Homeopatie III. – sbohem lásko

… předchozí díl Homeopatie II. – vlastní zkušenosti

Ptala se Helča, jestli má někdo s homeopatií zkušenost, o kterou by se mohl podělit.

Ahoj Helčo, moc rád se podělím.
Homeopatii jsem se věnoval intenzivně cca dva roky. (Pokud někoho napadne otázka a v Rusku jsi byl ty Všeználku. Tak odpovídám ano, dvakrát.)

Začnu tím, co si myslím, že je na homeopatii dobré.

  • Zájem o pacienta. Léčitel musí získat přesný a podrobný obraz, aby mohl najít ten „správný“ lék. U klasického lékaře se asi těžko setkáme s tím, že by se věnoval pacientovi na prvním vyšetření hodinu a půl.
  • Je to pokus o nalezení jiné alternativy, protože klasická medicína nefunguje tak, jak by medicína fungovat měla. I v mém případě to byl pokus o nalezení něčeho lepšího. A tento pokus mne nasměroval k léčbě méně materialistické než je ta klasická. Nevadí, že tam bylo něco nevysvětleného, však svět je zahalený závojem, pod který nahlédne jen někdo. Důležité je o tom závoji vědět a hledat způsob, jak za něj nahlédnout.
  • Celkový pohled na člověka a zohledňování mnoha souvislostí, které klasická medicína ignoruje.
  • Jelikož homeopatická léčba není hrazená pojišťovnou, pacient ji hradí ze svého. Je hezké, když člověk platí za to, co dostává, protože si toho může vážit. A není správné nutit lidi platit do nějakého prý solidárního systému zdravotní péče, který vyjma toho, že nefunguje, nezohledňuje například, jako jak se kdo stará o své zdraví. Sociální „pojištění“ je jen další daň, která pracovitým bere a mocipánům pomáhá držet se u „koryt“, když z cizích peněz rozdávají (bezplatnou zdravotní péči) a tím si kupují volební hlasy. Kdyby si každý platil všechna vyšetření a ošetření sám, tak by si jinak intenzivně kladl otázky po původu zdraví. A solidarita by byla věcí dobrovolnou.

A teď ti povím své důvody, proč jsem homeopatii opustil.

  • Nízká produktivita práce. Když tě píchne včela, tak si na základě jediného symptomu vezmeš kuličku Apisu a je to. Když ale hledáš takzvaný konstituční lék, který by měl postihnout celého člověka, tak toho člověka musíš nejprve podrobně vyslechnout, tak hodinku, dvě povídání a pokud homeopatii nemáš v malíku, tak si ten případ pak další hodinku, dvě zpracováváš. Podle příznaků hledáš ten správný lék. Výsledkem je, že se musíš rozhodnout mezi několika léky, které by měly pokrývat „totalitu symptomů“ toho člověka. Tak jeden zkusíš a čekáš … a on nefunguje. Strávíš nad tím několik hodin, uteče měsíc času a výsledek žádný. Porovnej si to s bleskovou diagnózou paní Katky K. V té době jsem o nějaké Katce K. nevěděl, ale věřil jsem, že něco takového je možné. Že kouknu a nemoc uvidím.
  • Sám sebe lze těžko konstitučně léčit. Tvrdí klasičtí homeopatové. Prý člověk sám sebe nevidí objektivně. Proto je dobré svěřit se do péče jiného homeopata. To mi přijde jako slabá výmluva. Naopak si myslím, že znám sebe nejlépe, protože si vidím do hlavy. Co je to za léčbu, když nefunguje především jako samoléčba? Na sobě přeci nejlépe poznám, jestli to vůbec funguje.
  • Nejistota. Za jednu z hlavních zásad správné léčby považuji jistotu. Nikoliv myslím si …, mohlo by to fungovat …, zkusíme tohle a uvidíme … ale vím, jak to funguje a proč to funguje a vím, co se právě děje. Tuto jistotu jsem v homeopatii nenalezl.
  • Nespravedlivost. Je správné, abys někomu dala pár set korun, dostala lék, ten snědla a byla OK? Jak by tě ta nemoc mohla něco naučit, kdybys jí takhle uplatila? Tohle mne napadlo až později, díky Avenně.
  • Obtížné shánění léků. Ne těch obyčejných, ale těch méně používaných. V té době byla homeopatika na předpis a tak jsem musel jít za svojí doktorkou a poprosit jí, aby mi ten recept napsala. Ztráta času a obtěžování doktorky.

