Maloval ten obraz snad už tisíckrát. A tisíckrát nebyl spokojený. Každý den se probouzel s myšlenkou “Dnes určitě” a každý den usínal s pocitem, že dnes určitě prohrál. Sen namalovat Sáru, nejkrásnější ženu mu stále unikal zpod štětce. Její tělo bylo pořád krásnější v jeho mysli než na plátně. Stejně jako alchymisté, kteří se pokoušeli dosáhnout přeměny olova ve zlato, také on se podvědomě toužil malováním očistit a splynout s Bohem. Osvícení! Záblesk mysli, v němž jediné tnutí zlatým mečem zruší všechno utrpení tohoto života. Takto strávil 7 let v marném zápase o nalezení dokonalosti, o postižení nepostižitelného, o zastavení času.

—

Blížil se poslední den sedmého roku. Den, ve kterém spatří světlo světa obraz Sáry anebo den, ve který sám sebe oslepí, pokud cíle nedosáhne. Břitvou rozřízne oční bulvy tak, že mu již nikdy nebude možné navrátit zrak. Byl-li celý můj život jen zoufalý pokus, bude i poslední čin zoufalý. A blížila se poslední hodina posledního dne.

—

Naposledy pohlédl na nepovedené torzo a rozloučil se svou milovanou: Sbohem, Sáro, nejkrásnější z žen. Tobě jsem zasvětil sedm let života a dnes vím, že tě nejsem hoden. Nejsi ženou, která by mne láskou dovedla k dokonalosti. Žádná dokonalost totiž není. Je jenom marné pachtění. Pravdu měl nakonec Buddha, že život je utrpení. Nezemřu, Sáro, vždyť víš, co jsem slíbil. Dál budu trpět, dál se povleču po tomhle světě. Však mám-li se vléci v temnotách ducha, povleču se i v temnotě smyslů. Sbohem slunce.

—

Vzal břitvu, jako už tolikrát při holení a nacvičeným pohybem vyhodil ostří. Poodešel k zrcadlu, aby se naposledy podíval sám sobě do očí. Uviděl ve své tváři utrpení, v očích zoufalství a ve vlasech šeď. Tohle přeci nejsem já. Já, silný, úspěšný a ženami milovaný, dokud jsem nepotkal JI. Proč jen to muselo takhle dopadnout, proč bohové mlčí, když sledují mé zoufalství? Nebo snad oni mě trápí? Ale proč? Zato, že jsem chtěl poznat dokonalost, jen jedinkrát se jí dotknout, učinit jediný pohyb štětcem, v němž se spojí celý svět. Zakusit jediný okamžik štěstí a vědět, že to je ONO. Já nechtěl být slavný a bohatý. Tak proč tedy?

—

Proč? Proč? Opakoval si pro sebe a začínal tušit, že je to hloupá otázka. Protože žádné proto není, protože žádná odpověď nezastaví tázání, protože život je utrpení a vznešené je toto utrpení nést. Protože není žádný cíl a žádná radost, žádná láska, žádné osvícení a žádný bůh. Je jenom utrpení, tady a teď a každý okamžik potom až do smrti. A je-li vůbec smrt, když není vůbec nic a je vůbec nějaký život? A není to celé jen hloupý příběh, který jsem si vymyslel, abych zaplnil prázdnotu tohohle žití? Není to cesta k neexistujícímu cíli, na kterou jsem se vydal? Není svět nakonec pro každého takový, jaký ho chce mít? A nebyl můj takový, protože jsem tomu chtěl já? Možná Bůh je. Určitě. Jenže já HO nedovedl poslouchat a chtěl jsem, aby poslouchal on mne. Nikoliv, aby ON mne utvářel k obrazu svému, ale abych já měl jeho za sluhu. Abych já mohl stvořit Sáru k obrazu mému. A je-li vůbec nějaká Sára, není-li to jen iluze, kterou jsem nepotkal na louce, ale pouze ve své mysli? Není to celé jenom zlý sen, ze kterého není probuzení?!

—

Poodešel k plátnu a uviděl, že torzo ženy je perfektně řemeslně provedené. Tak co tomu chybí? Duše? Život? Příběh? A doprdele, příběh! Ten obraz je mrtvý, protože v sobě nenese žádný příběh. Protože nemá srdce. Maluj srdcem, žádná absolutní dokonalost neexistuje a nikdy ji nedosáhneš. Zapomeň na perspektivu a anatomii, na světlo a stín, na barvy a odstíny, zapomeň úplně na všechno, co ses kdy naučil. Vezmi štětec a začni. Nechej se vést srdcem a maluj.

