Tato problematika se netýká jenom partnerů, ale například i dospělých dětí, které bydlí u rodičů. Mají jim přispívat na bydlení? A kolik?
Uvedu několik příkladů …
Společné bydlení a financování bydlení, první příklad
Ona a on jsou mladí lidé, kteří se milují, spí spolu a chtějí spolu také bydlet, aby to jejich milování a spaní bylo ještě intenzivnější. Na internetu si najdou garsonku za 4000Kč + energie za 2000Kč. Každý měsíc každý z nich sáhne do kapsy, vytáhne 3000Kč, které pošlou panu majiteli bytu.
To bylo jednoduché, věřím, že se shodneme na tom, že to dělají správně.
Společné bydlení a financování bydlení, druhý příklad
On a ona se milují a chtějí spolu bydlet. Rozhodnou se pořídit si společný byt. Každý prodá svoji garsonku za milion Kč a koupí si větší byt za 2 miliony Kč. Byt je jejich společný a proto nájemné neplatí. Platí pouze 3000Kč za energie a o ty se dělí stejným dílem. Oba přeci pracují a vydělávají. Každý z nich platí 1500Kč. Pokud je jeden z nich na mateřské anebo bez práce, platí všechno jeho partner. Jsou to partneři, milují se a pomáhají si. Je tu nějaký problém?
Společné bydlení a financování bydlení, třetí příklad
Jak by to ale mělo být v případě, že se jeden přistěhuje do bytu toho druhého. Má považovat za samozřejmost, že ho ten druhý u sebe nechá bydlet zadarmo? Mají dospělé děti bydlet u svých rodičů zadarmo?
Uvažujme byt v ceně dva miliony Kč. K pronajmutí může být odhadem za 8000Kč. Kdyby tento byt první partner pronajal někomu cizímu, každý měsíc získá 8000Kč. V bytu ale bydlí on a jeho partner. Náklady na energie jsou 3000Kč měsíčně. Otázka zní. Má druhý partner prvnímu přispívat na energie? Má mu dokonce platit nějaký nájem?
Proč by mu měl platit nájem? Řeknete si. Protože první partner do bytu investoval své dva miliony Kč, za které si mohl nakoupit dluhopisy s úrokem několik procent.
Nebudu vám říkat, jak si myslím a jak cítím, že je to správně. Spíš by mne zajímalo, jak si to myslíte a jak to cítíte vy. Proto jsem připravil anketu …
Bavíme se pouze o financování bydlení v bytu prvního partnera. Nebavíme se o tom, že druhý partner svůj byt pronajímá za 10 tisíc Kč, koupil auto, které používají oba a platí všechny dovolené.
V anketě chybí možnost: V žádném případě se nestěhovat do bytu partnera. Vysvětlím. Pokud mluvíme o partnerství a ne jen o mileneckém vztahu, ti dva společně tvoří mimo jiné i domov. Může být společný domov v místě kdy jeden je nájemník a druhý nájemce? Tady není partnerství ale obchodní vztah.
A děti? Ti musí do světa.
Psal jsem o případech, kdy ti dva chtějí bydlet spolu a to jsou společně si pronajmout byt, společně si ho koupit, anebo se nastěhovat k jednomu.
Jak to podle tebe mají udělat v případě, že jeden má byt? Prodat ho nebo pronajmout?
Ti dva chtějí spolu bydlet, nebo chtějí být partneři? Jak by ses cítil v bytě své milé i když jí budeš platit nájem? Jak se tam budeš cítit za rok, za dva? Já vím, že domov si každý neseme v sobě, ale při tvoření partnerského vztahu je bydlení dost klíčové. Už tady se rozdělují role. Dost se to podceňuje. Vybírá se nejsnažží cesta. Co bys řekl dívce v duhovém tričku, která je úžasná, ale nevlastní žádný byt či dům? V případě, že ty byt vlastníš, řekneš nastěhuj se ke mně? V tu chvíli se z dívky s duhou stává dívka závislá… časem vás to začne ničit.
Nevím co mají dělat ti dva. Možná chtějí jen být spolu a užít si ten čas, který prožívají. Pokud ale touží poznat partnerství, měli by o otázce, jak budeme společně bydlet, přemýšlet ne z hlediska financí, ale z hlediska rovných možností.
Kdybych v tom nespatřoval problém, tak o tom nepíšu článek.
(Pokud ale touží poznat partnerství, měli by o otázce, jak budeme společně bydlet, přemýšlet ne z hlediska financí, ale z hlediska rovných možností.)
Souhlasím. S dívkou v duhovém tričku společně vydělat miliony a postavit si domeček snů, nebo společnými silami vykopat zemljanku. To mi přijde nejzábavnější, vytvořit (nebo pokazit v rámci sbírání zkušeností) něco společně.
Myslím, že taky není od věci, aby každý měl svůj koutek, kam si může zalézt, což je spíš otázka míry naladění, ale i pracovního režimu.
Když se lidé nastěhují pod jednu střechu (nebo i do stanu), vyjdou na povrch věci, které předtím nebyly vidět.
Jakýpak problém? Tak leda v komunikaci.
Co kdyby si ti dva, kterých se to týká, si spolu sedli a domluvili na rovinu, jak si společné soužití představují než spolu začnou žít? Jasné představy, požadavky. Žádná telepatie.
Strach, obavy, malé sebevědomí(např. že se ten druhý naštve a rozejdem se atd.)taky musí jít stranou.
Když se nebudou schopni vzájemně dohodnout na takové věci, jak se chtějí dohodnout na daleko závažnějších tématech? Měl by takový vztah perspektivu?
Chápu, proč ale vznikl tento článek.
Znám pár žen, co se nechají vydržovat a rády jen berou… ale tohle není člověk ke kvalitnímu partnerství.
Takže je to vlastně jednoduché- otevřít pusu a konkrétně se na svých představách domluvit. Howgh…:D
Ano, komunikace je základ. Všemu se dá porozumět a vše se dá pochopit. Když se chce. Tím neříkám, že s tím druhým musíme souhlasit.
Slovo howgh chápu dvěma způsoby:
1. Domluvil jsem, dávám ti prostor, abys mohl mluvit ty a trpělivě si tě vyslechnu.
2. Domluvil jsem a už se o tom nechci bavit a ani nic nechci poslouchat.