Dnes jsem měl zajímavý rozhovor s člověkem, který je kazatelem Jednoty bratrské, budu mu říkat biblicky Jan. Jak se dalo čekat, rozhovor se stočil k tomu, čemu, kdo věří a kam směřuje ve svém životě.
Co se týká mě, tak já věřím tomu, že člověk se přišel na Zemi něco naučit a to tak, že se sem opakovaně rodí v jednotlivých životech. V každém životě zažívá nějaké pocity a získává nějaké zkušenosti. Zároveň se učí žít v souladu se svým svědomím, které je pojítkem mezi člověkem a Stvořitelem, Bohem, Dokonalostí. Vtip života je být rychlejší než smrt, prohloubit komunikaci s Bohem již za života, stát se Osvíceným a ještě před smrtí zažívat pocity pozemské i nadzemské. Radovat se z pomíjivého pozemského i toho, co je nepomíjivé, už na Zemi žít ve Světle a ve Spojení s Dokonalostí. Věřím tomu, že ke Stvořiteli, Bohu, Dokonalosti se člověk dostane tak, že bude poslouchat svůj vnitřní hlas (hlas svědomí) a zároveň bude odčiňovat špatné věci a dluhy, které nadělal. Pro zajímavost, nevěřím tomu, že člověk přichází odčiňovat hříchy z minulých životů, natož abych věřil v nějaký dědičný hřích.
Jan věří tomu, že člověk má jeden život a že během svého života nadělal tolik hříchů, že není v jeho silách je napravit a očistit se od nich. Proto je potřeba Ježíše, který se obětoval a tím splatil naše hříchy. Jan také věří tomu, že existuje Satan. Existuje kniha života, do které se dostanou pouze ti, kteří uvěří v Ježíše a učiní ho pánem svého života. Cílem Janova života je, aby nežil on, ale žil Kristus v něm.
Nevěřím tomu, že existuje Satan, a věřím tomu, že v pomyslné knize života jsou již předem zapsaní všichni. Jelikož neexistuje ani peklo, ty dušičky, které jsou vtělené na Zemi, po smrti putují zpátky do nebíčka, k Bohu, Světlu, Stvořiteli, Dokonalosti. Satana, peklo a knihu života jednoduše škrtám (nebo knihu neškrtám, ale jsou v ní zapsaní všichni).
Vypadá to, že každý z nás žije v jiném světě. Já si o Janovi myslím, že částečně žije ve světě fantazie, ve kterém má Ježíše, který zemřel za hříchy celého světa, má tam strašáka Satana, strašáka peklo, knihu života a další rekvizity, které by ve mně vzbuzovali strach. A on si o mně pravděpodobně myslí, že jsem nedozrál k tomu, abych pozval Ježíše do svého života a učinil ho pánem svého života.
Přestože to vypadá, že každý žijeme v jiném světě, myslím si, že to podstatné máme společné. Tím podstatným, tím, co nás vede životem, abychom nezabloudili, je to, co já nazývám vnitřní hlas nebo hlas svědomí a on Kristus ve mně. Můj život je o prohlubování komunikace s vnitřním hlasem a jeho život o prohlubování komunikace s Kristem. I když úvahy a hovory o tom, zda Kristus zemřel za moje hříchy, zda existuje Satan a peklo, mohou trvat mnoho hodin, pro praktický život nejsou podstatné. Pro praktický život je podstatné, čemu člověk naslouchá a čím se řídí. Nezáleží ani tak na tom, jestli tomu říká vnitřní hlas, anebo hlas Ježíše. Záleží na tom, jaké filtry si pro ten vnitřní hlas nastaví.
Jeden rozdíl tu ale je. Kdo poslouchá hlas druhého (Ježíše), ten se zbavuje síly a zodpovědnosti a zažívá pocity … (napadlo mne otroka) … zažívá pocity poslušného. Kdo poslouchá hlas svůj, ten si je vědom sebe sama a své zodpovědnosti a to mu přináší daleko lepší pocity, než jsou pocity služebníka. Člověk nemá být služebníkem Ježíše, byť by mu Ježíš radil samé vznešené věci. Člověk má svobodnou vůli a sám má naplňovat Vznešenost. Sám za sebe bez prostředníka. Nikoliv poslouchat Ježíše, ale být dalším Ježíšem.
Věřím tomu, že komukoliv, kdo by před Ježíšem poklekl a řekl by mu: „Mistře, budu tě poslouchat“, by Ježíš řekl: „Vstaň a poslouchej svůj vnitřní hlas. Já jsem ti jen ukázal cestu. I já jsem poslouchal svůj vnitřní hlas a tím jsem se přiblížil ke Spravedlivosti a Dokonalosti.“
Pokud použiji Janův slovník, tak cílem života není, aby žil Kristus ve mně, ale abych já žil jako Kristus. Tím nevylučuji, že se člověk může napojit na Krista a vnímat jeho hlas v sobě. Ale měl by vnímat především ten svůj … (vnitřní hlas)
Kazdy, s kym sa v zivote stretneme, mà nàs comusi naucit, nieco nàm ukàzat alebo nàm pripomenùt. I ked viac sympatizujem s nàzormi Tvojimi, Vìtku, nie som si az takà istà, ci zo stretnutia Jàna a Vìtka mà "profitovat" pràve iba Jàn. Jeho prìnos ci vplyv na Teba Ti moze byt v tomto momente este skryty … V niecom si dalej Ty, v niecom On.
V kazdom prìpade, to co nechàpeme dnes, raz, skor ci neskor pochopit
budeme musiet. I Jàn, pokial bude ùprimny sàm k sebe, este mnohè prehodnotì. A mozno, o nejaky cas, o pàr tyzdnov, ci rok, dva, uskutocnìs ci vyriesis i Ty nieco, k comu by si bez stretnutia vtedy s Jànom, nebol dospel. Vsetko je prepojenè, i svet, v ktorom zijeme, sù spojenè nàdoby a nic sa nedeje nàhodou. My vsetci tu zanechàvame otlacky.
Peknè Sviatky !!
Emìlia
Ahoj Emilko,
Myšlenka, že KAŽDÝ koho potkáme nás má čemusi naučit, je zajímavá. Otázka je, jestli opravdu KAŽDÝ. Myslím si, že těch osudových lidí, kteří vstupují do našeho života, aby nás něco naučili, zase tak mnoho není.
Hezký den … 🙂
Naprosto každý. Vše má svůj důvod. Jen nebýt slepý a hluchý.
A nejvíce se naučíte od těch, co vás v životě nejvíce naštvou. Ti vás totiž přimějí přemýšlet proč, tedy pokud jste dospěli k poznání, že právě tito lidé vám zrcadlí vaše nezpracované vlastnosti, postoje, názory. Takže v konečném důsledku se zlobíte sami na sebe. A proč se zlobit sám na sebe, že? Naopak být s těmi, co si báječně rozumíte, to je pro vás taková osvěžující koupel a potom je také zajímavé sledovat na časové ose, kolik času se osvěžujete a kolik času trávíte tím přemýšlením…no a pak se vám také může stát, že na své cestě poznání potkáte opravdového, ale hlavně toho svého avatara. A to se pak dějou věci!
Naprosto souhlasím 🙂
S tím, že se ozve „potrefená husa“ (ve mě), s tím souhlasím.
Ale když si přečtu větu: „Kazdy, s kym sa v zivote stretneme, mà nàs comusi naucit, nieco nàm ukàzat alebo nàm pripomenùt.“ Tak s ní rozumově souhlasím, všichni jsme tak nějak boží tvorové, že áno.
A zároveň cítím pocitový nesouhlas. Něco mi na té větě nesedí. Jakoby mne někdo nutil milovat někoho, koho milovat nechci. A vskutku. Ta věta předpokládá, že každý v sobě něco má, co nás může naučit (ukázat, připomenout). Ale ono tomu tak není. Mohu v každém najít potenciál k tomu, aby mne něco naučil, ale ve skutečnosti ten potenciál nemusí mít rozvinutý, takže mne nemá co naučit, protože to neumí (má to v sobě zatím ukryté). Například mne nemůže naučit jezdit na kole, protože to neumí. Ano, může mi připomenout, že neumí jezdit na kole, ale k čemu je mi to dobré? Abych byl rád, že já jezdit umím?
Jednoduše mi na té větě něco nesedí … a pravděpodobně též částečně mluvíme o voze a o koze …
Nesedí mi, když se všichni lidé hází do jednoho pytle, například, že „všichni lidé jsou dobří“.
Pravděpodobně mluvíme každý o něčem jiném.
Chápu to takhle – pokud potkám v životě člověka, který mně nějakým způsobem vadí, štve (dá se tomu říkat jakkoliv) – prostě takový, který ve mně vyvolává negativní emoce, není to jeho vina. On mi pouze nastavuje zrcadlo, mého vlastního chování (ať již vědomého či nevědomého, minulého či současného). Pokud najdu v sobě to pověstné PROČ, osvobodí mně to jednak od negativního postoje k druhému ale zároveň sama sebe zdokonalím. Počátek je to uvědomění si svých vlastních chyb, jejich příčin a důsledků.
