužím po Dokonalosti. Existuje ještě objektiv za 20 tisíc a ten by měl být dokonalý. Testy a zkušenosti ukazují, že je lepší prakticky ve všech ohledech. Má větší čočky, ostřejší obraz, rychlejší ostření, stabilizaci … Proč mi můj vnitřní hlas radí, abych koupil ten levnější?

Protože je to moudré.

Mě zase připadá moudré nedělat kompromis. Když právě v tuto chvílí mám na účtu peníze, proč nekoupit to nejlepší, co existuje? Nedělám to často, abych si kupoval nejlepší věc na světě, profesionální objektiv za 20 tisíc. Ale proč to občas neudělat? Proč si nekoupit věc, která je dokonalá a nehledět při tom tolik na peníze. Peníze se dají vydělat.

Protože si to nezasloužíš, přichází odpověď. Ty neodvádíš tak kvalitní práci, aby sis zasloužil takhle dokonalý objektiv. Tohle se těžko poslouchá. Raději bych slyšel, že mám podporovat výrobce dokonalých objektivů tím, že je budu kupovat a že peníze na to ke mně přijdou. Čím víc člověk utrácí za dokonalé věci, tím víc peněz k němu přijde z vesmírného zdroje bohatství, nebo ne? Nemluvím o zbytečném luxusu, mluvím o dokonale funkční a praktické věci, kde cena odpovídá kvalitě.

Dobře, a co se stane, když ten objektiv koupím, přestože si ho nezasloužím? Ptám se vnitřního hlasu.

Dostane se ti do ruky tak kvalitní objektiv, jako je kvalitní práce, kterou odvádíš. Takto funguje neviditelná Spravedlivost. Kvalitní věci přicházejí k lidem, kteří je jednak užijí a jednak odvádějí kvalitní práci. Kvalitní věci přicházejí lidem, kteří je platí poctivě vydělanými penězi.

Máš pravdu vnitřní hlásku, práci, za kterou jsem placený ojebávám a místo toho dělám na věcech, které považuji za důležité.

To, že tedy píšu o vnitřním hlasu, to není poctivá práce? I když mi za to přímo nikdo nic nedá. Těch několik stokorun, co tyhle stránky vydělají na reklamě, to je žebrácká mzda.

To, že jsem založil hnutí Poctivé peníze, aby lidé pochopili, že žijí ve finančním otroctví a marní své životy prací pro někoho jiného, to není poctivá a kvalitní práce?

Kdo jiný by si měl zasloužit ten nejkvalitnější objektiv na světě? Ten, kdo dělá “poctivou” a “kvalitní” práci ve farmaceutické firmě a za peníze prodává lidem drogy na potlačení příznaků nemoci anebo já, který zadarmo píše články o dohledávání psychických příčin nemocí?

Není důležité, jestli člověka za něco platí, ale jestli dělá něco užitečného.

To je skvělé, že to tak vidíš. Tak proč se bojíš, že by ti měl přijít nekvalitní objektiv? Byl jsem to já, kdo řekl, že si máš koupit objektiv za 12 tisíc nebo to byl hlas tvojí přísnosti?

Hmm, to bych taky rád věděl …

Vidíte, s vnitřními hlasy je legrace … občas k popukání.

Pokud si někdy připadáte jako magor, tak v tom nejste sami. Poslouchat vnitřní hlas a nezbláznit se z toho je někdy fuška.

—

Pořád se mi vnucuje nápad, že tenhle článek by se neměl jmenovat Poslouchat vnitřní hlas (jak se původně jmenoval), ale Jak poslouchat vnitřní hlas a že bych ho měl dopsat a dát tam ten návod, jak poslouchat vnitřní hlas. To si ještě (nedlouho) počkáme :-). Zatím jsem došel k tomu, jak ho neposlouchat. Neposlouchat ho, když říká nesmysly anebo nerozumné věci. Zeptat se ho, jak to myslí, poprosit o vysvětlení, když ho nechápeme … jednoduše si s ním povídat. Jako s kamarádem.