Minule jsem se zamýšlel nad tím, proč filmový průmysl chrlí katastrofické filmy o konci světa, apokalypse, přírodních a jiných katastrofách.

Kdyby se tyto filmy lidem nelíbily, tak by na ně nechodili a nedívali by se na ně v televizi a filmoví tvůrci by neměli dost peněz na točení dalších takových filmů.

Někde v člověku je ukrytá touha po destrukci, násilí, katastrofě. Snad proto, že podvědomě tuší, že když se něco zboří, může se místo toho postavit něco jiného. Destrukce je očišťující a může přinést prozření a obrat k lepšímu.

Problém je v tom, že když se zboří planeta Země, tak místo ní nová postavit nepůjde. Anebo půjde?

Dnes se na problematiku katastrof a konců světa podívám jinak než minule.

Člověk je tvor obdařený vůlí, může myslet, na co chce, může si představovat, co chce, může v rámci určitých zákonů tvořit, co chce.

Co když svět vytváříme svými myšlenkami?

To, co kolem sebe vidíme, je to, co jsme si před nějakým časem představovali a tím jsme to vytvořili.

Sázíme násilí a sklízíme katastrofy.

Katastrofické filmy nám ukazují, kam svými myšlenkami směřujeme.

Máme strach o práci a o střechu nad hlavou, tak o práci a o střechu nad hlavou přijdeme, přesně jak jsme se toho báli. Náš strach vyplnil naši objednávku pro vesmír. Bojíme se, že ztratíme lásku člověka? Šup, objednáno.

Celý svět, čeká na naše rozkazy.

Není na čase začít tvořit něco pozitivního? I já mám v tomhle dluh, píšu o problémech a tím na ně zaměřuji pozornost. Neměl bych psát pozitivně? Upozorňovat na hezké a povznášející věci. Na to, co se povedlo a co se povede.

Někteří autoři už na této nové vlně jedou …

Například film Nádherná zelená – La Belle verte

Nebo album Nový člověk – Majk Spirit