Mohu tedy říci, že ačkoliv jsem homeopatii věřil a věnoval jsem jí spoustu času a peněz (za knihy, semináře, software … odhadem kolem 40ti tisíc Kč), nepřinesla to, co jsem od ní očekával. Titul „královská léčba“ neobhájila. Vůbec se do toho nesnažím zamontovat námitky typu, že to nemůže fungovat, protože je to moc naředěné a v léku je méně jako jedna molekula účinné látky. Nebo křesťanské námitky, že homeopatie je magická, protože věří na zvyšování účinku léku jeho ředěním a léčivá síla dynamis není od Boha.

Ale homeopatie mne mnohému naučila. Především bohatství a rozmanitost lidských pocitů a myšlenek. Všímání si určitých okolností, kdy nemoc začala anebo kde se projevuje. Ráno/večer, napravo/nalevo, na jaře/v zimě. Některá homeopatická literatura je i lahůdkové čtení. Beru to jako dva roky ve škole života. Dva roky krásného bloudění, které posléze vyústilo v bloudění ještě větší. Co se homeopatie týká, jsem odpadlík.

Hledal jsem dál …

A jak homeopatie funguje? To mne už ani tak moc nezajímá, když už vím, že při mých nárocích je jako léčebná metoda nepoužitelná. Přesto napíšu naivní Vítkovo vysvětlení. Funguje tak, že do té látky se obtiskne myšlenka. Když vezmeš skleničku vody, a té vodě vtiskneš myšlenku, že funguje proti bolení hlavy, tak proti bolení hlavy fungovat bude. Je jedno, jestli je to cukrová kulička, cucavý bonbón, voda ve skleničce nebo tabletka. Není to placebo, je to informace. Placebo by vycházelo od pacienta, on by tomu věřil. Tohle vychází od toho, kdo ten lék vyrobil. Možná je to magie. Je to program, který do té kuličky někdo nahraje a on se pak zkopíruje do mozku. Tak opatrně s tím, aby se mozek něčím nezaviroval. (Tohle už je sci-fi. Nemám to zcenzurovat? Opravdu si to myslím, nebo si jen dělám legraci?) A zase platí, to, co jsem uvedl předtím. Bylo by správné, abys do sebe házela jednu skleničku začarované vody za druhou? A říkala si, tahle voda mě uzdraví z bolení hlavy. Po téhle budu nabitá energií. A tahle sklenička mne učiní neodolatelně krásnou … všichni muži (nebo raději jen ti, které budu chtít) budou slintat. Tak to by fungovalo jen nějaký čas a pak by se to začalo vracet jako kyvadlo. Hlava by zase bolela, protože stále existuje příčna toho bolení, energie by ti došla a vybuzená krása také … a mužům by pak došly sliny. Jak říkám, je to Vítkovo naivní vysvětlení. Jistě existují lidé, kteří vědí, jak to doopravdy funguje. A kdyby to fungovalo jinak, než jsem napsal, nebudu z toho smutný. Pokud někdo přijde s něčím lepším, tak budu jedině rád.

Měj se hezky.
Vítek P.

Doporučuji přečíst si Pravidla při dohledávání psychické příčiny nemoci podle Avenny

21 komentářů u „Homeopatie III. – sbohem lásko

  1. Helča

    Ahoj Vítku,

    děkuji za obsáhlý pohled jak to vidíš.

    Možná by byla slušnost popsat jak jsem se k homeopatii dostala já.

    V době kdy jsem doktorům ještě věřila každé slovo, začalo staršího syna bolet ucho. Bylo to v době kdy jsem měla hodně starostí sama se sebou, čekala jsem třetí dítě, všichni jsme se moc těšili a najednou bylo jasné že miminko nebude… Nejhorší období mého dosavadního života. Myslela jsem si že mně se TO nikdy nemůže stát… Teď už znám důvod a chápu proč to tak bylo- všechno zlé je opravdu pro něco dobré.

