Poctivé peníze a hnutí Poctivé peníze Konkrétní kroky k poctivým penězům Chci poctivé peníze Příznivci poctivých peněz Kontakt
Hlavní myšlenka hnutí Poctivé peníze je používat peníze, které není dovoleno vyrábět z ničeho a půjčovat je za úrok. Vyrábění peněz z ničeho a jejich půjčování za úrok způsobuje zadlužení států a občanů, kteří se tak stávají otroky bankéřů. Odkazuji na text Poctivé peníze.
Nyní jsme ve stádiu polopatického vysvětlování, jehož cílem je, aby každý, pochopil, že v dnešní době jsou peníze vyráběné z ničeho a jsou půjčovány za úrok. Správné je, aby banky nepůjčovaly peníze, které vyrobí z ničeho, ale aby půjčovaly peníze, které si do nich někdo uloží. Je třeba bankéřům zabránit vyrábět peníze z ničeho.
Pro většinu lidí je tato myšlenka příliš teoretická a neodkážou si představit nějaké konkrétní kroky. Když politické hnutí, chtělo by to nějaký program. Proto jsem napsal několik bodů jako návrh praktických kroků. Tyto body jsou určené k diskusi.
Za prvé: Prohrát parlamentní volby
Nejlepší propagací myšlenek hnutí Poctivé peníze jsou prohrané parlamentní volby. Zní to bláznivě. Jenže díky prohraným volbám se myšlenky poctivých peněz dostanou do médií a skrze volební lístky do každé domácnosti. Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se a šířit myšlenku poctivých peněz. Není důležité, jestli se té myšlenky časem zmocní nějaká velká strana. Důležité je vysvětlit, k čemu jsou dobré poctivé peníze.
Za druhé: Státní banka
Hlavním zlem dnešního finančního systému je, že soukromé banky vytvářejí peníze z ničeho a půjčují je za úrok.
Pokud jsou opravdu potřeba v ekonomice nové peníze, ať je vyrábí státní banka a stát (vláda) je utrácí skrze státní rozpočet. Peníze se tak dostanou spravedlivěji než dosud ke všem občanům. Banky budou žít z toho, že si budou půjčovat peníze od střadatelů a budou je půjčovat svým dlužníkům. Stát se nebude zadlužovat tím, že vláda vydává dluhopisy a prodává je bankám, které je kupují za peníze vytvořené z ničeho. Peníze se budou sice nadále vyrábět z ničeho, ale bude to stát, kdo je vyrábí. Hlavní je, že peníze vyrobené z ničeho nebudou půjčovány za úrok, což vede k zotročování. Půjčovány za úrok budou pouze peníze střadatelů.
(Dalším praktickým krokem bylo uvážit návrat ke zlatému standardu a stoprocentnímu krytí peněz zlatem. Tuto myšlenku jsem diskutoval s různými lidmi, ale raději se soustředím na požadavek vyrábět peníze ve státní bance a rozpouštět ve státním rozpočtu. Ať si každý spoří, v čem chce.)
Do té doby než bude mít hnutí Poctivé peníze dostatečný počet příznivců na to, aby se mohlo stát politickou stranou, budu zvolna šířit myšlenky Poctivých peněz. Vy můžete učinit totéž … například tak, že na své stránky umístíte odkaz na tyto stránky …
Svou vůli používat poctivé peníze můžete vyjádřit připojením svého jména …
Tohle je podle mně nejdůležitější krok k změně systému.Je potřeba dostat to mezi lidi, proto neváhám a přeposílám.
Držím nám palce. Jindra
Jindro, děkuji za podporu 🙂 Kéž lidé pochopí, že mohou žít svobodně a užívat si toho, co vytvořili a neživit hrstku vychytralých a mocichtivých.
velmi dobre citanie, som rad ze sa i nasi susedia venuju tejto problematike, bohuzel v mediach sa stretavame len z informaciami od ,,hrstky vychytralých a mocichtivých,,.
Dobrý den, zase po nějakém čase 🙂
Váš záměr nahradit současné peníze novými poctivými penězi mi přijde sympatický. Jediný, avšak o to vážnější, problém je v tom, že současné peníze, které se vytváří z ničeho, jak Vy tvrdíte, už poctivé jsou.
Sám píšete, že pouze poctivé peníze je možné půjčovat za úrok, a to pouze v případech, kdy si tyto peníze nejprve do banky někdo vložil, což ale současný bankovní systém v podstatě splňuje.
V okamžiku, kdy banka vytvoří nové peníze tím, že je svému klientovi půjčí, tyto peníze současně také připíše na klientův vkladový účet, který je samozřejmě bankou také úročen. Banka tedy inkasuje od klienta úrok ze zapůjčených peněz (to Vy vnímáte) ale současně mu ale z týchž peněz, které má klient na svém účtu úrok také platí (to už přehlížíte). V tomto ohledu má banka v podstatě obdobné postavení, jako by půjčovala peníze jiného klienta, kterému samozřejmě za to musí zaplatit úrok. V daném případě je tímto půjčovaným vkladem vklad klienta, který si zároveň peníze půjčuje. Klient se tak po poskytnutí půjčky ocitne vůči bance současně v roli dlužníka (platí úrok z půjčky) i věřitele (inkasuje úrok z vkladu, na nějž byly připsány půjčené peníze). Samozřejmě v praxi klient půjčené peníze hned utratí, což ale neznamená nic jiného, že banka bude platit úrok jinému klientu, na něhož původní klient půjčené peníze ze svého vkladu převedl.
Z pohledu potenciálu zisku banky ale není rozdíl, jestli banka platí úrok klientovi, který získal nově vzniklé peníze od dlužníka, nebo klientovi, který by bance poskytl peníze, které by banka teprve jinému klientovi půjčila. Banka v případech, kdy půjčí někomu peníze, vždy získává toliko úrokovou marži (rozdíl mezi úrokem, za který klientům půjčuje a který platí držitelům vkladů), a to bez ohledu na to, jestli banka vklad klienta získala tak, že si do ní někdo uložil již existující peníze, nebo tak, že tento vklad (nové peníze) vznikl přímo tím, že banka klientovi nově vytvořené peníze půjčila. Tato úroková marže pak primárně slouží k pokrytí předpokládaných ztrát banky z nesplácených úvěrů.
Neplatí zde tedy Váš názor, na němž stojí Váš závěr o nepoctivosti současných peněz, tedy že banka vytvoří peníze z ničeho a pak je půjčí za úrok, který pak shrábne sama pro sebe a tím bezpracně a zcela nepoctivě vydělá bez rizika peníze, namísto toho, aby také zaplatila klientovi, který bance svěřil své peníze pro poskytnutí půjčky jinému klientovi.
