Přemýšlím o spřízněné duši

srdicko

Jedna paní (z Avenny) povídala, že člověk má v tomto životě jednu jedinou spřízněnou duši. Nemusíme se prý bát, že žije někde v Číně a nikdy ji nepotkáme. Je to zařízené :-). Abych pravdu řekl, moc mne tato informace nepotěšila a mám problém s ní souhlasit.

Jak šel život, měl jsem několik dívek a vztahů. Vždy jsem to myslel vážně, nehledal jsem holku na jednu noc. Nekladl jsem si otázku, jestli právě tohle je ta osudová spřízněná duše … tenkrát jsem o takových věcech nepřemýšlel. Pravděpodobně to spřízněná duše nikdy nebyla, protože jinak bychom spolu byli dodnes.

Když tak přemýšlím o svých vztazích, vždycky v nich byla láska. Láska tedy nebyla něčím, co by bylo vyhrazené jedné jediné spřízněné duši a bylo dané shůry. Samozřejmě mohu mít zkreslené vnímání toho, co je to zamilovanost a co je to pravá láska.

Nerozcházeli jsme se proto, že bychom se nemilovali, ale proto, že jsme spolu neuměli žít a už jsme toho měli dost.

Přivádí mne to k úvaze o tom, jestli je pro vztah důležitá láska jako taková, anebo pravidla lásky, která oba dodržují a díky tomu jim ta láska vydrží a nezahyne.

Přijde mi, že láska má schopnost vyklíčit v mnoha vztazích. V tom nevidím žádnou osudovost a žádné posvěcení shůry. Například mám kamarádku a cítím, že “by to šlo”. Ale ona někoho má a tak to semínko své lásky nezalévám. Nechci lásku za cenu, že to zničí něčí vztah, za cenu lhaní, nevěry … tuším, že by to tu lásku pošpinilo.

Takových žen bych našel víc. Takových, které bych mohl milovat … a ony mne. Otázka je, zda bychom spolu dokázali žít a časem nedojeli na to, že si naděláme tolik špatností, že toho začneme mít dost, rozejdeme se … a budeme zase na začátku … s někým jiným.

To, kolem čeho tu kroužím, je otázka, jestli je pro vztah důležitější “osudovost”, “spřízněnost duší” anebo dodržování pravidel lásky. Dosavadní život mne přesvědčuje spíš o tom druhém. Ve vztazích se člověk učí určitým pravidlům soužití.

Například:

  • Dodržovat věrnost.
  • Povídat si. Jakmile si člověk přestane povídat s partnerem, tak to jde z kopce.
  • Umět poprosit a poděkovat, nepovažovat všechno za samozřejmost.
  • Nenechat si všechno líbit, ale vymezit se proti nesprávnému od partnera.
  • Umět se omluvit, uznat svojí chybu.
  • Umět přijmou omluvu a odpustit druhému.
  • Dělit se.
  • Dodržovat čistotu, pořádek …

Člověk musí dodržovat určitá pravidla a návyky, aby se mu dařilo. Do práce musí chodit včas a střízlivý. Stejně tak musí dodržovat i určitá pravidla a návyky v lásce, aby se jí dařilo. I do vztahu (domů) by měl chodit včas a střízlivý.

Ještě o tom popřemýšlím … Spřízněná duše a nespřízněná duše

4 komentáře u „Přemýšlím o spřízněné duši

  1. Radka

    Ahoj Vítku,

    možná tou největší chybou, kterou ve vztazích děláme je, že očekáváme, že ten druhý nás učiní šťastným a naplněným. Jak však mohu očekávat lásku od partnera, když jí sám k sobě nejsem schopen? Jak mohu očekávat štěstí, když jsem chodící studnice smutku a ukřivdění? Jak mohu chtít dávat tomu druhému lásku, něhu a pozornost, když se mi jí nedostává? Asi dost těžko…

    Nesouhlasím s tvrzením, že člověk má jen jednu spřízněnou duši. Může jich mít několik a potká je vždy v ten pravý čas, kdy se má něčemu přiučit. Když se to setkání změní v lásku, tím lépe. Stejně, jako když ta původní láska pomine nebo se změní v něco podstatně horšího. Je to lekce. Jenom učební lekce. Dokud nepochopíme podstatu toho, co nás to má naučit, bude se to opakovat. Třeba v jiné podobě ale podstatou stále stejně.

    A pokud bych se měla učit pravidlům "šťastného vztahu" nebo přemýšlet na pravdivostí "spřízněné duše", tak asi od toho, který nekráčí životem sám ale opravdu takový vztah žije.

    Nejlepšího rádce, máme každý v sobě. Jen se ho naučit slyšet a respektovat.

    Jinak gratuluji k ukončenému manželství. Je to ta nejlepší šance pro vás pro oba (ostatně i pro kluky).

    Držím palce 🙂

    Radka

    1. kVítek

      Ahoj Radko, děkuji za myšlenky a za podporu.

      Souhlasím s prvním odstavcem. Člověk by měl jít do vztahu šťastný a ne čekat, že to štěstí získá tam. To je základ.

      I druhý a třetí odstavec se mi líbí.

      Ty mi blahopřeješ k prohrané bitvě. Ale nechci psát na internetu o našem ukončeném nebo neukončeném manželství s ohledem na ostatní účastníky.

      Chci přemýšlet a psát o komunikaci a o vztazích … abych si to uspořádal v hlavě …

      Nejlepšího rádce, máme každý v sobě. Jen se ho naučit slyšet a respektovat … To je taky základ 🙂

      1. Radka

        I prohraná bitva, se může časem ukázat, jako velmi užitečná. Chce to jen víc času a získat nadhled.

        Gratulovala jsem ti čistě z důvodu, že máš možnost začít znovu, líp a poctivě. Litovat tě rozhodně nebudu, protože jsi autorem vlastního osudu. Lítost sice uleví ale nepomáhá.

    2. Jirka

      Ahoj Radko,

      tvoje první věta by se dala tesat 🙂

      S druhou větou ale nesouhlasím, myslím, že je to dnes takové populární klišé… Myslím, že spousta lidí žilo a žije se sníženou sebeláskou a někdo je přitom miluje. Sebeláskou spíš získáme úctu jiných.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *