V poslední době se lidé začínají víc zajímat o psychické příčiny nemocí. Začínají si uvědomovat, že zdraví začíná v duši. Prvními vlašťovkami, které vylétly na knižní pulty (a zaznamenal jsem je) byly knihy Miluj svůj život, Nemoc jako symbol, Jsem z tebe nemocný a Po stopách nemocí.

Jeden ptáček ale vylétl už o půl století dříve a to český pan doktor Ctibor Bezděk, respektive jeho Etikoterapie.

Knihu Etikoterapie – záhada nemoci a smrti mi přinesla Táňa (zdravím Táničko), přečetl jsem ji (knihu, ne Táničku), konstatoval, že je zajímavá (Tánička je) a vrátil ji. (Svou roli tam určitě hrálo i to, že to nebyla moje kniha, ale půjčená a tak jsem nebyl hoden pochopit hloubku zde uvedených informací, když jsem je získal zadarmo.) Teď vím, že jsem tehdy držel v ruce jednu z (pro mne) nejdůležitějších léčitelských knih, která mne mohla nasměrovat správným směrem. Od těla k duši.

Jednou větou by se dalo říci, že Etikoterapie je léčení mravností. A v tom je právě v mém případě problém. Slova jako etika, mravnost, morálka, poctivost, čest byla slova pokroucená a zneužitá lidmi zvrácené doby budování socialismu, ve které jsem vyrůstal. Zvrácenými lidmi. Co je „morální“ a „poctivé“ diktovala zločinecká organizace Komunistická strana Československa, která skutečně morální a poctivé lidi pronásledovala a týrala ve vězení nebo rovnou popravovala. Smutné je, že v této straně „musel“ (=chtěl) být každý, kdo to chtěl „někam dotáhnout“ a bylo jich hodně. Čest práci, soudruzi.

Se slovy jako je Bůh a Duše to nebylo o moc lepší. Má představa Boha byla představa přísné hříchuchtivé bestie, která posílá lidi do pekla a těší se z toho, jak se pečou. O tuto představu se zase postaraly církve v čele se svatou katolickou a bible. Možná to mysleli dobře, ale já jsem se toho jejich Boha bál a milovat ho … to tedy nešlo. Neuměli to říct tak, abych to pochopil. Jakoby blábolili sami pro sebe … ve jménu otce syna i ducha svatého.

Nejhorší ze všeho však byl Ježíš Kristus, pan „bez hříchu“, který prý zemřel za moje hříchy, aniž bych ho o to žádal a aniž bych nějaký hřích spáchal. Z toho chlápka mi bylo vážně na nic. Jestli on položil můj život za mě a já se mám vzdát života svého, tak buď patří všichni křesťané na psychiatrii, anebo můj život je peklo už za živa. Když stojíte sám proti miliardě křesťanů a nevíte kudy kam, neslyšíte ten tenounký hlásek ve vašem nitru, který šeptá, věř sobě a svým pocitům, všechno je jinak.

V době, kdy jsem držel v ruce knihu Etikoterapie, už jsem se Boha nebál, zajímal jsem se o něj jako o kosmickou sílu, které člověk neunikne stejně jako gravitaci. Ježíše jsem nechával být stranou, s ním jsem se usmířil později. A církvím jsem se pro jistotu vyhýbal, jen občas ze zvědavosti někam zašel, abych si potvrdil, že to není pro mne a že pořád blábolí o věcech, které mi nejdou pochopit a uvěřit těm věcem, by znamenalo znásilnit sebe sama.

Třetí silou, která formovala můj světonázor, tentokrát na zdraví byla oficiální klasická medicína se svými pilulkami.

Hloubku myšlenky, že zdraví závisí na psychice a ne na lécích jsem při čtení Etikoterapie nepochopil. Ta kniha je (pro mne) těžko stravitelná. Ne snad že by byla těžká, ale je to spíš sborník citací různých autorů, nemá to „tah na bránu“ od jednoduchého ke složitému, od nemoci ke zdraví a odtud k nesmrtelnosti. Není to napsané jako praktická příručka, jak se uzdravit ze všech nemocí. Je to směs postřehů, ze kterých si musí člověk vybrat ty nejdůležitější a udělat z toho použitelnou nauku. Nebo spíš to poskládat celé od začátku a použít pár střípků z etikoterapie.

A nyní se pojďme pokochat několika myšlenkami z knihy pana Ctibora Bezděka Etikoterapie, záhada nemoci a smrti. Jsou mnou subjektivně vybrané, protože se mi líbily a myslím si, že jsou „dost dobré“.

„Jako všechno na světě, má i nemoc vedle svého běžného, každému patrného smyslu hluboký, utajený smysl, který většina lidí přezírá a nezná. Nemoc nepři¬chází na člověka jen proto, aby jej mučila a nakonec přivedla ke hrobu. Nemoc má naopak význam upozorňující, očišťující a hlavně má spoluúčinkovat, má pomáhat našemu duchovnímu principu v jeho věkovitém zápase s hmotným tělem k vítězství ducha nad tělem. Tedy především každý člověk, který one¬mocní jakoukoli chorobou, si má uvědomit, že v jeho mravním životě se stala nějaká porucha. Dále bude potřeba, aby své nitro buď sám, nebo za pomoci zkušeného rádce a přítele rozebral a jednotlivé části jeho obsahu třídil a soudil na podkladě Božího zákona. Všechno, co nesouhlasí se zákonem Božím, bude nutno odstranit nebo napravit a vymýtit, a duši takovým způsobem přivést do úplného souladu s tímto zákonem.“

„Nemoc je přerušením rytmu spojujícího tvora se Stvořitelem.“

„Životní síla Já plyne nepřetržitě do každého atomu, do každého elektronu, který pomáhá tělo tvořit. Je to právě Já, co ve skutečnosti dává našim tělům život a udržuje je. Bez jeho neviditelné přítomnosti by se naše tělo okamžitě zhroutilo jako kusy neživé hmoty. Soustrojí těla by se nemohlo otáčet bez viditelných (nebo neviditelných?) duchovních transmisí. A je to právě Já, co může stejně opravovat a hojit toto tělo.“

Suma Sumárum. Mám udělat nějaký závěr? Etikoterapie je sborník myšlenek, z nichž některé jsou velice hluboké a dotýkají se samotné podstaty Bytí, Boha, Duše a tím i těla a zdraví. Je to kniha nadčasová, a pokud vám nevadí že, je spíše filosofická než praktická, můžete si jí vychutnat, anebo alespoň v duchu polemizovat s jejími myšlenkami a porovnávat si to s tím, co si o tom myslíte vy.

Pokud jste spíš praktici než filosofové, a pokud to se svým zdravím myslíte vážně a nebojíte se myšlenky, že příčina všech nemocí (a ostatních věcí, které se člověku dějí) je v psychice člověka, doporučuji Pravidla při dohledávání psychické příčiny nemoci podle Avenny

Pokračování o dalším ptáčkovi, tancujícím na knižním trhu … Moje pocity z knihy Co s doktorem (MUDr. Vladimír Vogeltanz)