Stejně tak neplatí názor, že s každou nově bankou půjčenou korunou se zvýší automaticky objem existujících peněz, což by automaticky mělo vést ke znehodnocování všech již existujících peněz. I zde je třeba si uvědomit, že kromě poskytování nových úvěrů souběžně dochází i ke splácení dříve poskytnutých úvěrů a růst objemu peněz tedy nastává až v okamžiku, kdy objem nových úvěrů převýší objem splácených úvěrů.
Dnešní peníze jsou tak bankami tvořeny v podstatě jen na dobu určitou, tedy na dobu do splatnosti úvěru, s jehož poskytnutím vznikly. Splacením úvěru automaticky zase zanikají peníze, kterými je bance úvěr splacen.
Na současném bankovním systému ani na současných penězích tak není nic nepoctivého. Vaše iniciativa, jakkoliv věřím, že je motivována těmi nejčistšími úmysly, může tedy nadělat spíše více problémů, než jich může vyřešit. Podle mne není horší věci, než se snažit řešit problém, který neexistuje. V takovém případě nejspíš nějaký skutečný problém vytvoříte.
Přeji hezký den
Richard
Výborný den (pane) Richarde, po delším čase.
Děkuji za psaní. Píšete, že: „Dnešní peníze jsou tak bankami tvořeny v podstatě jen na dobu určitou, tedy na dobu do splatnosti úvěru, s jehož poskytnutím vznikly. Splacením úvěru automaticky zase zanikají peníze, kterými je bance úvěr splacen.“
I kdyby tomu tak bylo, tak po čas úvěru banka užívá výhodu na úkor ostatních vlastníků peněz. Líbilo by se vám půjčit mi stvořených 50 milionů na úrok 5 procent, vydělat 2,5 milionu za rok a peníze pak nechat zaniknout?
Jeden obrázek řekne víc jak tisíc slov. Jak mi tedy vysvětlíte,
růst státního dluh USA
http://www.kurzy.cz/zpravy/376500-slabe-meny-vysoke-dluhy-a-kvantitativni-uvolnovani-neco-musi-byt-spatne/
růst ceny zlata
http://www.maxmetal.cz/grafy
a růst cenové hladiny Graf 3
http://www.sds.cz/view.php?cisloclanku=2008111501
Podle mne je příčinou jedno a to samé: Vyrábění nekrytých peněz z ničeho. Jak vidno peníze po splacení úvěrů automaticky nezanikají (anebo zanikají, ale množství úvěrů roste rychleji, takž vlastně nezanikají).
Přeju Vám hezké dny 🙂
Přeji dobrý den.
Vaše představa, jak si banka nechá celých 5% z půjčených peněz, které vytvořila z ničeho, nebere v potaz důležité skutečnosti. Banka totiž z týchž peněz, co půjčila dlužníkovi, platí úrok majiteli těchto peněz. Každé peníze současně někdo má a někdo jiný je dluží. Jinými slovy každá koruna má současně svého vlastníka i dlužníka. Vlastníkem vytvořených peněz ale není banka, jak se většina lidí nesprávně domnívá. Banka o tom, kdo je dlužníkem a kdo vlastníkem daných vytvořených peněz, vede v podstatě jen záznamy v účetních knihách. Banka také zprostředkovává platbu úroku od dlužníka k držiteli peněz.
Samozřejmě, že banka neposílá majiteli peněz celý úrok přijatý od dlužníka a ponechává si úrokovou marži. Jednoduše řečeno, vzhledem k riziku, že někteří dlužníci nevrátí půjčené peníze, banky vybírají od dlužníků vyšší úroky, než platí svým vkladatelům, aby tak pokryly ztráty z nesplacených půjček.
Pokud např. 15% držitelů kreditních karet neplatí své dluhy, pak právě 15% úroková marže může systematicky odstranit riziko nesplácení dluhů. Jinými slovy poctiví klienti platí vysoké úroky, kvůli neplatičům. Nevylučuji ale ani variantu, že banka účtuje marži 15% a současně má pouze 5% neplatičů. V takovém případě jde pak o hloupost klientů, kteří si za těchto podmínek od banky půjčují.
Pokud dluh není splacen celý ke dni jeho splatnosti, banka je nucena nesplacenou část dluhu odepsat do ztrát, čímž dojde ke snížení vlastního kapitálu banky, což může v extrémním případě vést až k insolvenci banky. Není to tak, že když dlužník nesplatí svůj dluh bance, tak se vlastně nic neděje, protože šlo o peníze, které banka vytvořila z ničeho. Bez ohledu na to, že dlužník svůj dluh nesplatil, stále je někde ve světě vlastník těch peněz, které banky vytvořila, když je půjčovala dlužníkovi.
Růst státního dluhu USA.
Příčiny vzniku státních dluhů spatřuji hlavně v rozkrádání veřejných rozpočtů a v tzv. tržním přerozdělování, které přerozděluje vytvořené hodnoty mezi producenty a zaměstnance ve prospěch majitelů produkčních kapacit. Abyste mě špatně nepochopil. Na tržním přerozdělování nevidím nic špatného, je to ta nejpřirozenější vlastnost kapitálového systému a nijak tuto skutečnost nekritizuji, Nicméně tržní přerozdělování vede k tomu, že je oslabována kupní síla poptávky, která je tvořena převážně těmi zaměstnanci, když majitelé produkčních kapacity používají svůj zisk k investicím do rozšiřování produkčních kapacit, popř. své peníze vyvádějí z oběhu z reálné ekonomiky do oběhu na kapitálových trzích. Aby byla zachována rovnováha mezi poptávkou a nabídkou je třeba kupní sílu poptávky posílit, a to se děje nově vytvářenými penězi přes zadlužování. Zadlužování domácností má své striktně dané limity a proto zcela nezbytně docházelo také k zadlužování států, které částečně vykrývaly výpadek kupní síly poptávky. Abych nezapomněl, částečně dochází k posilování kupní síly poptávky i prostřednictvím státního přerozdělování vybraných daní.
V takto fungujícím systému je po určité době zcela přirozené, že zde máme zadlužené domácnosti a enormně zadlužené státy. Je třeba ale ptát také na to, kde jsou všechny ty peníze, které byly při tom zadlužování bankami vytvořeny. Tyto peníze leží v úsporách bohatých domácností, v penzijních fondech a obíhají na kapitálových trzích, kde nafukují ceny aktiv do bublinovitých výšin. Příčinou těch obrovských dluhů jsou tak úspory a peníze vyvedené do oběhu na kapitálových trzích.