    No ale zpět k uchu.Syn nakonec absolovoval klasicky píchnutí ucha, antibiotika a kontrola za týden.Při kontrole ho jiný pan doktor vyšetřil a pravil- no jo, to je angína jak trám. Co jste měli posledně za antibiotika? Jo tyhle, tak teď dáme tyhlety… Zůstala jsem stát s otevřenou pusou, protože dítě nemělo sebemenší problém. No ale když to ten doktor říká. On to přece musí poznat, já jsem jenom matka… Svářely se ve mně různé pocity a postupně ve mně začal převládat názor, že já jsem přece ta co svoje dítě zná nejvíc. Hurá. Přece jenom jsem si ještě u jiného doktora ověřila jak to s tou angínou je (žádná nebyla) a cesta k vlastní zodpovědnosti byla otevřená. Moc mi tahle zkušenost pomohla. Věřit si a důvěřovat svým pocitům…

    Za nějakou dobu začalo syna bolet ucho znovu. Ach jo. Věděla jsem co nechci už absolovovat, ale ta zodpovědnost byla k neunesení.

    V tu dobu se do vedlejší vesnice přistěhovala homeopatka. Moje volba byla jasná. Jako absolutnímu laikovi mi bylo divné proč chce vidět celou rodinu, když problémy má jenom syn 🙂

    Bolest ucha jsme zvládli, k žádnému píchání nedošlo. Teď zpětně už vím, že důležitější než kuličky samotné bylo ležet s dítětem a bolest s ním sdílet, ale tehdy mě kuličky nadchly.

    Posléze došlo s homeopatií i na mě. Šla jsem tam, aby obraz syna byl kompletní. Nic mi nescházelo, nic jsem nepotřebovala…jen jsem se po potratu cítila pod psa. Paní se mě vyptala, otázky byly dost podivné, přesně jak píšeš. Proč se mě ptá co mám ráda k jídlu? Šmarjá, to jsou mi metody…Nakonec kuličky. Vše asi tak za hodinu. A jak prosím vás poznám že to funguje? Paní pravila že pocítím pocit který vlastně neznám- že to bude jako kdybych teď byla svázaná ocelovými pruty a že najednou ucítím že ty pruty prasknou. Jasně pruty a prasknou… moc jsem tomu nevěřila. Paní mi ještě doporučila lymfatickou masáž, která by mi mohla po potratu pomoci nastartovat menstruaci. Nebudu tě napínat. Masáž na mě zapůsobila tak že jsem se fyzicky a psychicky cítila úžasně. V téhle době jsem začala cítit že chci poznat souvislosti, proč se určité věci dějí. Proč je jeden nemocný a druhý zdravý, proč má jeden vše co chce a přesto se cítí nešťastný atd. Existuje náhoda? Je svět spravedlivý? Do toho mi přišla Avenna, za kterou jsem moc vděčná.

    A jaký že jsem to zacítila pocit po kuličkách? Popsala bych to asi tak že praskly pruty, které mě svazovaly a já se teď cítím jako nikdy předtím. Zodpovědná za svůj život, klidná že všechno je jak má být ale jsem i pokorná.

    A teď kde je start toho všeho? Nastartovala to homeopatie? Byla bych tam kde jsem bez setkání s ní?

    Když jsem se svojí homeopatky ptala myslí-li si že všechny nemoci jsou z psychiky, řekla že ano.

    Po té co jsem jí nadšeně děkovala jak to úžasně funguje mi řekla že to není její zásluha, že to je jen a jen moje práce, protože jsem byla ochotná něco změnit, na něčem zapracovat.

    Teď jsem už často schopná dohledat si a vyřešit zdravotní problém sama, ale homeopatii jako takovou nezavrhuji, mně moc pomohla. Možná jsem ji měla jako pomocnou berličku když jsem se už nechtěla řídit klasickou medicínou, ale potřebovala jsem něco o co se opřít – svoji zodpovědnost ještě na někoho rozložit.

    To jsem se nějak rozepsala…Můj dotaz jsem psala hlavně proto, že v tom nemám jasno a to tedy nemám dosud. Třeba když si budeme moc přát aby jsme se to dozvěděli tak nějaká info přijde…:-)

    Měj se hezky, Helena

    1. ViTeK

      Ahoj Helčo, děkuji, že ses podělila o věci, o kterých se těžko mluví. Zamáčkl jsem slzičku. To jsou věci, které člověka dokážou rozhodit na celý život, pokud nezjistí a nepochopí, jak se věci mají ve skutečnosti a proč se to stalo.

