Vyrábím dřevěné krabičky … o co mi jde? Přeci o Dokonalost, o co jiného by mělo jít? Jde o to, naladit svou duši na něco, co člověka přesahuje, na nějakou vyšší sílu, Boha, Stvořitele, Dokonalost a to tím, že člověk dělá dřevěné krabičky a má přitom uši svého vnitřního sluchu nastražené. Je bdělý, pozorný, soustředěný, střízlivý. Výsledkem je pak dokonalý výrobek.

Když je člověk nesoustředěný, nepozorný, nebdělý, nedbalý a neposlušný svého vnitřního hlasu, tak jsou výsledkem zničené nástroje a zmetek. Také se mi to občas stane. Když třeba místo práce myslím na ženské, na jiné ženské, než je moje manželka.

Ano, někdy si připadám jako blázen a pochybuji o svém duševním zdraví, když místo toho, abych dělal nějakou „seriózní“ a dobře placenou práci, například programoval jako dosud, věnuji se vymýšlení a výrobě dřevěných krabiček. Dokud mám z čeho žít, tak ani neřeším jejich prodej.

Co si od toho slibuju? Chci skončit chudý, shrbený v dílně, dusící se dřevěnými pilinami a se zmatenou myslí? Právě naopak. Na této nevinné hře s krabičkami si chci vyzkoušet, jak snadné je žít a být bohatý, když člověk respektuje vyšší zákony, poslouchá intuici a podniká poctivě. Věřím tomu, že krabičky mohou být i slušný byznys, pokud se mi podaří jejich výrobu zautomatizovat alespoň v těch nejnudnějších činnostech.

Začal jsem tím, že jsem postavil počítačem řízenou frézku, CNCčko. Trvalo mi to zhruba rok. Mít CNCčko byl můj sen už hodně dlouho, takových 10 až 15 let. Tak proč si ten sen nesplnit? CNCčko mě stálo odhadem 100 tisíc Kč za materiál a součásti a několik desítek nebo spíš stovek hodin práce.

Proč o tom píšu. Proto, že jedním z těch vyšších zákonů je, že aby člověk dostal, musí nejdřív dát. Dal jsem 100 tisíc korun a mnoho hodin práce. Kromě toho jsem nakoupil běžné truhlářské stroje, jako je cirkulárka, hoblovka, všelijaké brusky a frézky … dalších několik desítek tisíc Kč. Jednoduše mě to táhlo ke dřevu.

I v tom by mohl být zašitý nějaký vyšší zákon. Dělejte to, k čemu máte nějaký vztah, co vás nějakým způsobem láká, i když to může být ze začátku nevysvětlitelné a podivné.

Vyrábět dřevěné krabičky mě napadlo až později. První krabičky byly pracné, podíl počítačem řízené strojní práce na nich byl asi 10 procent a stejně jsem u stroje seděl a měnil obrobky. Pracnost prvních krabiček odhaduji na dvě až tři hodiny.

A jsme u dalšího věci. Možná i to je další vyšší zákon. Aby byl člověk šťastný, musí mít dobrý pocit ze své práce a musí se cítit dostatečně oceněný. Nestačí, když ho ta práce baví. Měli byste dobrý pocit, kdybyste na něčem dělali dvě až tři hodiny a pak to prodali za sto až dvě stě korun. Já ne. Cením si svůj čas tak na 400Kč za hodinu. Když budu sto hodin měsíčně pracovat (20 dnů po pěti hodinách), vydělám 40 tisíc Kč, odečtu náklady, zaplatím daně, zdravotní a sociální „pojištění“ a mám čistého odhadem 20 tisíc.

Nemyslím si, že bych si nějak vyskakoval, to je tak na to, vyžít, jet dvakrát do roka na dovolenou, pořídit si jednou za 10 let auto a našetřit na dům. I když na dům se peníze nešetří, ale vydělávají. Píšu o těch věcech proto, abychom o nich mohli diskutovat, třeba o tom, jestli člověk musí pracovat 8,5 hodin denně a dělat přesčasy anebo je přirozenější pracovat 5 hodin denně. Anebo o tom, jak si kdo cení hodinu svého času. Můžete se vyjádřit v anketě.

Chci na tomto krabičkovém příběhu vyzkoušet, jestli lze zhmotnit své sny a představy, jestli funguje Tajemství a ekonomické poučky.

Zrychlit výrobu dřevěných krabiček se mi podařilo přechodem na dlabané krabičky. Podařilo se mi okatovat kosty (snížit náklady), ale ne moc. Už to není vyloženě prodělečný podnik, je to na přežití. Ale spíš na živoření než na život.

Neprožíval jsem to nějak tíživě, věděl jsem, že jsem na dobré cestě. A ta cesta spočívá v tom, že budu poslouchat intuici (vnitřní hlas). Tak jsem dostal několik nápadů, které opět zrychlily výrobu. Rád bych se o ně s vámi podělil a pochlubil se, ale třeba jste konkurence a věnoval bych vám svoje know-how. Myslím si, že pokud investujete do něčeho stejné množství peněz a času, tak také dostanete dobré nápady a navíc vás to bude těšit víc, než když okopírujete nápady někoho jiného. Dbám na duševní zdraví konkurence 🙂

Opět jsme u vyššího zákona, že nejdřív musí člověk dát a teprve pak dostane. A mezitím přijdou různé zkoušky, jestli to myslí vážně. Nastanou komplikace, které zkouší jeho vytrvalost, trpělivost, víru …

Pro mě bylo tou zkouškou například něco tak banálního, jako nutnost udělat v dílně odsávání a filtraci vzduchu. Vůbec se mi do toho nechtělo. Kdepak nějaká bezpečnost a ochrana zdraví při práci, to pro mě tvrdého chlapa, nic není. Ale moudrý Stvořitel ví, jak člověka otrávit a navést k tomu, co je správné. Správné je pracovat ve vhodném prostředí a tak jsem to odsávání v dílně a filtraci udělal.

Michelangelo (prý) řekl:

„Dokonalosti se dosahuje maličkostmi, ale dokonalost není maličkost.“

Souhlasím s tím. Dokonalost v nějaké oblasti si klade desítky různých podmínek, které musí člověk splnit, aby se k ní dostal. Musí najít ty správné klíče k desítkám dveří a ty dveře otevřít. Stejné je to při výrobě krabiček nebo čehokoliv jiného a stejné je to i na cestě člověka k pocitům štěstí a blaženosti.

Výroba krabiček tedy směřuje k tomu, abych si splnil nějaká sny a přání. Jedním z těch snů, je mít malou továrnu na cokoliv, co je užitečné a prodávat to. Zhmotňovat sny svých zákazníků. Tento sen si plním tím, že už teď vlastně mám malou továrnu na krabičky.

Tím, že si splním tento sen a továrna bude fungovat a já budu pouze dohlížet na to, aby fungovala, splním si další sen a tím je psaní. Budu psát o cestách ke štěstí a ke snům. I tento sen si právě plním.

Mezi konkrétní přání či sny patří konečně si pořídit do dílny nový notebook, je to spíš dluh než sen, stařičký notebook s Windows 95 a porouchanou disketovou mechanikou už má nejlepší léta za sebou. Bude to první věc, na kterou krabičky vydělají.

Další věcí bude auto, ve kterém se dá spát. Zatím mám představu Mercedes Vito. Budu s ním jezdit po světě, psát svoje příběhy, vozit krásné dřevo a krásnou partnerku, a protože všude dobře a doma nejlíp, občas se zastavím ve své krabičkárně, která už v té době bude samostatná. (Trošku opomíjím, že mám manželku a dvě malé děti, ale znáte sny …)

Když víte, co chcete, a cítíte, že si to zasloužíte, jděte a vezměte si to. Čeká to na vás jako šťavnaté jablko na stromě. Stačí ho utrhnout a zakousnout se … dobrou chuť 🙂

—

Takhle jsem psal o krabičkách před třemi měsíci. V myšlenkách jsem si promítal, co dělám a jaký to má smysl. Představoval jsem si, jak to dopadne, jak se krabičky stanou výdělečným podnikem, a já budu cestovat po světě. Jenže ono to zatím na zhmotnění snu nevypadá. Zautomatizoval jsem, co se dalo a přesto jedné krabičce věnuji cca hodinu času. Spíš víc. Poslední várku krabiček jsem čtyřikrát olejoval, abych byl spokojený s výsledkem. Za tu hodinu času si vydělám přibližně sto padesát korun, odečtu náklady a zbude mi stovka. A podle toho se pak cítím. Chtěl jsem si vyzkoušet, jaké to je vyrábět krabičky. Je to těžké. A už mne to nebaví. Mohl bych je sice čtyřikrát zdražit, aby mne to začalo bavit, ale to by zase nebavilo zákazníky.

Jednou už jsem takhle opustil lepené krabičky a pak přišel s méně pracnými dlabanými. Kdoví, třeba mě něco napadne. Třeba jsem se zastavil jenom pár centimetrů od zlaté žíly. Stačilo vydržet a přišel bych na způsob, jak zrychlit výrobu. Zatím se tak nestalo.

Dodělám krabičky, které mám rozdělané a budu se věnovat dalšímu želízku v ohni a tím je počítačová grafika.

Máte se na co těšit … představím vám nový výtvarný směr, NaiVitismus (Naivní Vítkovy výtvory). A budu víc psát 🙂