Pokud tedy mají bohaté domácnosti obrovské po desítky let shromažďované úspory a obrovské sumy investované do kapitálových aktiv, pak se současně nemůžeme divit tomu, že ostatní domácnosti a státy jsou tak “neudržitelně” zadlužené. Je to jako spořádat každý den na večeři kilo sádla a divit se tomu, že po pár letech vážím 200 kg. Není to tak, že by státy a domácnosti byly jen zadlužené. Proti těmto zadluženým subjektům vždy existují subjekty, které disponují penězi, které ti ostatní dluží.
V případě USA je zde ještě jeden velmi důležitý faktor. Vzhledem k tomu, že americký dolar se používá jako rezervní měna, pak potřeba jejího množství není dána jen ekonomikou USA ale taky tím jaké sumy dolarů leží v rezervách centrálních bank a jaké sumy se celosvětově používají např. k obchodování s komoditami. Pokud každý existující dolar někdo má a někdo jiný ho dluží, pak není překvapením, že oproti obrovským sumám dolarů obíhajících ve světové ekonomice musí někde existovat obrovská suma dluhů.
A pak tu máme Váš argument stran inflace. Ano maté pravdu, že účetní peníze vznikající jako bankovní úvěr vytváří daleko pružnější systém peněžní nabídky, než např. plnohodnotný zlatý standard a že to má za následek i obecný a kontinuální růst cen. Problém je v tom, že Vy vidíte inflaci a z toho často plynoucí růst cen, jako čilé zlo, zatímco já vnímám pružnou peněžní nabídku v systému účetních peněz jako dar z nebes. Inflace a růst cen je jen zcela zanedbatelnou cenou, kterou musíme platit za to, že každý, kdo má dobrý nápad, ho může zrealizovat, protože banka neřeší, jestli má dost peněz na poskytnutí úvěru. Peněžní nabídka je v podstatě neomezená. Banka řeší jediné, pravděpodobnost, že půjčené peníze dlužník vrátí.
Málo kdo si uvědomuje, jak obrovský vliv měla dostupnost úvěrů na existenci tak obrovského civilizačního a technologického pokroku, který jsme měli to štěstí zažívat od cca 50-tých let minulého století. Ani si nechci představovat, jak dlouho by lidské společnosti trvalo dosažení dnešního stavu (a kolik dalších světových válek by si musela vytrpět), pokud by ustrnula v prostředí rigidní peněžní nabídky ve formě zlatého standardu. Vynález účetních peněz, které Vy tak urputně kritizujete, je jedním z největších a neprospěšnějších v dosavadních dějinách lidstva.
A také v případě svého přístupu k inflaci jste opomněl zcela zásadní okolnost, když v této souvislosti poukazujete pouze na růst cen. Opět jste zapomněl na to, že držitelům úspor jsou vypláceny úroky. Pokud byste si srovnal graf cenového vývoje s grafem, který by vyjadřoval stejně exponenciálně rostoucí nominální hodnotu úspor v důsledku složeného úročení, pak byste možná dospěl k velmi zajímavému výsledku. 🙂
Jinými slovy pokud chcete inflaci považovat za zlo, je třeba poměřovat růst cen s růstem nominální hodnoty úspor v dané znehodnocované měně, resp. růst cen s růstem reálných mezd. Když to uděláte, tak zjistíte, že cena zaplacená (resp. spíše obdržená), ve formě inflace v porovnání s oním obrovským rozmachem světové ekonomiky, je v podstatě nepatrná. Spíše však dojdete k závěru, že jsme žádnou cenu nezaplatili.
A na závěr musím uvést, že inflace je projevem rostoucí aktivity v ekonomice, deflace je projevem útlumu. Deflace je podle mne to pravé zlo. Deflace umožňuje bezpracný vnik bohatství na straně těch, kterým stačí pouze držet nějaké množství peněz a nic sním nedělat, jen nečinně čekat, až se mu samy zhodnotí. Naproti tomu inflace nás v případě, že úroky nejsou schopny její vliv eliminovat, nutí k akci, aby se nám peníze držená na účtu neznehodnocovaly.
Banky žádný bezpracný zisk nemají. Vytvoření peněz je vždy spojeno s rizikem, že dlužník svým závazkům nedostojí. Jejich potenciální zisk v podobě úrokové marže je tedy spojen s rizikem úplně stejně, jako v případě jiného podnikání.
Hezký den přeju…
To, co píšete, platí, když banka půjčuje peníze, které si předtím od někoho půjčila. Proti tomu samozřejmě nic nemám.
Já se od začátku bavím o tom, že banka půjčuje peníze, které si od nikoho nepůjčila, vytvořila je z ničeho.
Nejde tu o konkrétní historickou podobu, jestli centrální banka vytvořila peníze a půjčila je komerční bance. Jde tu o princip vytváření peněz z něčeho.
A ani to mi nevadí. Vadí mi, když úroky z těchto peněz shrábne úzká skupina. Pokud by banky vytvářeli peníze z ničeho (protože jsou v ekonomice potřeba) a rozdávaly je rovnoměrně všem lidem, tak mi to nevadí.
Stejně tak nemám nic proti inflaci jako takové, mám proti ní „jen“ to, že funguje jako inflační daň a zdaňuje jen někoho (toho, kdo nové peníze nevytváří ani se ho neúčastní).
(Je zajímavé, že se nám nedaří se shodnout na jednoduchých základních věcech, i když oba máme snahu se domluvit. Jak potom vypadá porozumění lidí, kteří mají vlastní zájmy a dohodnout se nechtějí.)
Hezký den…
Přeji opět dobrý den.
Děkuji za Vaši odpověď a předem se omlouvám za rozsah mých příspěvků, ale toto téma trpí tolika pověrami a různými nepodloženými předsudky, že není možné o tomto pojednat nějak radikálně stručně.
Tvrdíte, že Vám vadí, že banka půjčuje nově z ničeho vytvářené peníze. Byl byste spokojen, kdyby banky půjčovaly pouze již existující peníze, které bance někdo poskytl. To je samozřejmě legitimní názor na to, jak by mělo být uspořádáno podnikání v bankovnictví. Stejně legitimní je ale i současný bankovní systém, v němž peníze vznikají v bankách v okamžiku, kdy jsou půjčeny dlužníkovi. V současném systému banky nevytváří peníze z ničeho. To je velmi zjednodušená a bohužel i velmi rozšířená zkratka. Banky vytváří peníze jako součást dluhu. Obrazně řečeno rubem každé mince je dluh.
Aby dnes mohly vzniknout v bance peníze, musí se někdo bance zavázat, že jí ty peníze v budoucnu vrátí. Tento závazek dlužníka nelze označovat slovem “nic” v tom smyslu, že banky vytváří peníze z ničeho. Tento závazek je stejně reálný jako ty nově vzniklé peníze a povede k vytváření stejně reálných hodnot ať již v podobě hmotných materiálních statků nebo v podobě nehmotných služeb, a to právě ze strany dlužníka. A konzumovat tyto statky nebude nikdo jiný, než právě aktuální majitel peněz. A toto, co jsem popsal je opravdu NĚCO. Je to něco, na čem stojí celý náš ekonomický systém.
Teď k tomu shrabování úroků. Jestli Vám vadí, že někdo shrabuje úroky, pak to jsou ti, kteří mají peníze na vkladových účtech. Úroky platí dlužníci a banky je připisují vlastníkům peněz na vkladových účtech. Banky si ponechávají “pouze” úrokovou marži, kterou kryjí ztráty z nesplácených úvěrů. Současný systém je tedy nastaven tak, aby úroky tekly od dlužníků k majitelům peněz, kterými ale samozřejmě může být úzká skupina lidí, pokud se většina peněz soustřeďuje u této úzké skupiny lidí. Pokud by to tak bylo, pak toto ale není důsledek konstrukce finančního systému. V takovém případě by šlo o zcela přirozený projev fungování kapitalismu, který se právě vyznačuje po generace trvající koncentraci majetku v rukou těch nejbohatších. Ostatně úplně stejně by se hromadily peníze (a tedy i úroky) na účtech úzké skupiny lidí i v případě jiných peněžních systému, a to právě proto, že příčinou není peněžní systém.
Současné peníze jsou označovány jako FIAT měna, jako neplnohodnotné, inflační, nekryté, papírové a tvrdí se o nich, že mají cenu papíru, na němž jsou vytištěny, že jsou to jen informace zapsané v počítači, že kupní sílu mají jen proto, že lidé v jejich kupní sílu věří a že důvěra v tyto peníze je vlastně jediný pilíř jejich existence. A současně je dnešním penězům vyčítána spousta negativních jevů, které mají ale samozřejmě skutečné příčiny úplně jinde, než v penězích. Peníze samotné nikdy za nic nemohou. Peníze jsou jen nástrojem v rukou lidí, kterým dočasně patří a lidé rozhodují, kam své peníze pošlou, jestli je použijí pro dobré věci nebo pro ty zlé. Tvrdit o penězích, že způsobují něco zlého, je stejně absurdní, jako tvrdit o hmotnostní jednotce kilogram, že je zodpovědná za hladovění v Somálsku.
Možná to pro Vás bude překvapení, ale současné peníze jsou reálně kryty tak dobře, jako žádné jiné peníze v minulosti, a to včetně peněz v systému plnohodnotného zlatého standardu, tedy peněz, u nichž byla garantována (nutno říci, že ne moc účinně) směnitelnost za zlato v předem daném poměru (kurzu).
Toto mé smělé tvrzení Vám doložím následujícím příkladem, který Vám ukáže princip krytí současných peněz.
Jak tedy vznikají nové peníze a jak jsou kryty? Do banky přijde klient – žadatel o úvěr. Předpokládejme, že jde o podnikatel, který chce financovat jeho podnikatelský plán. Klient musí předložit bance svůj plán, která zhodnotí pravděpodobnou návratnost půjčených peněz.
Čili první stupeň krytí spočívá v hodnocení toho, na co budou peníze použity a veškeré projekty, které nebudou splňovat požadavky banky, budou odmítnuty. Vzhledem k tomu, že banky nesou za své špatné odhady odpovědnost v podobě vzniku možných ztrát z nesplácených úvěrů, zajišťuje již tento filtr sám o sobě určitý stupeň kvality nově vznikajících peněz.
Dále banka bude požadovat po klientovi, aby v její prospěch zastavil majetek, jehož zpeněžení by banku chránilo pro případ, že dojde k nepředvídatelnému selhání dlužníka. To je druhý stupeň krytí, tedy právo k reálnému majetku dlužníka, kterým může být cokoliv, tedy i např. zlato a kterým se eliminují ztráty v případě, že došlo k nesprávnému odhadu schopnosti dlužníka splatit dluh.
Předchozí dva stupně krytí byly důležité pro stabilitu bankovního a peněžního systému. Pro fungování ekonomiky je však nejdůležitějším třetí stupeň krytí nových peněz, kterým je samotná ekonomická činnost klienta, která má zajistit dlužníkovi dostatečné peněžní příjmy k tomu, aby kromě ostatních výdajů mohl splácet bance i svůj dluh. Jinými slovy v oběhu se sice objeví nové peníze, současně s nimi se ale na trhu objeví i aktivní subjekt, který musí (pokud nechce zkrachovat) vyvinout ekonomické úsilí, jehož výsledkem bude nabídka zboží a/nebo služeb, které dlužník prodá na trhu a jež použije na splacení dluhu, kterým současně dojde k zániku těchto peněz, tedy k ukončení jejich obíhání v ekonomice. Neplatí zde tedy ono časté tvrzení, že nové peníze pouze naředí množství existujících peněz, aniž by současně narostlo i množství statků (hmotných, či nehmotných), jež je možné za tyto peníze koupit.
A v čem je tento systém efektivnější než zlatý standard? V případě zlatého standardu jsou všechny existující peníze pouhými poukázkami na určité množství existujícího zlata. Jediným motivačním faktorem, který pak pohání kola ekonomiky je tak pouze vůle získat více majetku, než aktuálně mám. Nic jiného v systému zlatého standardu nikoho k aktivní ekonomické činnosti nenutí (tedy kromě těch, co žijí v cyklu, kdy vydělané peníze vždy utratí a na další období tedy musí vydělat peníze znovu). Na proti tomu v současném peněžním systému platí, že KAŽDOU existující korunu někdo vlastní a někdo jiný ji dluží. U každé koruny v oběhu máme tedy jistotu, že někde existuje dlužník, který MUSÍ (pokud nechce zkrachovat) vytvářet hodnoty, které smění na trhu za peníze, kterými bude schopen splatit svůj dluh. A také v systému současných peněz se k uvedenému principu motivace k ekonomické činnosti samozřejmě přidává i motivace přítomná u většiny lidí, tedy touha po majetku, která je klíčová v prostředí zlatého standardu.
Rozdíl v obou systémech pak spočívá v tom, že zatímco ve zlatém standardu jsou oba motivační faktory přítomny pouze ve vztahu k části objemu peněz, které jsou dluženy dlužníky, v současnému peněžním systému jsou oba motivační faktory přítomny ve vztahu k úplně VŠEM existujícím penězům. Vzhledem k uvedenému je tedy možno považovat krytí současných účetních peněz za robustnější a efektivnější, než krytí peněz v systému plnohodnotného zlatého standardu.