      Děkuji ti, že jsi na mé stránky napsala vůbec první smysluplný příspěvek a tím jsi dopomohla malou kapičkou k plnění jejich hlavní myšlenky. Popsat bloudění, hledání a nalézání. Popsat cestu ke Světlu, na které jsme. Někdo vědomky a někdo zatím nevědomě.

      Pocit úlevy jsem díky homeopatii nezažil (Hledal bych dál, kdybych ho zažil?), díky jiným látkám jsem takové pocity zažil krátkodobě a pak byly vystřídány opačnými pocity (nic není zadarmo). Mé pocity se posledních 5 let podobají ceně akcií prosperující firmy. Jdou nahoru s občasnými propady. Předtím to bylo divoké. Nahoru a dolu.

      (Se slušností bych to nepřeháněl. Podle mne může být někdy slušnost neupřímná. Když třeba někomu budeš psát, vážený pane a přitom si budeš myslet, že je to pěkný mizera. Tak by ta slušnost, nebo spíš společenskost mohla převážit nad tím, jak to cítíš a byla bys rozpolcená. Víš, že co se slov týká, tak mám raději obsah než formu.)

        1. Helča

          Ahoj,

          nepochopila jsem co myslíš tou slušností. Znovu jsem si přečetla svůj příspěvek a netuším kde jsi vzal pocit že to přeháním se slušností. Tak mě prosím trkni…

          Obsah nebo forma… Řekla bych že obsah a forma. Není mi jasné proč obsah upřednostňuješ před formou. Pro mě jsou důležité obě dvě, jeden bez druhého je možná jako rozum bez citu. Sám si vzpomeň jak s tebou zacloumala forma příspěvků na Avenně… Sám prosíš aby ti autorky daly vlídně a laskavě (nebo tak nějak) najevo kdyby se jim nelíbilo že jim spamuješ.Proč když ti na formě tak nezáleží???

          Já mám s formou taky často problém, mírová cesta mi napoprvé moc nejde, zvlášť s lidmi na kterých mi záleží. Ale pokročila jsem s tím že si to uvědomuju…

          Tak se měj, Helena

          1. ViTeK

            Helčo,

            Máš pravdu, bylo to napsané nepochopitelně. To byla spíš poznámka pro mě.

            Když jsem viděl napsané slovo slušnost, tak mne napadlo, že lidi dělají kolikrát věci hlavně ze slušnosti, aby se o nich neřeklo. Byl hlavní motiv tvého psaní slušnost, nebo chtění se podělit / pochlubit / něco jiného? Představ si, že by ti někdo řekl: Chtěl bych vás pozvat ze slušnosti na návštěvu. A někdo jiný by řekl: Rád tě zase uvidím a chci tě pozvat na návštěvu. Kam půjdeš raději? Byla to taková poznámka v závorce, spíš pro mě. Není to chytání za slovíčka a nechtěl jsem tě naštvat ani tě upozorňovat na přemíru nebo nedostatek slušnosti.

            Obsah nebo forma? Bez obsahu forma nemůže být, kdežto jeden obsah může mít víc forem. Tak mi připadá ten obsah tak nějak důležitější.

            Máš pravdu, asi jsem podlehl formě, když jsem prosil o vlídnost a laskavost. Je to odstrašující příklad přehnané formy. Jen ať to do mě naperou hlava nehlava.

            Tamní forma mi kolikrát připadá: Dobrý den, článeček se mi líbil, děkuji, těším se na další … nashledanou. A zase můžeš říct ty mě, proč mi to tak vadí, když mi na formě nezáleží. Anebo proč jim to neřeknu. Jednak chápu, že i takový moc neříkající komentář může autora potěšit. A jednak nevím, zda časem taky nedospěju do stádia, kdy budu dbát na dokonalou formu. Doufám jen, že obsah se v té dokonalé formě nerozplyne.

            Helenko, přeju ti dobrou zdravotní formu.

            A měj se fajn.