Je to prosté – chceš-li změnit něco ve svém okolí, musíš změnit především sám sebe. Změníš-li sám sebe, okolí se změní zároveň a "samo". Čímž ovšem nechci tvrdit, že změna sebe sama je jednoduchá záležitost. Mechanismus je jednoduchý, provedení je někdy zatraceně těžké. 🙂
S tím, že nám na druhém může vadit (hlavně) něco, co nemáme zpracované, s tím souhlasím.
Ale myslím si, že pokud se například někdo nebude mýt a v důsledku toho bude smrdět, tak jednoduše smrdí a já nepotřebuju zpracovávat nějaké svoje negativní emoce. To už bych se dostal psychicky někam mimo.
A druhá věc je, že si myslím, že potkáváme hodně lidí (a hodně knih) a ne všechny ty lidi potkáváme proto, aby nám něco předali. Jednoduše je mineme a je to tak dobře. Ne z každého potkání člověka bych dělal něco osudového, co mne má něco naučit. Ti osudoví lidé nám budou posláni do cesty opakovaně, abychom je neminuli. A když je mineme, tak přijdou jiní se stejným poselstvím.
Když tě bude vytáčet, že někdo zapáchá, tak v sobě NEMÁŠ něco srovnaného. Pokud to akceptuješ, jako holou skutečnost, která v tobě nevyvolává žádné další emoce, tak je to v pořádku. Jsou to dvě rozdílné situace. A tak je to se vším.
Osudovost a neosudovost neřeším vůbec. Stane se, co má se stát a není třeba z toho dělat vědu, či se nad tím hluboce zamýšlet.
K řešení je pouze to, co mně žere.
Ahoj Radko, nechal jsem si to projít hlavou …
Buď můžeme všechny pocity označit za nežádoucí.
Nebo je můžeme dělit na příjemné a nepříjemné a za nežádoucí považovat ty nepříjemné.
Nebo je můžeme dělit na dobré (láska) a špatné (vztek).
Ani jedno z toho mi nesedí. Přijde mi, že i ty špatné a negativní pocity patří do lidské psychiky, ale záleží na tom, jestli jsou v dané situaci oprávněné nebo neoprávněné. Jestli je člověk nezveličil, nebo naopak nezmenšil.
Pokud něco nežádoucího „akceptuješ, jako holou skutečnost, která v tobě nevyvolává žádné další emoce, tak je to v pořádku“ … a to si právě myslím, že v pořádku není. Obávám se, že tím přístupem by člověk otupěl. Že správně zpracovaný pocit znamená, že ve mně nabude určité míry. Ani nebudu přehánět a nebudu ten pocit zvětšovat, ani nebudu bezcitný (bez-pocit-ný).
Odpověď na otázku „co s pocity“ hledá mnoho myslitelů, léčitelů … právě včera na veletrhu jsem zaslechl pár názorů:
Jan Bílý, kouč, systemický poradce, lektor systemických konstelací … řekl něco jako, že člověk bez stínu (negativních emocí) je upír. A že si myslí, že negativní emoce nejdou prosvětlit a že je člověk musí přijmout. Doufám, že cituji přesně.
Pan Josef Hrušovský, homeopat, léčitel zase mluvil o tom, že anorganické bytosti se živí našimi pocity a myšlenkami.
Je v tom (ne)pěkný zmatek.
Já si myslím, že člověk se může zbavit (špatných) pocitů tak, že se začne chovat tak, aby nebyl důvod ty pocity zažívat. Třeba bolest je proto, že něco dělá špatně, a když to začne dělat dobře, tak není důvod k bolesti.
Píšeš "Nesedí mi, když se všichni lidé hází do jednoho pytle, například, že všichni lidé jsou dobří." Záleží na tom, jakou optikou se na ně díváš. Každý v životě děláme to, co považujeme v daný moment a danou situaci za nejlepší. Někdo to umí lépe, někdo hůře a někdo úplně mizerně. Avšak to, že se to příčí tvému přesvědčení a tvým postojům ještě neznamená, že ten dotyčný je "špatný". Všichni jsme součástí celku.
tych "osudovych" byva menej … Nech si vsak pomyslìm na kohokolvek
z mojho okolia, i z minulosti, s kym mi bolo umoznenè viackràt prìst do styku, alebo povedzme pravidelnejsie a ten clovek mi nemusel byt vylozene sympaticky – priznàm farbu – vsetci z nich mali i dobrè vlastnosti. Dokonca i takè, ktorymi som ja nedisponovala. A toto si musì vediet clovek i priznat. Pokial by som mala sama odpovedat na otàzku "ci sa i od nàsho protivnìka màme co ucit" – potom by bola moja odpoved – VÄCSINOU ÀNO. Len takà perlicka – spomìnam si na jednu svoju byvalu kolegynku – neoplyvala
nadmierou inteligencie. Naopak, jej obzor bol taky nejaky zùzeny. Ale bola STRASNE vytrvalà a doslednà. V tomto som jej ja nesiahala ani po clenky. Tam, kde moja fantàzia a sarm zlyhàvali, bolo na nu spolahnutie. A tiez som na to prisla az neskoro. Ale prisla !
Pekny vecer.
Em.
Začni pročítat stránky Pravoslavné církve http://www.orthodoxia.cz.Pomalounku se dostavej k výrokům lidí,které zcela jistě v televizi nenajdeš.U těch nejtižších a nejskrytějších hledej poznání a ne u sebe.Uč se naslouchat těm,jež Bůh učinil hodnými Ho poznat.Narazíš však na nejtvrdší variantu křesťanství,opírající se dodnes o pravidla první církve apoštolské-dnešním lidem až nepřípustné.Milost boží tobě a tvé rodině.
Emanueli, děkuji za odkaz. Ti, kteří Ho poznali, ho jistě nepoznali nasloucháním výroků a slov, ale nasloucháním toho, co mají v sobě. Jednoho dne člověk má učinit ten krok, kdy začne důvěřovat sobě a názory druhých (náboženství, církví) bere pouze jako poradní hlas …
Vážený pane Vítku,
souhlasím s Vámi ohledně Vašeho posledního výroku, a pisatele, který, ačkoli se honosí „božím“ jménem Emanuel, bych odkázal zpět do temné historie – není totiž ku prospěchu naslouchat takovýmto bludům. Všichni bez rozdílu totiž máme možnost přímého přístupu k našemu Bohu. Ten kdo tvrdí opak, je tak vlastně nakonec proti samotnému Bohu, bez ohledu na to, jak moc se zaštiťuje Božím jménem. Ovšem, pro to abychom získali tento přístup, je potřeba splnit jisté předpoklady…
Jinak komentáře od Radky či ten od Jany považuji za celkem zajímavé, ovšem s jistými výhradami k některým jistým podstatným věcem.
S ohledem na Vaše postoje by však myslím mohlo být ku prospěchu věci pokusit se z nich vyčíst určitá důležitá sdělení.
Nebudu se už dále vyjadřovat ke všem nepatřičnostem, které tu vnímám (tak jak jsem se to pokoušel v jiném příspěvku), a to hlavně proto, že by to mohlo být vnímáno jako nežádoucí předkládání toho, co by se nikdy nemělo považovat za vnucující apod., neboť takovým to ani není a nemělo by být považováno. A člověčí tvor má velmi zvláštní sklony či přístupy, kterými tak činí, a ty je potřeba nejdříve odstranit – až pak může přijít ono pro něj žádoucí…
Bylo by to taky už dosti náročné, protože je tu toho hodně, k čemu by bylo potřeba se vyjádřit, a to už je pro verbální komunikaci – ovšem, pokud se v danou chvíli má či může odehrát… A taky pociťuji, že můj druhý vstup byl už vnímán jaksi jinak, než ten první. No, toto tedy do třetice.
A ve stručnosti tedy už snad jen tu věc, kterou bych snad mohl uvést, a která patří k tomu, co je zásadního charakteru – a to je důležité rozlišování pozitivního a negativního. To, že všichni bez rozdílu jsou pro nás přínosem, ještě neznamená, že všechny či všechno můžeme považovat za dobré či za součást normálního či duchovního života.
A tímto sdělením v začátku věty jsem zároveň vyjádřil, že nejen ti, se kterými se v našem životě střetneme, nás mohou něčemu naučit a jsou pro nás přínosem… Je však velmi důležité neustále rozlišovat, co odkud přichází, a co je vhodné zachování a co ne…
Je odpovědností každého aby neustále činil patřičná rozlišení ve svém životě.
Každý bez rozdílu má ten potenciál v sobě (přestože to tak na provrchu nevypadá), ovšem taky onu odpovědnost za svůj přístup.
A na závěr ještě toto: Odhalení povahy Boží přirozenostil, jakož i naší vlastní a všeho co do toho nepatří – což můžeme vnímat například pod pojmem satan či peklo – je otázkou naprosto zásadního charakteru.
Přeji mnoho štěstí všem upřímně hledajícím pravdu o našem životě a naší pravé přirozenosti, jež pochází z Toho, Který se kdysi nazval „Jsem Který Jsem“.
Joel