Pro úplnost se podívejme na systém, který obhajujete Vy. Vzhledem k Vašemu vyjádření, že by Vám vlastně nevadilo, kdyby banky peníze tvořily skutečně(!) z ničeho a tyto pak rozdávaly širokým vrstvám obyvatelstva, pak paradoxně nezbývá, než učinit závěr, že Vy v podstatě obhajujete systém státem (nebo bankami) “garantovaných” peněz, tedy peněz zjevně ničím nekrytých, které budou pouze obyvatelstvu poskytovat kupní sílu , ale současně nebudou reálně nikoho k ničemu zavazovat, tedy nebudou nikoho zavazovat k tomu, aby produkoval to, co lze za ony peníze koupit. Inflační charakter těchto peněz je pak více než zřejmý, stejně jako nesmyslnost rozdávání takovýchto peněz lidem. Naopak si dovedu představit velmi rychlé vyvolání hyperinflace, přechodem na takový “peněžní” systém.
Teprve ve Vašem systému by tedy šlo o ty “pravé” a skutečně nekryté peníze, které by však spíše představovaly jen jakési poukázky na zboží a služby, proti nimž však nebude stát ničí závazek cokoliv vyprodukovat, protože nebude nikoho, kdo by byl ve vztahu k těmto penězům zatížen dluhem, tedy povinností něco vyprodukovat, aby mohl být dluh splacen. V případě současného systému zde ale máme stále armádu lidí, kteří si berou úvěry (tvoří nové peníze) s vědomím, že aby tyto dluhy mohli splatit, budou muset vyprodukovat množství statků odpovídající hodnotě půjčených peněz a úroků. Existence dostatečného množství ekonomicky produktivních lidí je tak v současném systému vždy zaručeno.
Současně je ve vašem systému papírových peněz zabudováno zcela zjevné systémové riziko, že pokud už nedojde k vyvolání hyperinflace, pak se postupně všichni díky příjmům nekrytých peněz stanou natolik “bohatými”, že už nebude nikoho, kdo by byl ochoten (nebo nucen) produkovat zboží a služby, které by si ti “bohatí” občané mohli za své “peníze” koupit.
Současně by právě v systému papírových peněz platilo, že pravě tyto ničím a nijak nekryté peníze by mohly fungovat pouze za předpokladu bezmezné víry lidí v kupní sílu těchto peněz a v odpovědnost vlády (nebo bank), že nebudou vytvářet nadbytečné množství těchto “peněz”, které by vedlo k nadměrnému “zbohatnutí” lidí, kteří zatím ještě něco produkují. Historie nám nesčetněkrát ukázala, že tyto papírové peníze jednoduše končí v podstatě zcela automaticky kolapsem ekonomiky i samotného peněžního systému. Navíc v dnešní době je důvěra lidí v jakékoliv instituce natolik nahlodána, že často nevěří ani těm institucím, u nichž objektivně neexistují žádné racionální důvody pro nedůvěru. Příkladem budiž např. právě současný peněžní systém, který funguje hladce mimo jiné také právě proto, že většina lidí existenci nějakého peněžního systému vůbec neřeší. Pokud by měl peněžní systém záviset výhradně na důvěře lidí, ocitli bychom se obrazně řečeno v situaci, kdy sedíme se zápalkami v ruce na sudu se střelným prachem.
Na závěr Vám položím pár otázek k Vámi zastávané podobě peněžního systému. Co je vlastně podstatou těch peněz, které budou, jak Vy navrhujete bance svěřeny, aby je banky půjčovaly jiným klientům? Čím a jak budou tyto peníze kryty? Můj názor je ten, že by šlo o peníze, které nejsou kryty vůbec ničím a nijak, resp. o “peníze”, které by nejspíše byly “kryty” pouhým slibem státu nebo bank, či autoritou státu, přičemž ale ani není jasné, co by vlastně ten stát (nebo banky) držitelům peněz sliboval a jak by stát své sliby splnil a jak by stát použil svoji autoritu k tomu, aby zajistil státem emitovaným penězům reálnou kupní sílu. Úplně stejně se lze ptát v případě systému, kde by “garantem” papírových “peněz” byly komerční banky a/nebo centrální banka.
Zkuste si přesvědčivě a poctivě odpovědět na uvedené otázky a porovnat si své odpovědi s tím, co jste se dozvěděl o krytí současných účetních peněz a pak sám sobě poctivě odpovězte na to, zda skutečně stojíte o Vámi navrhovanou změnu peněžního systému.
Přeji hezký den.
Richard
Výborný den (pane) Richarde,
Děkuji za zajímavé náměty k přemýšlení.
Mé příspěvky jsou naopak krátké, protože se snažím vystihnout podstatu.
Píšete, že „současný bankovní systém, v němž peníze vznikají v bankách v okamžiku, kdy jsou půjčeny dlužníkovi“ a dále „Banky vytváří peníze jako součást dluhu. Obrazně řečeno rubem každé mince je dluh.“
Jak na to tak, koukám, tak se jedná o otrokářský systém dovedený do dokonalosti. Rubem každé mince v okamžiku, kdy je půjčena dlužníkovi, je dluh.
V tom případě je to ještě horší, než kdyby banka vyráběla peníze z ničeho a rozdávala je, ona je vyrábí z cizího dluhu. Je to příliš (ne)uvěřitelné na to, aby to mohla být pravda. Souhlasím, (bohu)žel, současné peníze jsou reálně kryty tak dobře, jako žádné jiné peníze v minulosti. (Jsou kryté strachem.)
Druhá věc je, to, že když někdo takto vytváří peníze, na trhu je víc peněz a tedy stávající peníze mají nižší kupní sílu, viz. zmíněná „inflační daň“.
Takhle jednoduše to vidím a dává mi to smysl.
—
Rozdávání peněz bankami není systém, který obhajuji, byl to příklad, jak by to šlo udělat, aby z nových peněz neměli výhodu jen dlužníci a věřitelé. Šlo by to udělat i jinak, třeba nové peníze rozpouštět ve státním rozpočtu.
Ptáte se, čím by tyto peníze byly kryté? Ničím, jen by se udržovalo jejich rozumné množství. (Jistě by se to dalo navázat na něco „stabilnějšího“ než je množství vytěženého zlata.)
Děkuji za informace, které jste mi napsal. Rád změním názor k pravdivějšímu, žel (nebo dík) dává mi to smysl tak, jak píšu.
To, co píšete vy, mi taky dává smysl a souhlasím s tím, že existuje i část peněz, které si někdo do banky uložil a banka je půjčuje dál. Jen mám za to, že to nejsou všechny peníze, které jsou v oběhu.
Přeji hezké dny…
Přeji krásný den.
Omlouvám se za delší odmlku. 🙂
Nic otrokářského na současných penězích není. Uvedu Vám příklad, z kterého by to mělo být zřejmé.
Franta si půjčí od banky 100 Kč,- na chleba. V bance je zaznamenán jeho dluh, tedy jeho povinnost zvednout zadek a jít vytvořit něco, co má hodnotu 100,-Kč a prodat to, aby mohl splatit svůj dluh. Franta jde poté s půjčenými penězi do obchodu k Pepovi a za své peníze si u něj koupí jídlo. Jídlo spotřebuje a jde do práce, kde odvede práci, za kterou dostane 100,-Kč, které vrátí bance. Teď to trošku zjednoduším. Pepa vezme 100 Kč, co dostal od Franty a koupí si za od firmy, kde pracuje Franta zboží v ceně oněch 100,-Kč. Franta jde do banky, kde splatí svůj dluh. V bance tyto peníze zaniknou.
Kdo by tady měl být otrokářem a kdo otrokem? Nikdo zde nic zadarmo na úkor jiného nezískal. Franta nejprve získal 100 Kč, které utratil a pak je vydělal a zase je vrátil bance. Ten se určitě neobohatil. Pepa prodal své zboží Frantovi a utržené peníze směnil za zboží firmy, kde Franta pracuje. Firma zaplatila Frantovi mzdu za odvedenou práci a tyto vynaložené peníze získala zpět od Pepy za prodané zboží. Banka vytvořila peníze, které půjčila Frantovi a pak je zase dostala zpět a tyto peníze zase zanikly. Banka nic nezískala. Od poskytnutí úvěru do splacení úvěru zde proběhlo vytvoření peněz, směna a produkce a zánik peněz. Nikdo se neobohatil na úkor někoho jiného, což je zřejmě hlavním znakem otrokářského systému. To, že dluh nutí Frantu produkovat, aby mohl svůj dluh splatit je zcela přirozené. Nic otrokářského na tom nevidím. Otroci nepracovali pro otrokáře proto, že by mu něco dlužili. Pracovali proto, že je otrokář vlastnil.
Jistě můžete namítnout, že banka chce vrátit nejen půjčené peníze ale i úrok. V takovém případě by byl ale původcem otrokářského systému úrok, nikoliv sama účetní podstata peněz, které se bez úroku samozřejmě obejdou, jak je ukázáno v příkladu. Můžete namítnout, že otrokářem je firma, která nejspíše bude chtít na své činnosti vytvořit nějaký zisk. Potom ale za zdroj otrokářství musíte označit samotný zisk, tedy samotný kapitalistický systém, avšak účetní peníze samy o sobě nikoho k tomu, aby tvořil zisk nenutí. Totéž platí pro Pepův obchod. Účetní peníze jsou neutrální! Účetní ani žádné jiné peníze samy o sobě za nic nemohou, nic nezpůsobují. 🙂
Richard
Hezký den Richarde,
Banka vytvořila peníze (z ničeho), půjčila je za úrok a nechala je zaniknout… tím se obohatila na úkor všech, kdo mají peníze (snížila hodnotu jejich peněz) a také se obohatila na Frantovi o úrok. Jakou hodnotu do toho dala banka kromě potištěných papírků / čísla na účtu?
Také přeji hezký den.
Ta Vaše jediná věta přehlíží v podstatě vše nové, co jste se ode mě dověděl. 🙂
Banka kromě toho, že inkasuje úrok od dlužníka, tak současně i úrok platí(!) majiteli daných peněz, tedy na úrocích banka principiálně nic nevydělává. Rozdíl mezi bankou inkasovanými a hrazenými úroky představuje úrokovou marži, která primárně slouží ke krytí ztrát z nesplácených úvěrů. Pokud se tedy banka obohatí o část úrokové marže, je to dáno tím, že úspěšně v konkurenčním prostředí podstoupila riziko nesplácení dluhů. Úspěšná banka se tedy obohatí úplně stejně jako jakýkoliv jiný obchodník, který také podstupuje riziko, že mu klienti nezaplatí a který si toto riziko zahrne do své marže. Tyto zcela zásadní skutečnosti ve svých úvahách zcela ignorujete. Asi proto, abyste byl co nejstručnější. 🙂 Stručnost je ale k ničemu, pokud ignorujete zcela zásadní skutečnosti
To, že banka vytvoří na určitý čas peníze z “ničeho” (ve skutečnosti nikoliv z ničeho ale z dluhu) vůbec neznamená, že se tímto nějak obohatí. Vlastní majetek banky se nezvýší o částku vytvořených peněz a ty vytvořené peníze. Navíc tyto bankou vytvoření peníze bance nikdy ani nepatřily. Dá se jednoduše prokázat, že prvním majitelem těchto nových peněz je dlužník, kterému banka tyto peníze půjčila a připsala na účet, nikoliv banka.
Není ani pravdou, že by se banka obohatila na úkor ostatních subjektů, kteří již disponují existujícími penězi (jež mimochodem také vznikly z “ničeho”, tedy z dluhu). Není ani pravdou, že vznikem nových peněz dojde automaticky(!) k znehodnocení všech ostatních peněz. Ke změně kupní síly peněžní jednotky nestačí pouhý nárůst celkového množství existujících peněžních jednotek. Tento nárůst objemu peněz může být doprovázen i nárůstem nových statků a pouze v některých případech může nárůst objemu peněz způsobit růst cen, který může(!) být spojen se znehodnocením úspor, platů a důchodů, nebo např. růstem cen nemovitostí nebo aktiv obchodovaných na kapitálových trzích. Toto znehodnocení peněz ale bývá často více než kompenzováno růstem objemu úspor o přijaté úroky, růstem reálných mezd i důchodů. Banka zde ale stojí zcela vedle těchto procesů. Jí se to netýká. Banku zajímá pouze to, aby dlužníci splatili své dluhy. Banka na růstu cen (znehodnocení peněz) ani neprofituje ani neztrácí.
Jediný nepřímý vliv na banku je v tom, že růst cen doprovází růst úrokových sazeb, což způsobuje nesnadnější splácení úvěrů pro dlužníky. V tomto ohledu je pro banky pohodlnější, pokud jsou ceny stabilní a úrokové sazby nízké, protože v takovém prostředí dlužníci splácí své dluhy snadněji.
Nakonec Vám položím otázku. Každý má možnost jít do banky a vytvořit pro sebe nové peníze a profitovat z toho, že se k nim dostane jako první (i když tuto možnost považuji spíše za iluzorní). Proč by jim v tomto měl bránit nějaký jiný peněžní systém, který by fungoval ku prospěchu pasivních držitelů úspor a lidí, kteří pobírají plat nebo důchod? Já jsem jednoznačně pro to, aby ti aktivní lidé mohli realizovat své nápady, projekty, z kterých budou mít nakonec prospěch i ti pasivní, které se zde snažíte “chránit”. Žádný systém nebude vyhovovat úplně všem. Proto je důležité podpořit tu správnou stranu, za kterou považuji kreativní lidi, co něco tvoří a produkují. A žádný systém nebude odolný 100% dokonalý, protože dobrodiní pružného peněžního systému účetních peněz mohou využívat nejen kreativní a produktivní lidé a firmy ale také lidé, kteří si berou např, spotřební úvěry na dovolenou, o nichž dopředu vědí (nebo to ani netuší), že je nebudou moci nikdy splatit. Peníze jsou jen nástroj a záleží na lidech, jak ho budou používat.
Richard
Hezký den Richarde, děkuji za příspěvek a zajímavé náměty. Je vidět, že se zatím neshodneme. Zejména v tom, zda banka půjčuje peníze, které si sama vypůjčila, anebo je (jejich část) vytváří „z ničeho“ (stručně řečeno). Od toho se pak odvíjí vše ostatní…
Tady ale nejde o neshodu v názorech. Ty samozřejmě můžeme mít různé. My jsme se “neshodli” na faktech. 🙂 No nic, pokud na Vašich (ne)znalostech fungování peněžního systému nezávisí Vaše ekonomická existence, nebo existence někoho jiného, tak v podstatě o nic nejde. Jen prosím nestavte na svých názorech, jež vychází z nesprávných faktů, nějaké “politické” názory, které byste se pokoušel šířit dál. Mohl byste nadělat více škody, než užitku.
Přeji hezký den
Richard
Děkuji za komentář, stačí se na věc dívat prostým rozumem, aby člověk přišel k tomu, že ohledně finančního systému něco není v pořádku. A v pořádku není to, že banky vytvářejí peníze z ničeho. Není důležité znát dopodrobna různé detaily. A ani je neznám, jde mi o to podstatné.
Rozloučím se s citátem Henryho Forda: „Vlastně je to svým způsobem dobře, že lidé našemu americkému bankovnímu a měnovému systému nerozumějí. Kdyby mu totiž opravdu porozuměli, měli bychom zde už zítra ráno revoluci.“
Přeji hezké dny…
Opět dobrý den.
Tak jsem si po určité době udělal zase na Vás čas. 🙂 A pokusím se ještě jednou strukturovaně vysvětlit celou problematiku.
Problém je právě v tom, že hodnotíte něco, o čem sám přiznáváte, že to ani neznáte. A není to jen o nějakých detailech.
A jako téměř vždy, je problém ve formulaci otázky, resp. správného pořadí kladených otázek. Správné pořadí otázek zní:
1. co to jsou peníze?
2. a jak peníze vznikají?
3. teprve po vyjasnění předchozích otázek má smysl ptát se: z čeho peníze vznikají?
1. co to jsou peníze?
Předně peněz je několik “druhů” (komoditní, papírové, účetní). Dále tedy budu psát hlavně o současných účetních penězích. Účetní peníze jsou nárokem (pohledávkou) jednoho subjektu vůči druhému. Současně s tímto nárokem pak existuje reciproční povinnost (závazek) druhého subjektu vůči prvnímu. Peníze jsou tedy právním vtahem mezi dvěma subjekty. Množství peněz se měří peněžní jednotkou (stejně jako se hmotnost měří v kilogramech).
2. jak vznikají peníze?
Na základě definice peněz lze tedy tvrdit, že peníze vznikají tak, že se dva subjekty mezi sebou dohodnou, že jeden druhému bude od daného okamžiku dlužit určitou částku, kterou je jeden druhému povinen splatit do data splatnosti jeho dluhu. Problém je v tom, že pouhou interakcí mezi dvěma subjekty peníze nemohou vznikat, neboť nikdo nedá vzniknout penězům tím, že se dobrovolně postaví do pozice dlužníka. Každý by při vzniku peněz byl rád v pozici věřitele a nikdo v pozici dlužníka. Elegantním řešením tohoto problému je zapojení banky (jakožto třetí strany) do procesu vzniku peněz. Banka má obecně roli jakéhosi registrátora údajů o tom, kdo je ve vztahu k již existujícím (i nově vznikajícím) penězům v pozici věřitele a kdo v pozici dlužníka. Hlavní je ale to, že banka “umí zařídit”, aby v okamžiku vzniku peněz byla osoba dlužníka i věřitele totožná! Banka ekonomickým subjektům umožnuje, aby při vzniku peněz měli neutrální pozici, kdy se jeden subjekt stane současně věřitelem i dlužníkem. Při vzniku pěněz tak bude subjekt dlužit nově vzniklou sumu sám sobě. Tímto je zcela účinně odstraněna výše uvedená zdánlivě nepřekonatelná překážka vzniku peněz. Když banka někomu půjčuje peníze, tak mu je připíše na účet (klient se stává jejich majitelem) a současně banka získá dlužní úpis klienta na půjčenou částku (klient se stává současně i dlužníkem). Peníze jsou v tomto okamžiku “vztahem”, kde obě strany představuje jediný klient banky. Teprve až klient peníze utratí (převede své peníze na jiného klienta), pak nastane situace, kdy dlužníkem zůstává pořád původní klient ale věřitelem se stává jiný klient, ten na kterého dlužník své peníze převedl. Výsledkem transakce jsou pak peníze, jak byly výše definovány, tedy vztah mezi dlužníkem a věřitelem, kdy dlužníkem je jeden subjekt a věřitelem subjekt jiný. Banka zde setrvává pouze v pozici registrátora, obdobně jako např. katastr nemovitostí, který také žádnou nemovitost nevlastní, pouze registruje, kdo je vlastníkem nemovitosti. Banky však kromě registrace vlastnictví peněz, vedou navíc i registraci subjektů, které peníze dluží. Nejdůležitější funkcí bank je ale jejich role subjektu, který odpovídá vlastním majetkem (resp. majetkem akcionářů banky) za to, že půjčili peníze někomu, kdo je bude schopen a ochoten vrátit.
3. z čeho peníze vznikají?
Peníze jsou právním vztahem mezi věřitelem a dlužníkem, přičemž při vzniku peněz je veřitelem i dlužníkem současně pouze jeden subjekt – klient banky. Současně je zřejmé, že právní vztahy vznikají z vůle stran daného právního vztahu. Pramenem účetních peněz je tedy především VŮLE klienta banky půjčit si peníze. Současně samozřejmě nesmí chybět ani vůle banky půjčit peníze klientovi, protože je to banka, která odpovídá za to, že klient peníze vrátí. Peníze tedy vznikají z vůle klienta a banky. Pokud máte vůli klienta a banky za nic, pak máte pravdu a peníze vznikají z ničeho. Nicméně já jsem přesvědčen, že to co Vy máte za vadu účetních peněz, je jejich největší výhodou.