            1. Helča

              Ahoj Vítku,

              už jsem pochopila. Vůbec jsem si nevšimla že na začátku píšu o slušnosti, nějak mi to uniklo.Máš pravdu že někdy používám slova, která mi automaticky naskočí a nepřemýšlím jsou-li vhodná. Slovo slušnost asi nebylo na místě, asi bych použila že jsem cítila že by bylo správné se s tebou podělit o svoji zkušenost. Ty jsi šel na trh se svoji kůží a já jsem cítila že je správné ukázat i tu svojí.

              Jinak obsah a forma… Máš pravdu že obsah může mít více forem, otázkou ale zůstává jestli v dané situaci není správná vždy jen jedna forma. Např. někdo mě o něco žádá- přípustná by asi měla být jen jedna forma. Někdo se na mě naštval a i tento svůj postoj by měl vyjádřit určitou vhodnou formou. Samozřejmě záleží na konkrétní situaci, ale myslím že konkrétní situace by měla mít vždy svoji konkrétní formu kterou sdělím obsah.Že by tam bylo moc forem na výběr, to si nemyslím – alespoň pokud se chci chovat správně.

              Říkám si jestli se v tvém postoji něco nezrcadlí…Kdybys stál o můj pocit, ráda ti ho napíšu. To už ale půjdem do konkrétností, tak si nejsem jistá stojíš-li i o ně.

              Měj se, Helena

              1. ViTeK

                Ahoj Helčo,

                Nerad bych teď zabřednul do filosofování o tom, kolik správných forem může mít jeden nesprávný obsah. K čemu je dobré dát někomu dárek podle všech společenských pravidel a forem a dávat mu ho ze „slušnosti“, aby o nás neřekl, nebo proto, že mu dávají ostatní dárek.

                Vůbec mi připadá divné rozlišovat formu a obsah. Vadí, když koktám a říkám přitom pravdu? Nebo je lepší bezvadně artikulovat a lhát?

                Správné / dokonalé řešení situace je filosofická (přemýšlivá) otázka sama o sobě. Asi záleží na tom, jak tu situaci člověk chápe. Když jí chápe smyslově, tak třeba vidí, že na něj padá strom, tak uhne. Když ji chápe rozumově, tak si může abstrahovat a říct si, pozor, jdu tam, kde padají stromy a je připravený, ale už je to jiná situace. Jinak může reagovat, když bude poslouchat vnitřní hlas (pozor, tenhle strom by mohl spadnout) a jinak, když tu situaci „nějak uvidí“ mimosmyslově. Dokonalost je podle mne až někde v tom posledním (osvíceném) levelu. A pokud tam člověk není, tak ty situace má řešit, jak dovede. Hlavní je je řešit nějak a postupovat do dalších levelů, učit se. Ale trápit se (pořád dokola) tím, že existuje dokonalé řešení a já ho neznám a tím pádem ani nemohu použít, mi přijde jako zbytečná frustrace. I když pocit frustrace z nedokonalosti je to, co nás žene dopředu. Jenom bych to nepřeháněl s tím pocitem nedokonalosti, abych nesklouzl k pocitům méněcennosti nebo do deprese, nebo do zmatku. Možná je to trochu zamotané.

                Stejnou situaci jinak bude řešit malé dítě, a jinak dospělý člověk, jinak osvícený člověk a pokaždé to může být správně a pokaždé to toho řešitele může posouvat dál.

                K poslední větě (Říkám si jestli se v tvém postoji něco nezrcadlí…). Máš nějaký (neformální) psychoanalytický postřeh?

                Co se tak může zrcadlit na mém postoji (Bavíme se o postoji k formě a slušnosti?). Strach, že kdybych byl „slušný“, nebyl bych to já. Zkušenost, že neslušnému je lépe než slušnému. Strach, že když budu slušný, nebudu tak zajímavý. To jsou první tři věci, které mne napadají (dohledávám).

                1. Helča

                  Ahoj,

                  tak kde jsi skončil s dohledáváním? 🙂

                  Pořád si myslím že forma je moc důležitá. Určitě se ti, jako mně, mnohokrát stalo žes něco myslel úplně jinak než dotyčný pochopil. U koho je chyba? Myslím že u nedostatečné formy.

                  I takový obyčejný nesouhlas má ve své formě pravidla- viz nemoci močového měchýře. Já se snažím na formu dbát(se střídavými úspěchy) a nemám pocit že bych to dělala na úkor obsahu.

