Nic není náhoda, ani to, jakým rodičům se narodíme. Náhody neexistují. Kdyby existovaly náhody, ve světě by byl chaos a chaos by způsoboval nespravedlivost a bolest. Ale ten, kdo stvořil tento svět je spravedlivý. Na rozdíl od lidí nedělá nepořádek. Dodržuje řád. Problém je, že my lidé ten řád nevidíme a tak věříme tomu, že na světě se dějí náhody i tomu, že svět je nespravedlivý. Také si neuvědomujeme, co bylo před narozením, a co bude po smrti.
Své rodiče si vybíráme. Jako dušička si plánujeme podmínky dalšího zrození. Kde se narodíme, ve které době se narodíme, jestli budeme muž nebo žena. Jako v šatníku si vybíráme svou postavu, barvu očí a vlasů. A také rodiče. Trpělivě čekáme, až se spojí, a tím nás pozvou do svého života. Šup k nim pod peřinu.
Vybíráme si takové rodiče, aby to napomohlo našemu i jejich vývoji. Jsme jim podobní fyzicky, abychom se jim líbili i povahově, aby v nás mohli vidět svůj obraz jako v zrcadle. Časem se to obrátí a někdo jiný si vybere nás za své rodiče a ukazuje nám, jaké jsme byli děti. Vypadá to, že děti a rodičové jsou předurčeni ke vzájemné úctě.
Má si ale člověk vážit (ctít) rodiče za všech okolností?
Nemá.
Ten, kdo tvrdí, že má, nerozumí životu. Vážit si rodiče máme pouze za to, co dělají spravedlivě. Pokud si jich budeme vážit jenom kvůli tomu, že jsou to rodičové, děláme jim i sobě medvědí službu. Tolerujeme jejich nespravedlivosti a tím jim dáváme najevo, že je to v pořádku. A znásilňujeme a otupujeme sami sebe. Ono to ani nejde, vážit si někoho, komu to nenáleží. Člověk to moc dobře cítí.
Jenže Mojžíš vytesal „Cti otce svého i matku svou, abys byl dlouho živ a dobře ti bylo na zemi“ a člověk, který si není jistý sám sebou, je ochotný tomu uvěřit.
Milujte své rodiče, a buďte střízliví. Važte si rodičů v tom smyslu, že budete zkoumat jejich myšlenky a činy, vážit je.
Ale neupřednostňujte jejich pravdu a jejich život před svou pravdou a svým životem jenom kvůli tomu, že jsou to rodičové. Pak budete dlouho živi a bude vám dobře na zemi.
A co na to konkurence?
Abdrushin, píše: Bůh nežádá v žádném případě, aby se ctilo něco, co úcty nezasluhuje! Přikázání ve správné formě zní jen: Cti otce a matku a neobrací se v první řadě na děti, ale na rodiče samotné, od nich žádá, aby měli v úctě otcovství a mateřství. Přikázání ukládá rodičům nezbytné povinnosti, aby si byli stále dokonale vědomi svého vznešeného úkolu a měli před očima zodpovědnost, v něm spočívající. (Zdroj)
To jsem rád, že to Abdrushin vzal za jiný konec 🙂
Avenna, od které často opisuji, praví drsně „Pokud se rodič chová nespravedlivě, tak přestává být maminkou a tatínkem, už je jenom ten, kdo mne zplodit a ta, která mne porodila.“ (CDčko Proč a kdy si člověk nemusí a nemá vážit svých rodičů?)
Další čtení na toto téma … Bible, desatero, nepokradeš!, Poraďte, jak mám poznat, jestli je bůh a jak najít smysl života, Milý Františku …, Bible – kniha knih nebo kniha bludů?
Něco mi tu nehraje.
Kdybych si vybral ty rodiče, kterých bych si podle výše uvedeného nemusel vážit.
Vždyť podle výše uvedeného jsem si je vybral sám, protože jsem takovou lekci potřeboval.
Tak bych si jich měl vážit, že mi ji poskytli.
Příklad přitažený za uši, v minulém životě jsem byl lump, alkoholik co mlátil svoje děti, v klídku tam nahoře jsem si to vše uvědomil a pro příští vtělení si vybral otce který je alkoholik a mlátí děti, abych si stejnou situaci odžil a posunul se výše ve vývoji.
No ale ten otec najednou po mém narození procitne a začne sekat latinu, chodit na přednášky Avenny, číst knížky od Louise Hay a nevím co ještě, úplná čára přes můj rozpočet.
Hýčká mě jako v bavlnce, neposunu se výše ve vývoji, tato inkarnace vyšla na zmar.
Můžu si takovýho otce vážit? Co mi takhle hodil klacek pod nohy a zničil všechny naděje?
Ano, zajímavé k zamyšlení, ale myslím si, že v tom případě byste si vybral jiného otce a ne takového, u kterého je velká šance na polepšení, nebo by se polepšil až později, abyste měl možnost zažít jeho obě podoby. Nebo by se polepšil po narození, ale odešel by za lepší ženou a vaše maminka by si vzala nějakého alkoholika. Nebojte, nějaký lump, co vám dá lekci, se najde vždycky … 🙂
(A když ne, tak alespoň ve filmu …)
🙂 🙂 🙂 tomu se říká pech… Ovšem jestli to náhodou nebylo předem domluveno, že otec začne sekat latinu a já si jenom špatně vysvětluju účel, kvůli kterému jsem si vybrala rodiče?
To víš že jo, Tomáš schválně vymýšlí situace, které nikdy nenastanou … 🙂
Najednou se tu cítím úplně nahý 🙂
Ale trochu bych uvážil i tu možnost, že vše není dopředu dáno. Máme zde možnost vývoje, víme (možná) zhruba do čeho jdeme, ale stejně jako nemůžeme předvídat, jestli se nám samotným podaří jít o ligu výš nebo níž, nemůžeme ani vědět, jak nakonec dopadnou námi vybraní rodiče.
Když tedy vyloučím možnost, o které jsem nedávno četl, že údajně někteří lidé jsou po narození "posednuti" ale ne všichni, a ti co nejsou tak těm zůstává jen ta "animální duše" která předpokládám nežije příliš duchovním životem a jejíž možnosti změny a vývoje, pokud jsou, nejsou asi příliš veliké. To jenom abych dostál Vítkově poznámce, sám tu možnost až tak vážně neberu 🙂
Tak to berte tak, že ty rodiče si vybíráte tak, aby uspokojily určité rozmezí od-do a když potřebné pocity nedostanete od rodičů, tak vám Mr. Stvořitel postaví do cesty někoho jiného. Stvořitel vyhodnocuje situaci okamžik po okamžiku a podle toho vám naděluje situace … nebojte se, to že otec začal sekat latinu, vás ve vývoji nezbrzdí 🙂
Jsa neznalá přednášky Avenny na toto téma, jak se posuzuje, jestli jsou rodiče spravedliví, či nikoliv? Máme vůbec právo posuzovat druhé? Co když nemáme všechny informace a učiníme nespravedlivé odsouzení?
Hodnotit ano,
posuzovat (vážit) ano
ale
odsuzovat ne, právě protože nemusíme mít všeho informace.
Týká se nejen rodičů. A spravedlivost v nějaké oblasti poznáš.
Připadá mi, že je lepší nehodnotit a neposuzovat druhé a dávat si pozor především na své jednání.
Předpokládám, že když ti syn/dcera představí nějaké odrbané a páchnoucí individuum, nic nebudeš posuzovat a hodnotit a budeš si dávat pozor především na své jednání 🙂
To byl příklad, neber to osobně.
Předně páchnoucí a odrbané individuum, mi dcera nepředstaví. Trochu vkusu podědila.
Jinak je to skutečně tak, že polykám veškeré komentáře směrem k výběru jejích partnerů. Zuřivě je brání, i když je na zřejmé, co je to za pacholka. Je totiž celá po mně – musí si to vyzkoušet na vlastní kůži. 🙂
"Ten, kdo tvrdí, že má, nerozumí životu. Vážit si rodiče máme pouze za to, co dělají spravedlivě. Pokud si jich budeme vážit jenom kvůli tomu, že jsou to rodičové, děláme jim i sobě medvědí službu. Tolerujeme jejich nespravedlivosti a tím jim dáváme najevo, že je to v pořádku. A znásilňujeme a otupujeme sami sebe. Ono to ani nejde, vážit si někoho, komu to nenáleží. Člověk to moc dobře cítí."
S tímto článkem nesouhlasím. Úcta k rodičům, tedy k těm právě správným lidem, kterým se říká máma a táta a kteří ti darovali život,patří. A člověk, který tvrdí, že vážit si rodičů máme pouze za to, co dělají spravedlivě, se dívá na svůj vysněný obraz, na ideu, která měla být skutečností a to, že se narodil, považuje za nedůležité.
Doporučuji si rozšířit svou knihovnu snů a případně i své myšlenkové pohledy o knihu "Rodinné konstelace" od Wilfrieda Nellese.
Ahoj Jano,
Právě mě napadlo, jestli většina těch konstelací neřeší právě svůj vztah k rodičům tak, že si člověk uvědomí, že si jich má vážit.
Můj názor je v článku.