Na peníze je třeba nahlížet jako na neutrální nástroj umožňující směnu. Účetní peníze jsou NÁSTROJEM směny, jehož vznik prakticky nic nikoho nestojí (pominuli náklady na provoz celého bankovního systému). A to je obrovská výhoda účetních peněz, protože když bylo penězi zlato, tak aby někdo mohl peníze používat muselo být nejprve zlato vytěženo a muselo být odepřeno využití velké části existujícího zlata jako průmyslové komodity. Tato doslova fyzická překážka vzniku nástroje pro směnu a obrovksé náklady s tímto spojené, u účetních peněz nejsou. Důležitý je výsledek, tedy že účetní peníze fungují jako prostředek směny excelentně a dokonce lépe, než samotné zlato a přitom náklady na jeho vytvoření tohoto prostředku směny jsou velmi nízké, podle Vás dokonce nulové.
Celá ekonomika stojí a padá na aktivitě těch, co chtějí něco produkovat pro druhé. Peníze jim hlavně mají usnadňovat směnu (prodej) jejich produkce. Není tedy důvod odmítat účetní peníze, jenom proto, že jejich vytvoření nestojí nic, tedy že tento nástroj směny zybtečně neodčerpává z ekonomiky žádné reálné fyziké zdroje.
Účetní peníze jsou geniálně vymyšleny a hlavně jsou efektivní a spravedlivé. Nikdo nic nedostane zadarmo. Banka, dlužník, věřitel. Všichni musí odvést svou práci, aby něco získali. Je to naprosto dokonalý systém.
Pokud Henri Ford kritizoval tehdejší peněžní systém, pak zcela oprávněně. V té době totiž ještě neexistovaly účetní peníze. Tehdy platil zlatý standard, který však vláda a banky nerespektovaly, když vydávaly do oběhu více bankovek, než měly zlata. Takové peníze, které měli jen deklarováno krytí měnovým kovem ale ve skutečnosti kryty měnovým kovem nebyly, se označují jako papírové. A to z toho důvodu, že mají hodnotu pouze papíru, na němž jsou vytištěny, protože žádné zlato, které by bylo možné za tyto peníze získat, v trezoru dané banky není. Takovýto “peněžní systém” považuji za podvodný. Tento systém je někdy honosně nazýván jako frakční bankovnictví, nebo bankovnictví částečných rezerv. Tento systém však nemá s účetními penězi nic společného. Je to jen podvodná modifikace komoditních peněz (zlatého standardu).
Jsem přesvědčen, že výše uvedené vyhovuje i požadavku na to, aby na pochopení účetních peněz postačoval prostý rozum.
Hezký den
Richard
Dobrý den Richarde, děkuji za vysvětlení.
O bankovnictví částečných rezerv píšete: Takovýto „peněžní systém“ považuji za podvodný.
Moje otázka: Nejsou účetní peníze jen bankovnictví částečných rezerv dotažené do „dokonalosti“ (do dokonalého podvodu) odstraněním brzdy v podobě zlata (částečné rezervy). Teď už totiž nic nebrání tomu, vyrábět peníze v jakémkoliv množství (a z ničeho).
Druhá otázka: Co říkáte na to, že nově vzniklé peníze zvyšují množství peněz v oběhu, vytvářejí inflaci, zvyšují ceny, a poškozují držitele stávajících peněz. Za nově vzniklé peníze (vytvořené z ničeho) se dají nakoupit výrobky, které byly nakoupeny/vyrobeny za stávající peníze. Je to fér?
Dobrý den Vítku.
Tím přirovnáním účetních peněz k jakémusi “zdokonalenému” frakčnímu bankovnictví jste mi poskytl zajímavý námět k přemýšlení a pohledu na celou věc z jiné perspektivy. Takže jakmile si to vše ujasním, zase se ozvu. 🙂
Zatím jen odkážu na článek k inflaci a vnímání její škodlivosti:
http://www.penize.cz/svetova-ekonomika/256429-ztratil-dolar-za-sto-let-95-procent-hodnoty-povidacky-nasi-kacky!
Richard
Dobrý den Richarde, těší mne, že o tom přemýšlíte 🙂
I já přemýšlím o tom, co jste napsal o účetních penězích.
Malá rekapitulace: Ano, tento systém je použitelný, pokud by lidé přistoupili na to, že peníze budou měnit svou hodnotu podle toho, kolik je zrovna vytvořeno a vypůjčeno peněz. (Prakticky budou ji ztrácet, protože peněz v systému je čím dál tím víc.) Jenže tato nejistota a také fakt, že úroky jsou malé (Proč by si banky půjčovaly peníze, když si je mohou vytvořit z ničeho?), povedou (vedou) k tomu, že lidé nebudou spořit. A díky tomu nebudou mít banky peníze na půjčování od střadatelů a budou jich víc muset vyrábět z ničeho. Bankám (bankovnímu systému) je to jedno… a tak vyrábějí peníze z ničeho a jsme tam, kde jsme.
Tím neříkám, že peněz má být konstantní množství. Jde mi jen o to, aby z nově vzniklých peněz neměly nezaslouženou výhodu banky (bankovní systém), které je vytvořily.
—
K článku bych uvedl to, že v průběhu cca 100 let se používaly jiné výrobní postupy a byly jiná produktivita práce. Vidím to tak, že „reálná kupní síla“ vzrostla především díky vyšší produktivitě. A inflace naopak kus ukousla. Ale ne tak velký kus, aby to lidé znatelně pocítili a prokoukli tento podfuk 🙂
Přeju Vám hezké dny…
(Pokud nepůjde odpovědět pomocí odkazu Odpovědět, tak prosím založte nové vlákno komentářů. Komentáře mají omezený počet úrovní.)
Richarde, článek pro vás 🙂
Říkají tomu tisknutí peněz a o penězích na účtech se nemluví…
https://www.novinky.cz/ekonomika/416674-cesko-je-na-spici-v-rychlosti-tisknuti-penez-kvuli-intervencim-cnb.html
“Politiku tištění peněz využívá také Evropská centrální banka (ECB), která k jejich uvádění do oběhu využívá nákupy vládních dluhopisů.”
Takže ECB vytiskne (vytvoří z ničeho) peníze, nakoupí vládní dluhopisy a ty pak vláda splatí penězi daňových poplatníků.
Ten článek nikterak nedopadá na to, co jsem zde napsal. Devizové intervence, stejně jako kvantitativní uvolňování (oboje označováno v článku nesprávně jako tisk peněz) považuji za zcela nesmyslné, zbytečné a pro ekonomiku ve svém důsledku škodlivé.