Kamarádka, vlastně kamarádka mojí manželky. Nejlepší kamarádka nebo druhá nejlepší. Ptala se, jestli bych neměl nějaké prkno. Měl. Tak jsem to prkno uříznul a ohobloval. Že to bude sloužit jako věšák. Jestli bych do toho nenatloukl nějaké hřebíky nebo háčky. Doběhl jsem do železářství a koupil takové pěkné hřebíky jako háčky a natloukl je. Že by to chtělo ještě k tomu přidělat tenhle hadr, aby se kabáty nešpinily o zeď. Koupil jsem sponkovačku (ona se bude hodit, pomyslil si kutil) a přidělali jsme tam (spolu) hadr. A ještě by to chtělo pověsit na zeď, když už jsem koupil i ty šroubky. Vzal jsem vrtačku a doběhl jí to pověsit na zeď.
Díky tady máš bonboniéru.
Koupila jsi ji pro mne?
Ty máš zase ty svoje otázky … Ne, dostala jsem ji. Dostávám jich tolik, že je nestačím sníst.
Děkuji, nevezmu si jí.
A podíváš se mi na ten internet?
Nefungoval internet. Díval jsem se na něj hodinu. Nebyla nastavená IP adresa názvového serveru (DNS). Nejsem takový machr, abych na to přišel za pár minut. Respektive jsem na to přišel za pár minut, ale nevěděl jsem, kde vzít DNS. Pročetl jsem smlouvu od poskytovatele, volal jsem na technickou podporu a zjistil, že „naši operátoři právě vyřizují dotazy zákazníků, kteří se dovolali před vámi“, šel jsem se podívat, jestli není DNS nastavené na druhém domácím počítači. Nic. Tak jsem zavolal kamaráda na telefonu. Nadiktoval mi IP adresu z hlavy a pak ještě volal, že tento poskytovatel konkrétně používá jiné dvě adresy a jak zjistím, které přesně to jsou. Tenhle člověk opravdu umí, je to můj počítačový guru. Poděkoval jsem mu a pak jsem mu ještě zavolal, že to funguje.
Tak já jdu, už to funguje.
Díky moc!
Ahoj …
Odcházím a přemýšlím o tom, proč jsem kamarádce mojí manželky věnoval tři hodiny svého života a ona mi za to nabídla bonboniéru, kterou dostala od někoho jiného a řekla Díky. Díky moc! Přemýšlím o tom, jestli si kamarádi a známí mají vyrovnávat dluhy do puntíku, anebo pro sebe mají všechno udělat jenom tak. O tom, že tato kamarádka věnovala našim dětem spoustu oblečení po jejích dětech. Nějak se to zamotalo. Je toho moc. Nevím, co přesně je špatně, ale cítím, že jsem z této akce nevytěžil maximum. Nechal jsem se zmanipulovat do výroby věšáku, ale ona to jen zkoušela, zeptala se, jestli bych pro ni neměl nějaké prkno. Kdybych řekl, že ne, nic by se nestalo, zeptala by se někoho jiného. Jenomže já jsem řekl, že jo. Připomíná mi to příběh s jednou paní. Chci pro druhého něco udělat (což není zase tak časté) a odcházím s pocitem spráskaného psa. Co cítí ten druhý? Je rád, že má věšáček a funguje mu internet, nebo cítí něco jiného?
Jdu z tohoto příběhu vytěžit maximum.
Za prvé akce ještě neskončila. Třeba ještě bude pokračování. Třeba kamarádka přijde, že chce udělat botník.
Za druhé získal jsem materiál na článek a dozvěděl se něco o sobě. Ale co? Že jsem moc „hodný“? Snažím se lidem vyhovět. Že nedomluvím přesná pravidla té pomoci? Něco za něco. Nezjistím přesně, co chtějí a v jaké rozsahu a neřeknu, co za to budu chtít já. Dělá se tohle mezi kamarády, nebo kamarádi jsou naopak ti, u kterých se to nedělá, proto jsou to kamarádi? Není to sobecké, nemít žádné dluhy a být se všemi lidmi vypořádaný do desetníku v každém okamžiku. Jde to vůbec?