                  I když… po přečtení knížky Klíč k dokonalosti jsem si řekla že tý protivný sousedce už nebudu říkat dobrý den, že to je pokrytecký- a bylo to o moc těžší než jsem si myslela. Ještě teď mám pocit že jsem se zpronevěřila slušnosti…

                  Měj se,

                  Helena

  2. Helča

    Ahoj Vítku,

    Chci reagovat na tvůj komentář na Avenně.

    Samozřejmě jsem Beátu pochopila okamžitě a jsem ráda že jsi mi touhle cestou pomohl uvědomit si věci které jsem měla špatně nastavené.

    Trochu mi zatrnulo když jsem četla o "chudáku Cecílii" jak si jí přestáváš vážit či co. Chtěla bych ti napsat že mi přijde, že Z MÉHO POHLEDU moc prožíváš věci kolem CD a DVD a ostatním věcem už takový důraz nedáváš. Při mojí návštěvě u vás, kdy jsem ještě netušila že máme některé pohledy na svět podobné, jsem si až bolestně uvědomovala jak nehezky se ke svojí ženě chováš. Oproti tomu mi přepálené CD přijde jako malichernost…Promiň jestli to je moc osobní, měla jsem se tě asi napřed zeptat stojíš-li o to, ale nějak už to potřebovalo ze mě ven.

    Přijde mi že přejeté veverky, uražená zrcátka a přepálená CD nejsou v životě to nejdůležitější.

    Helena

    1. ViTeK

      Máš pravdu Helčo / Beáto v tom, že se někdy k Cecílii chovám hnusně (klidně mi to napiš, nebo pověz, alespoň si to uvědomím) a tím ničím náš vztah zase já.

      Pak jsou ve vztahu takové drobné plíživé věci, řekneš, že nejsou nejdůležitější, že to jsou malichernosti. Ale ony fungují a mají svou sílu. Tak se nebudu tvářit, že mi nevadí. Podle mne mají tyto neviditelné nedůležitosti daleko větší sílu, než se zdá. Když třeba vidím slabost Cecílie při výchově dětí, tak si uvědomuji, že ta slabost z nich dělá rozmazlené ufňukance a z Cecílie se stává ustaraná matka. Čím víc je rozmazluje, tím větší nároky pak mají a tím více fňukají, když nedostanou, co chtějí. A ona je tím víc ustaranější. Kdyby dětem méně otročila, tak byla méně ustaraná, měla by víc času … Nebo mám být rád, když domu tahá napálená cédéčka? Mám si nalhávat, že to dělá každý a že mi to imponuje. Ano, ona má svobodu to dělat. Ale těchto věcí si na ní nevážím.

      CDčka nejsou malichernosti. Na těchto malichernostech se učíme důležité věci. A naše děti, které to pozorují, se na tom učí poctivosti. Dokud jsem to nevěděl, tak mi to nevadilo.

      A taky se učí pozorováním tatínka, který se hnusně chová k mamince, stejně jak jsem se to naučil já. Tak doufám, že příště, až se uvidíme, mi povíš, co se ti nelíbilo.

      1. Helča

        Ahoj,

        jsem ráda že si to vzal pozitivně. Nebyla jsem si moc jistá jestli můj úmysl není víc dobrý než čistý…

        Souhlasím že takové ty nejméně nápadné věci nám dávají zabrat- stokrát nic umořilo osla- ale nadruhou stranu bych řekla že i záleží na tom jakou dáme věcem důležitost.

        Přišlo mi že podle toho co vidím, případně z některých poznámek od Cecílie, žijete spíš každý za sebe než jako "parťáci"( možná i bez uvozovek). Oddělené rozpočty, oddělené ložnice, oddělené dovolené. Tak nějak oddělené životy…

        Ale z Cecílie mám pocit že by o ten společný život moc stála, že jen neví jak na to.

        V téhle fázi bych tu důležitost viděla někde jinde.

        Někdy to není jednoduchá lekce co se máme naučit, ale stojí to určitě za to …sama si to opakuju i několikrát denně… 🙂

        mĚJ SE, Helena

        1. ViTeK

          Ahoj Helčo, vím, že jsi na výletu, doufám, že si to užíváš.

          Tak tohohle sis všimla, že nemáme společnou kasu a společnou postel a … Teďko si dělám pořádek v CDčkách, následovat bude úklid věcí a pak přijdou na řadu vztahy. Beru to postupně.

  3. Helena

    Ahoj Vítku,

    ptala jsem se při jedné příležitosti paní K.K. jak je to s tou naší homeopatií. Odpověděla, že něco na té homeopatii opravdu něco je 🙂

    Já ji určitě nezavrhuji a nenazývám špatným směrem, jak tu nedávno zaznělo. Měj se, Helena

    1. Jana

      Hezké poledne paní Heleno,

      úplně čistě mě napadla následující teoretická otázka: v případě, že by Vám K.K. na váš dotaz ohledně homeopatie odpověděla, že homeopatie je nesmysl, i přesto byste u sebe dohledala potřebu podělit se se čtenáři těchto stránek o tom, že homeopatii určitě nezavrhujete a nenazýváte špatným směrem – a nebo byste homeopatii zavrhla?

      Mějte se hezky, Jana

      1. Helena

        Dobrý den paní Jano,

        o tuto informaci jsem se dělila s Vítkem, protože na toto téma mezi námi proběhla široká konverzace (na těchto stránkách). Určitě bych sdělila Vítkovi i ostatní postřehy paní K.K.

        Helena

    2. VíTeK

      Helenko, já netvrdím, že homeopatie „nějak“ nefunguje, ale nepoužívám jí, protože je nepřesná co do diagnózy, zdlouhavá co do léčby a vnitřně mne neuspokojuje. Ale těch pilulek se neštítím 🙂

      Pro někoho je to cesta ke zdraví a já jsem po ní také šel. A něco jsem se naučil.

      Kdybys něco sháněla …

      Měj se fajn.

    3. VíTeK

      Člověče Helčo, a jak to K.K. řekla přesně. Co, že na té homeopatii je? Že homeopatie funguje nebo že jí používá, nebo že jí doporučuje?

      Ono když se zeptáš (třeba K.K.), jestli homeopatii můžeš používat, tak odpověď zní ano, protože v tom ti nikdo nemůže zabránit, když se zeptáš, jestli homeopatie funguje, zase ano, protože ona funguje, a pokud se zeptáš, jestli homeopatie léčí příčinu, tak tam už bych viděl jinou odpověď.

      1. Helena

        Ahoj Vítku,

        bohužel nejsem schopna říci přesně obsah odpovědi. Zazněl tam pro mě důležitý fakt, že homeopatika opravdu obsahují určitou informaci.Také bylo řečeno že moc záleží na tom s jakým úmyslem a kým je lék podán.

        Vůbec tím vším nechci říci že spolkneš kuličku a máš vyhráno, to vůbec ne, vždycky podle mě záleží jak se k nemoci postavíš sám. Měla jsem jen potřebu trochu "zjemnit" tvoje tvrzení o špatném směru. Myslím, že když máš dobrého homeopata a hlavně chuť dohledávat může být homeopatie dobrou cestou.

        Helena

        1. VíTeK

          To souhlasím, že obsahují „určitou informaci“ i s těmi okolnostmi podání „léku“. A pro někoho to může být v určité etapě dobrý směr …

  4. DaliborT

    Mám dva (asi hloupé) dotazy:

    1.) Pokud je vše placebo, proč lze některé získat pouze na předpis?

    2.) Pokud je vše placebo, byl by jste ochoten užívat 3 kuličky "nějakého" homeopatického placeba denně, aniž by jste věděl z čeho je a jaké je to ředění (může to být muchomůrka, arnica,… cokoliv)?

    1. kVítek

      Dobrý den Dalibore,

      Na první otázku se zeptejte spíš v lékárně.

      Že je vše placebo, jste řekl vy. Já tam píšu: Není to placebo, je to informace.

      Rozlišuji placebo, což vnímám jako autosugesci a víru, že něco funguje. A rozlišuji informaci – obtisknutí nějaké myšlenky a energie do léku. To jsou dvě věci, jejichž kombinací si vysvětluji fungování homeopatie.

      Léky nepoužívám žádné, ani homeopatické, všechno se snažím zvládnout na úrovni myšlenek. A to ne kvůli tomu, že by homeopatie (nějak) nefungovala, ale proto, že si myslím, že neřeší příčinu, že ta příčina nemoci je v psychice.

      Doufám, že jsem to napsal srozumitelně 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *