Za většinu problémů nebo spíš za všechny si mohou lidé sami. Jinak svět je báječné místo k životu. Jen mít tu odvahu žít sám za sebe a podle svého svědomí a pocitů a nehledat pořád nějakého ochránce nebo spasitele v podobě politika anebo kněze.

Uvedu příklad jedné známé paní doktorky, která si zřizuje dětskou ambulanci. Ambulance má mít dvě místnosti. Ordinaci a čekárnu. Jenže k věci se vyjadřují „odborníci“ z hygieny a ti rozhodli, že místnosti musí být tři. Že tam musí být také místnost lékaře, ve které se bude převlékat. V tuto chvíli je na místě „odborníky“ nakopat do zadku a poslat někam. Jenže to by byl pomalu útok na veřejného činitele.

Další věcí je větrání v čekárně. Musí se zřídit klimatizační jednotka. Taková, která splňuje hygienickou normu a decibely … a stojí kolem 56ti tisíc Kč. Ale to nestačí, musí přijít certifikovaná firma a změřit hladinu zvuku. Za 10 tisíc Kč. Úředníkům se snadno rozhoduje o cizích penězích.

V nadpisu jsem napsal slovo parazit a je to hodně tvrdé slovo. Parazit je někdo, kdo žije na úkor druhého. Nemluvím teď o jednotlivých lidech a nechci se dotknout užitečných pracovníků hygienických stanic. Mluvím o systému jako takovém, ve kterém různé skupiny prosazují své zájmy hlava nehlava.

Většina úředníků jsou jenom poskokové bez svěřené zodpovědnosti, kteří slepě aplikují hygienické a jiné normy, předpisy, zákony s počty decibelů a šířkou dveří a prodražují tím život lidem, kteří chtějí udělat něco nového. Třeba postavit dětskou ordinaci. Sami přitom ti úředníci většinou nic nového netvoří, neposkytují na trhu žádnou službu, kterou by si někdo rád koupil a zaplatil za ni.

Normální je koupit si běžnou větrací jednotku, a kdyby někoho obtěžovala svým hlukem, tak ji přepnout na nižší výkon ventilátoru. Co když v bytu nad ordinací bydlí nahluchlá babička, která by neslyšela ani střelbu z kulometu. Jakékoliv rádio dokáže udělat větší hluk než větrací jednotka a přesto se lidé kvůli rádiům nehádají, většinou. Hovořím o situaci, kdy člověk financemi neoplývá a je rád, když dá dohromady několik desítek tisíc korun.

Stále naříkáme, že je na něco málo peněz. Na důchody, na zdravotnictví, na školství … většina jednotlivců a organizací natahuje ruku ke státu a stát dotuje, přiděluje. Dotují a přidělují jednotliví politici, kteří si chtějí zajistit přízeň svých voličů. Kolo se uzavírá.

Je tím parazitem z nadpisu politik, když úředník je jenom poskokem? Už se k tomu blížíme, ale bude to bolet a čekám, že mne budete kamenovat. Politik jen plní objednávku voliče, případně vzbuzuje představu své nepostradatelnosti. Parazitem je samotný volič, ten celé to kolo roztáčí. Bojí se žít, hledá jistotu, že se o něj někdo postará, a že tam nebude moc decibelů.

Máte stavební spoření se státním příspěvkem? Zateplili jste v akci zelená úsporám? Postavili jste solární elektrárnu a bohatnete na tom? A víte, kdo to platí?

Každý v sobě máme kousek parazita. Pro někoho je to jen spící bytost, která občas připomene, že je možné si přilepšit a zkouší člověka, jestli to udělá. Pro někoho je to zvíře v plné síle, které je rozhodnuté ostatní zvířata ohlodat na kost.

Ano, „je to tak nastavené a nic s tím neuděláme“ … chápu.

Řešení? Vzít život do svých rukou. Nečekat, že se o nás někdo postará. Ti, kteří slibují, že se o nás postarají, jenom vytvářejí velké množství zbytečných a škodlivých pracovních míst, která nás budou stát hodně peněz. Směřují tvořivý potenciál lidí od výroby k obtěžování jiných lidí.

Každou korunu, kterou dostaneme od státu, zaplatíme dvěma korunami z naší kapsy. Jenže my si mneme ruce, že to bude sousedova kapsa.

Nedělejme práci, která pro druhé není užitečná.

Svět na Zemi je krásné místo. Vtělují se tam lidské bytosti a hledají a užívají si pocity štěstí. Někdy hledají štěstí na nesprávném místě. V kapse někoho jiného …

Jak z toho ven? Představte si, že stát má velkou hromadu zlata a každému dá, o kolik si řekne. O kolik byste si řekli? O kilogram, abyste si za něj mohli koupit auto? O deset kilogramů, abyste si mohli pořídit dům? O sto kilogramů, abyste do smrti nemuseli pracovat? Lidé si zvykli počítat, kolik jim něco přinese peněz a zapomněli, že věci přinášejí také pocity. Každá koruna, kterou člověk dostal za něco užitečného, co udělal pro lidi, přináší jiný pocit než koruna, kterou dostal od státu. Až se lidé naučí to vnímat, přestanou natahovat ruce ke státu a začnou přemýšlet, co užitečného mohou udělat pro druhé … vím, zní to jako utopie.