—

Příběh stvoření, napadlo ho. Sevřel si čelo v dlaních a viděl, že jeho mysl je prázdná. Že v ní nejsou žádné otázky a žádné odpovědi. Příběh stvoření. Ale stvoření čeho? Co může být stvořeno mezi těmito čtyřmi stěnami? Žena? Snad. Žena světlem oděná. Žena, právě se rodící. Bůh stvořil ženu a měl ruce od krve. Vzal tubu s červenou a polovinu si vytlačil do dlaně. Ucítil vůni terpentýnu. Ach Sáro, takhle voní tvůj klín. A uviděl, že plátno je příliš malé. Odsunul stojan, přistoupil ke stěně a pleskl o ní dlaní s barvou. Jedním tahem rozetřel červenou skvrnu a pak ji zlehounka hladil, jako by hladil tělo ženy. V jeho duši se rozhostil klid. A je snad žena jen tělo? Přijmi ji takovou, jaká je a nehleď na to, jak vypadá. Není to duše? Není to energie? Není všechno jen kosmická energie, která si nás podmaňuje a v nekonečné rotaci unáší prostorem? Rozhlédl se kolem sebe a uviděl jak prostor kolem tančí nabitý kosmickou energií. Vzal největší štětec setřel zbytek červené z dlaně a dlouhými spirálovitými tahy začal zpracovávat stěnu před sebou. Tak, ženu bychom měli. Však brzy se rozpoutá barevné peklo! Peklo stvoření. Jeli-li žena spirálou, pak muž bude čím? Vytlačil černou a jedním tahem přeťal ženu-spirálu. Zachvěl, se, jakoby do něho samotného někdo bodl. Vím, že to bolí, Sáro, ale musí to být. Z místa protnutí pak vedl zelenou spirálu bolesti. Postupně vytlačoval jednu tubu po druhé a barevnou energii roznášel po celém prostoru, po stěně, okolních stěnách a na stropě. Barvy pak přímo na stěně rozpíjel štětcem, namočeným v terpentýnu a hutnými tahy dociloval odstínů té nejjemnější energie.

—

S každým tahem štětce se jeho mysl vyjasňovala a v hloubi duše cítil, že padá ke svému cíli, jako když padá kámen vržený do výšky zpět na zem. Hrál si s barvami a tančil jak malé děcko, rozmetal chuchvalce energií kolem sebe, až na stěnách a na stropě nezůstalo jediné nedotčené místo.

—

Poodstoupil a otřel si zpocené čelo a uviděl, že to, co stvořil je dobré. Zbývala poslední nepoužitá tuba s blankytně modrou a zbývalo jen několik okamžiků než se kámen dotkne země. Zbýval poslední tah štětcem. Jen jedna jediná kapka barvy ulpí na plátně a stane se zázrak.

—

Otevřel tubu s modrou, namočil špičku toho nejmenšího štětce a lehce, jakoby se pírko snášelo k zemi se naposledy dotknul svého obrazu. A pak se to stalo.

Zázrak!

Takový, o kterých jsme četli a slyšeli. Zázrak, který se nedá nijak vysvětlit, jinak by to nebyl zázrak. A musí se zažít, jinak mu nelze uvěřit. V tu chvíli se celá jeho mysli ponořila do tmy a odkudsi z hloubi obrazu se začaly ozývat údery srdce. Co to?, cítil se zmatený. Neviděl než černou tmu. Je tu snad někdo? Pokoušel se nadechnout. Kdo je to? Kdo je to? A tu srdce obrazu promluvilo: To jsem přeci já. Kdo já? Kdo já? Já, tvoje žena. Ta, kterou jsi právě stvořil. Ta, po které jsi celý život toužil, a přitom jsi hledal dokonalost. Já jsem ta dokonalost. Já jsem totiž láska a bez lásky je dokonalost ničím. Já jsem srdce a bez srdce je život ničím. Teprve dnes jsi pochopil, že žena není jen tělo a proto teprve dnes jsem se ti zjevila. Jsem tu, abych se o tebe starala. Jsem tu, abych tě měla ráda. Jsem tvoje žena. Já jsem Sára! Takto líbezně a konejšivě k němu promlouvalo srdce obrazu. Tedy ty opravdu jsi, nebyl to jen přelud bezesných nocí, v nichž jsem se zmítal a umíral touhou tobě. Ano, jsem! Sáro! Tedy dnes jsem tě stvořil, cha, ušklíbl se. Dnes se to povedlo! To jsi nestvořil ty, my oba jsme počali toto dílo, dávno před lety. Tam na louce, vzpomínáš, jak jsem tě poprvé očarovala. Ach ano, tenkrát mě políbila Můza, jenže pak se někam ztratila. Neztratila jsem se, pořád jsem tu byla s tebou, jenomže tys o mě nevěděl. Tys o mě nestál. Byl jsi příliš zamilován sám do sebe a do svých obrazů.

