19.1.2012

Mám jednoho známého, který má výjimečnou intuici. Někdy to vypadá, že ví, co se za chvíli stane. Jedeme v autě a on najednou začne z ničeho nic brzdit. Během několika vteřin se před námi srazí dvě auta. Ne, že bychom tu srážku vyvolali my. My jenom stihneme zabrzdit a tak se té srážce bezpečně vyhneme. Co se děje, ptám se.

Napadlo mě slovo “brzdi”.

Ten člověk má různá vnuknutí. Dlouho mu trvalo, než pochopil, co to má znamenat a naučil se s tím pracovat.

Dalo by se říci, že to, co měl přidáno na intuici, to mu chybělo na vcítění. Snad tomu bylo dokonce tak, že si díky citové otupělosti vypěstoval výjimečnou intuici, aby si to nějak kompenzoval.

Jednu dobu byl nesnesitelný a jeho intuice doslova vražedná.

Například potkal po delší době známou paní a tak řekl: Jé, vy ještě žijete? To se tak říká. Jenže ona byla na umření. Během měsíce umřela.

Nebo se seznámil s dívkou, ta dívka měla na puse opar a moc se tím trápila. Jemu v hlavě blesklo slovo opar, a myslel si, že je to vhodné téma k hovoru. Víckrát už dívku neviděl.

Jindy podobně neomaleně zalichotil jiné dívce, že je krásná, a kdyby ještě trochu zhubla, tak by z ní byla super kočka. Napadlo ho slovo “hubnout”.

Dlouhou dobu nechápal, co se to děje. Proč ho napadají právě tyto věci. Proč když potká umírajícího člověka, tak ho napadne, že ještě žije. Proč ho napadne, že dívka má opar, když ho sice má, ale není to nic hrozného.

Pak mu to konečně docvaklo. Intuice mu podávala zprávu o situaci druhého člověka. Říkala mu, ten člověk brzy umře, vidíš ho naposledy. A Intuice očekávala, že se toho člověka zeptá, jak se má, a případně ho povzbudí.

Intuice mu oznamovala, že dívka před ním má jeden velký problém a to je opar. Dívka se tím trápí a on by se mě držel co nejdále od tématu oparu.

Ve třetím případě mu intuice říkala, s touto dívkou můžeš mluvit o všem, jenom ne o váze a o hubnutí.

Ve společnosti dokázal doslova zmrazit atmosféru, protože nějakým neomylným způsobem vytušil téma, kterému se všichni snaží vyhnout, a bezelstně o něm začal mluvit. Přišlo mu to jako dobrý nápad, jinak by ho to přece nenapadlo.

Ten člověk pro mne byl několik let záhadou. Mě samotného taky několikrát uzemnil.

Myslel jsem, si že lidi pozoruje, hledá jejich slabá místa a pak je zraňuje a tím si dodává sebevědomí. Pak mi došlo, že je to daleko jednodušší, že on jenom říká, co mu slina na jazyk přinese. A že jeho intuice je dokonalá. Nemusí hledat slabá místa, ví je už předem.

Když pochopil, co se děje, stal se s ním doslova zázrak. Z drsného zraňovače se stal chápající a milý společník.

Kdo ho neznal, byl jím uchvácen, a kdo ho znal, nechápal, jak jím někdo může být uchvácen. Cože, milý a ohleduplný, vždyť je to hulvát a huba nevymáchaná.

Zázraky se stávají, lidé se mění …