Některé moje příběhy jsou tak neuvěřitelné, že si budete myslet, že si je vymýšlím a dělám si z vás legraci.

Hledám na první pohled neviditelné souvislosti a z nich tkám nitky příběhů. Občas mi něco uteče. Občas tam zamotám nitky jiných příběhů.

Stařenka byla téměř ochrnutá, ležela v posteli a vedle ní ležel její kocour. Doktoři vyzkoušeli už všechno možné, konstatovali, že lepší už to nebude a předepsali jí léky proti bolesti. Bolest byla nejhorší v noci, když přicházelo ráno.

Jako lovec psychických příčin nemocí jsem se snažil najít příčinu toho, proč se nechce hýbat, proč dává přednost nehybnosti před pohybem. Marně. Naznačil jsem jí, že má nějaký problém s vnímáním budoucnosti.

Nohy nesou člověka do budoucnosti, a pokud má někdo ochrnuté nohy, tak se nechce hýbat do budoucnosti.

Na nic jsem nepřišel. Psychicky byla v pořádku, plánovala, měla cíle, jen byla trochu ustaraná a nervózní. Bála se, jak věci dopadnou. Když někdo někam jel, chtěla, aby zavolal, že tam dojel a ona byla klidná. Že by? Že by chtěla tak moc klidu, až by si přivodila ochrnutí. To se mi nezdá.

Jednou po ránu mi řekla, že nejhorší to bývá ráno.

Proč ráno?

Protože se dlouho nehýbu?

Tak vstaň, trošku si zaskákej a můžeš zase spát, dělal jsem si legraci.

Ha ha ha, seš vtipnej.

Počkej, proč se v noci nehýbeš. Normální přeci je se v noci vrtět.

Já se nevrtím, já se bojím, abych nezalehla kocoura.

Co že?

Bojím se, abych nezalehla kocoura.

Panebože a kvůli tomu celou noc ležíš jako prkno a bojíš se pohnout.

Jo.

A víš, proč máš ráno křeče? Protože tě tělo nutí, aby ses hýbala.

Vždyť ti to říkám, bojím se, abych něco neudělala kocourovi.

A kolik kocourů jsi v životě zalehla?

Ani jednoho.

Tak vidíš.

V noci máš spát a ne myslet na kocoura.

Když já se bojím abych …