Někdo mu ukradl zpětná zrcátka na autě. On zanadával na zloděje, utvrdil se v tom, že lidi jsou kurvy a pak vyrazil obejít vrakoviště. Za půl dne a patnáct stovek si přinášel domů zrcátka jiná.
Zamyslel se ale nad tím, kdo toho zloděje poslal a proč zrovna k němu? Proč ten někdo nevzal zrcátka třeba vedlejšímu autu? A proč vzal obě dvě?
Když mi bylo asi tak sedm let, byl jsem u toho, když jeden velký kluk vlezl do cizího sklepa a tam ze starého rádia vymontoval nějaké součástky. Hnedka mě poučil: “Tohle je odpor. Pět ká ómů. Když budeš hlídat, jestli někdo nejde, ten odpor bude tvůj.” Tehdy jsem nevěděl, že brát cizí věci se nemá, nechápal jsem tu situaci a mít svůj vlastní odpor pět ká ómů taky nebylo k zahození. Tak jsem hlídal, jestli někdo nejde … Bylo to staré rádio, takové to velké s lampami a látkou před reproduktorem, takové to, co když hraje, tak pěkně hluboce duní a taky pěkně hřeje. A hraje jen pár stanic na středních vlnách a možná ještě na dlouhých. Vím to, taky jsem později měl takové rádio – po dědečkovi. Byl to Philips, asi tak z roku 1945. A já ho poslouchal kolem roku 1995 – o padesát let později. Pak jsem se stěhoval a Philipse jsem uklidil do sklepa. Do sklepní kóje, která byla jen pár metrů od té, ve které ten velký kluk kradl před dvaceti lety součástky z rádia. A ten malý kluk mu při tom pomáhal a nevěděl, že dělá něco moc špatného. Příběh pomalu končí – to rádio po dědečkovi mi někdo z toho sklepa ukradnul a já vím proč. Abych si něco uvědomil. Tehdy jsem to nevěděl, ale teď už vím, že cokoliv se stane, stane se proto, že nám to patří a stane se to předně takovým způsobem, který nám má něco připomenout. Také vím, že pět ká ómů bylo pět kiloohmů.
Nemyslím si, že zloděj ukradl zrcátka tomu, kdo předtím ukradl zrcátka někomu jinému. I když i to je možné. Myslím si ale, že to není náhoda. Že ten příběh přináší nějaké poselství. Jak je člověku bez zpětných zrcátek? Tak, že nevidí, co je vzadu. Aby to viděl, musí se otočit. Nestačí se jen podívat stranou, ale otočit se a podívat se dozadu. Kam, dozadu? Dozadu do minulosti. Nadešel pro něj čas ohlédnout se a podívat se do minulosti. Zastavit se a podívat se dozadu. A odčinit věci, které se staly, ale stát se neměly.
Lidé si většinu myslí, že čas všechno zahojí a paměť všechno nepříjemné zapomene. Jenomže ono to funguje jinak. Když někomu ukradnete pět korun, tak mu těch pět korun dlužíte do té doby, dokud mu je nevrátíte, anebo dokud to nenapravíte nějak jinak.
Když o tom teď píšu, uvědomuji si, že bych měl zajít za těmi lidmi a přiznat se jim, že jsem dopustil a přispěl k tomu, že jim někdo ukradl rádio … i proto se stal ten příběh se zpětnými zrcátky, abych si i já mohl uvědomit svoji minulost. A odčinit svoje dluhy. Tak jsem jim to napsal.
Milá paní B.
Tenhle článek byl původně o zpětných zrcátkách, ale jak sama vidíte, skočilo do něj i Vaše rádio. Možná máte právo se na mne zlobit, nebo spíš na sedmiletého kluka, který se neuměl zachovat správně a pomohl někomu udělat špatnou věc. Dnes to vím, tehdy jsem to nevěděl a vidíte, trvalo mi 28 let, než jsem si to takhle plně uvědomil. Že člověk mnohdy nevědomky zaseje něco špatného, ale stejně to po letech sklidí. Dnes sklízím špatný pocit, který jsem tehdy v sobě umlčel. Možná se smějete, možná jste naštvaná. Já osobně se na toho malého kluka nezlobím, protože vím, že prozřel. Ten druhý kluk neprozřel a dnes již není mezi živými. Bylo by mu teď kolem čtyřiceti let.
Tak to bylo přiznání. Když jsem začal psát příběh o zpětných zrcátkách, vůbec mě nenapadlo, že může dopadnout i takhle. Každopádně cítím určitou úctu, bázeň i naději nad tím, jak svět funguje. Omlouvám se Vám za svůj díl viny na rozmontování Vašeho rádia. Vím, že ten kluk ho potom měl celé a říkal mi, že jste mu ho dali, ale to už není můj příběh, při tom už jsem nebyl. A tak nevím, jestli mluvil pravdu. Pokud byste nalezla způsob, jak mohu svoji chybu odčinit, dejte mi prosím vědět. A pokud ne, přijměte přiloženou pochoutku jako mé vlastní odčinění.
Doufám, že jsem se nezmýlil a že ten sklep a to rádio bylo opravdu Vaše.
Vítek P.
Spolujezdcem toho člověka je žena. Jeho manželka. Má sice řidičský průkaz, ale sama neřídí. Párkrát to zkusila, samozřejmě on seděl vedle ní. Jednou vjela na obrubník a pak si vyslechla svoje (panebože ty jsi taková kráva … co já jsem komu udělal …). Proto už raději neřídí. Nechá se vozit. Autem i životem. Nastoupila do jeho života, stejně jako nastupuje do jeho auta. Dokonce pracovali v jedné firmě a on byl jejím šéfem.
On řídí a ona se veze.
Taky by se mohla podívat do zpětného zrcátka. Podívat se do minulosti.