—

Ženo, zjev se, jsi-li ta, kterou se nazýváš. Jsi-li to opravdu ty, dej ať mohu pohledět na tvoji krásu, dej ať mohu přivonět ke tvému tělu a dej ať se tě mohu dotknout.

—

Stojím před tebou, otevři oči. Ach ano, vždyť já mám zavřené oči, tedy je to zase jen špatný sen! Bojím se. Bojím! Že otevřu oči a budu stát sám mezi čtyřmi stěnami. Bojím se probudit z tohoto snu. Tohle není sen, můj drahý, sen bylo to předtím. Až otevřeš oči …

Otevřel oči … a uviděl, že žena před ním je velmi krásná. Ano, byla to Sára. V jejích očích bylo Dobro a z jejího srdce vyzařovala Láska. Stála tam a podávala mu ruku. Vítej v novém světě. Vítej mezi živými, můj krásný muži. Muž otřel ruce od barev do zástěry a zlehka ženu objal. Její vlasy voněly po černé kávě a její tělo se chvělo touhou.

—

Probudil se na zemi uprostřed ateliéru a nad ním se skláněla žena. He! Vrhl na ni šílený pohled. Kdo jsi, ženo? Cožpak mě nepoznáváš? Jsem přeci tvoje žena. Pohladila ho po vlasech. Volal jsi mne, přinesla jsem ti kávu a pak … Milovali jsme se. Vzpomeň si, jsem ta, která o kousek dál obracela seno, když jsi chodil malovat slunečnice. Byla jsem krásná a ty mladý. Šla jsem kolem a slunce na tvém plátně zrovna opouštělo obzor. Otočil ses, pohlédl jsi mi do tváře a jakoby se zrovna zastavil tvůj svět. Řekl jsi: Bože, ty jsi krásná. Dovol mi prosím, abych tě namaloval. A já jsem souhlasila. Maloval jsi mě snad tisíckrát a nikdy jsi se mnou nebyl spokojený. Znovu a znovu jsi sváděl marný zápas o dokonalost a ona ti unikala. Pustil ses do nikdy nekončícího boje a v tom boji jsi neustále prohrával. Den za dnem jsme trávili v tomhle malém ateliéru a sotva kdy jsi na mě promluvil. Sedm let jsem ti stávala modelem a vařila ti kávu, můj muži a tys o mě ani nevěděl. Rozhodl ses zasvětit život světlu a stínu a já jsem ho zasvětila tobě. Řekla jsem si: Budu o něj pečovat, to bude můj úděl na zemi. Sedm let jsem čekala na jediné slůvko povzbuzení a lásky. Sedm let jsem stárla a na tvých obrazech zůstávala stále mladá a krásná. Sedm let jsem se modlila k Bohu, abys mě měl alespoň trochu rád, abys ve mně neviděl jen pomíjivou krásu, abys mě dokázal přijmout takovou jaká jsem, aby ses zeptal, jak mi je, co cítím a abys mě už konečně jednou pomiloval jako ženu. Včerejší noci Bůh mou modlitbu vyslyšel. Pracoval jsi dlouho do noci. Zlehka jsem zaklepala na dveře a ty ses zeptal: Kdopak to tu se mnou je. To jsem přeci já, povídám. Vypadal jsi vyděšeně. To přeci nemůže být pravda, jsi to ty a opravdu jsi živá? Ano, jsem to já a jsem živá. Otřel sis ruce od barev a objal jsi mě. A pak jsme se milovali. Celý život bych dala za tu chvíli. Sedm let odříkání se vrátilo v jediném okamžiku. Včerejšího dne jsme počali dítě. Bude se jmenovat Sára.