Vzpomínám si na jeden svůj dluh. Před 20ti lety jsem ukradl ve sklepě několik prkýnek. Před měsícem jsem ta prkýnka držel v ruce a uvědomil jsem si, že jsem je ukradl. Pořád to na nich je napsané. Cítil jsem se trapně. Mám jít a přiznat se, že jsem ukradl jinému člověka ve sklepě tři prkýnka, před 20ti lety? Nešlo by to nějak vykompenzovat? Mohl bych si nalhávat, že jsem nevěděl, koho ta prkýnka jsou, když byla ve společném sklepě. Tohle neumím a umět nechci. Jednoduše jsem ukradl tři prkýnka, tak je vrátím a omluvím se. Jenže komu? Byl to společný sklep. Nešlo by to nějak vyvážit? Udělal jsem zadarmo věšák a ukradl jsem tři prkýnka. Tak se to navzájem vyruší. Cítím, že to není čisté. Teprve kdyby se mi nepodařilo prkýnka vrátit a omluvit se, tak to tak můžu takhle udělat. Čistit svědomí je horší než čistit připálený kastrol.
Už se těším, na další akci.
—
O den později mne napadlo, že pokud bych započítal, pytel použitého oblečení po dětech té kamarádky, proti třem hodinám mého času, tak ten čas bych ocenil pytlem použitého oblečení. Mohl mít takovou cenu, ale pro ni ji neměl, ona řekla: „Vezměte si, co chcete a zbytek dejte na charitu“. Když na tohle přistoupím, tak můj čas bude mít cenu pytle použitého oblečení věnovaného na charitu. A podle toho se budu cítit.
Mám na víc. Budu si vybírat kamarády, kteří si budou mého času vážit stejně jako svého času. Nebo víc, protože tu věc si sami neumějí udělat. Kdyby si ji uměli udělat, tak si jí udělají. A protože si ji udělat neumějí, tak je správné, aby si ji vážili a oceňovali ji víc. Nebo ji mají oceňovat podle situace na trhu? Měla si ta paní najmout truhláře. To by měla levnější. Ona si za hodinu své práce účtuje 400 Kč, věřím, že by sehnala levnějšího truhláře. A co když já si za hodinu své práce účtuji 1000 Kč? Má hodina jakékoliv mojí práce cenu 1000 Kč? Teoreticky ano. Mohl jsem 12 minut pracovat. A najmout truhláře, který pracuje za 200 Kč na hodinu, a ušetřil bych na jedné hodině 48 minut. Nebo si ona mohla najmout truhláře a pracovat půl hodiny na to, aby ho zaplatila. Tohle už je zase jiné téma.
Budu si vybírat kamarády, kteří si budou hodinu mého času vážit stejně jako hodinu svého času. Nebudou zkoušet, jestli je někam odvezu anebo pro ně něco udělám, aby mi pak řekli díky a dali mi bonboniéru, kterou nestačili sníst.
Doplněno o měsíc a něco později …
Sotvaže jsem napsal tento článek, začaly se dít věci. Ťuk, ťuk na dveře, vchází kamarádka, v jedné ruce nese igelitku s oblečením pro děti a ve druhé hrneček s polívkou, jestli někdo nechce.
Příště přinesla několik kousků makového závinu, že jeden je pro mě. A příště zapékala těstoviny s masem a že prý mi přinesla večeři. Chodí k nám častěji (když je manželka doma) a je nám dobře. Včera tu byla a dneska taky. A v lednu všichni pojedeme na hory ještě s jednou rodinou.
Neodvolávám, co jsem napsal, protože pocity odvolat nejdou. A taky se nenechám krmit čokoládou, která nebyla koupená přímo pro mě, ale někdo jí dostal a nestačil ji sníst. Ale kamarádka se snaží. Nebo dělá věci, jak je cítí a totéž očekává od ostatních. Nerozebírá to jako já a nepočítá, co pro koho udělala. Možná to tak nějak intuitivně sečte jednou za čas a mezitím to neřeší.
Hezkou sobotu všem.
Ty dluhy a vůbec různé služby pro kamarády,to bude asi složitější.Pokud kamarádce s něčím pomohu a řeknu jí,že to má ode mě jako dárek,tak je to jasné,žádný dluh není,ale pokud jí prokážu na její žádost nějakou službu a já s tím souhlasím,tak z mého pohledu je slušnost,aby se ona zeptala….co dluží?Sama bych měla problém si kamarádce říct třeba o peníze ,aniž by se ona zeptala.
Pokud to necháme ,tak kamarádka to zkouší znovu a znovu,dokud neřekneme dost,protože pak z kamarádství vzniká vypočítavost,ze strany kamaráda.A když to necháme dál,tak už je to z mého pohledu manipulace.Je dobré se naučit říct DOST,NEJDE TO,NEMOHU!Vy jste Vítku v horší pozici,šlo o kamarádku Vaší ženy,tedy chcete jakoby v podtextu vyhovět i Vaší ženě,vlastně jste se snažil,aby spokojenost byla i na straně té paní,ale i Vaší manželky.Myslím,že Vás to ponaučilo pro příště.Moc hezký článek,máte ode mě 1*.
Vlaďka
Vlaďko,
Děkuji za postřehy. Já si myslím, že ona se mohla zeptat, jestli za to něco chci, anebo jak to cítím a já bych jí řekl, že jsem s tím trávil dvě hodiny a že by mi za to mohla na oplátku udělat tohle a tohle. A bylo by na ní, jestli s tím bude souhlasit.
A právě včera, klepy, klepy na dveře, vchází kamarádka, v jedné ruce igelitku s nějakým oblečením pro naše děti, ve druhé hrneček s polívkou, že jde na návštěvu. Možná, že ona je taková kamarádská, že by se sama rozdala, o polívku se rozdělí a totéž očekává od ostatních. Někdo jiný na mém místě by měl radost, že mohl pro druhého něco udělat. Také nevím, co všechno mají s mojí ženou. Oni to tak neberou. To jenom já se snažím všechno přepočítat na čas a na peníze, protože čas a peníze jsou tady, hádejte proč?
No to hádám?Aby nevznikaly dluhy mezi lidmi?Abychom díky penězům a času mohli vyvažovat a tím si udržovat zlatou střední cestu?Určitě se Vás ta paní zeptat měla co dluží a ještě dostanete bombonieru,kterou dostala,to už samo napovídá,jak si toho cení,co jste pro ni udělal.
Víte,já dnes hodně zvažuji,komu darovat dárek,který jsem sama vyrobila,zvažuji i svůj čas,komu ho budu věnovat a zvažuji i to,koho poctím svou návštěvou.Dříve jsem nad tím nepřemýšlela,ale dnes je to pro mě hodně důležité.Rovněž zvažuji pro koho co udělám,protože dříve jsem se snažila vyhovět každému,ale pak mi moje ramena naznačila,že tudy cesta nevede.Co jsem se natrápila,než jsem dostala od Avenny informaci,že si nakládám těžké břemeno,pokud mě dnes ramínko trošku začne škádlit,okamžitě zbystřím a uberu tam,kde jsem měla tendenci zase přehánět.
Tak vy teď už víte jak to příště uděláte.Teď mě ještě napadla jedna situace.Před 2 roky jsme byly celá rodina na chatě v Jetřichovicích.Sešli jsme se sourozenci a známí mého bratra a švagrové.Bráchovi a švagrové jsem nakreslila portréty jeho rodinky jako dárek celkam portrétů.No a dva lidičky ze strany švagrové okamžitě….jéééé to je pěkný,nakresli nám děti.Dobře nakreslím,ale dodejte foto dětí a za portrét beru 500,-kč.V tom vše zmlklo,v duchu jsem se usmívala a dodnes už nikdo neprojevil o portrét zájem.Vidíte a bylo to jednoduché,jen jsem určila cenu a podle toho se vyvinula situace.Dnes už umím ocenit svoji práci a to díky Avenně.
Paní Vlaďko, zajímavě píšete, zvažujete i svůj čas,komu ho budete věnovat a proto Vás jako magnet přitahuje internet? Myslíte si, že se dá všechno vyvážit penězi a časem? Možná už začínám rozumět tomu, proč někteří lidé kolem avenny zůstávají osamoceni…a také mi napověděl Váš příběh o portrétech. Tak ať máte ze sebe hezké pocity a hezký večer, Jana
Paní Jano.
Proč mám z Vašich komentářů neustále pocit,že jsou pichlavé?To co jste mi napsala nemá s daným tématem článku nic společného,příště můžete využít sekce VZKAZY a napsat to tam.
Paní Vlaďko, možná Vám nastavuji zrcadlo a hluboce ve Vašem podvědomí se cosi rozkrývá…a co se umístění mého komentáře týče, tak je na správném místě a s daným tématem článku má přeci něco společného :-)) Mějte se hezky, Jana
Vlaďko,
A kolikpak těch portrétů bylo? Nějak Vám vypadla číslovka.
Myslím si, že čas a peníze jsou tu proto, abychom mohli měřit určité věci, které zatím neumíme vnímat. Proto se život skládá z roků a ze dnů a nocí a proto bez práce nejsou koláče. Abychom sebe a druhé dokázali oceňovat. Jsou to pomůcky, která nás drží „v obraze“. Až se naučíme být přesní (synchronizovaní) a až zjistíme, že můžeme mít tolik bohatství, že si to zatím ani nedovedeme představit, tak čas a peníze přestanou pro nás mít význam. Jednoho dne třeba peníze zmizí ze světa a nebude to doba komunismu, ale doba, kdy lidé budou cítit správnou míru toho, co vzali a toho, co dali.
S tou kamarádkou už mám jednu dřívější podobnou zkušenost, ze které jsem se nepoučil. Vůbec mne nenapadlo, že to spolu může souviset. Jednou přišla a přinesla dřevěnou sošku Ježíše Krista, kterému chyběla ruka. Jestli bych tu ruku udělal. Moc se mi do toho nechtělo, hned mne napadlo, že to bude záležitost na několik hodin. Uznejte ale, že uzdravit Ježíše Krista, to je výzva. Budu k tomu mít vůbec ještě šanci? Tak jsem si sošku pečlivě vyfotil ze všech stran. A řekl, že si to rozmyslím. Kupil jsem si řezbářský nožík a zkusil, jak to půjde. Udělal jsem polotovar ruky, hlavní obrysy. Ona už pak sošku nemohla najít a já mám pořád nedodělanou ruku doma.
Někdy se mi stane, že pro mě někdo něco udělá a nechce si to nechat zaplatit ani materiál. Já pak odcházím s pocitem, že mu něco dlužím a nemám z toho radost. On mávne rukou, ale pro mne ta věc má nějakou hodnotu. A mám z toho nepříjemný pocit. I kdyby ten člověk byl dobrák, tak to není správné, protože nedělá dobře sobě. Neoceňuje svojí práci a vytváří nepřehledné vztahy.
Není to jednouché téma. Na jedné straně by člověk neměl druhému odepřít pomoc a na druhé straně by to měla být pomoc a nikoliv oběť. Dobrou noc.
Těch portrétů bylo pět,omlouvám se za výpadek.
Napadlo mě u té sošky…ta ruka…jestli třeba Vám ta ruka měla říct,že někdy dáváte moc?
Jinak máte pravdu,že až budeme jednou na takové úrovni,že budeme vnímat věci kolem sebe jinak,tak nebude potřeba peněz ,ale zatím jsou potřeba,abychom penězi dokázali vyjádřit třeba hodnotu naší práce a nebo někoho druhého.Někdy tu hodnotu můžeme vyjádřit i jinak např.pomocí,činem,skutkem,ale o tom by se dalo dlouze psát.
Dobrou noc.
Vlaďka
Přeji Vám sluníčkovou neděli … (doprovázenou obrazem sluníčka)
Vlaďko, měl bych se stydět, že s tou rukou mě to nenapadlo. Bral jsem to jako kus dřeva. Děkuji za postřeh. Byla to pravá ruka. K.K. mi jednou řekla, že se potácím mezi dvěma extrémy. Někdy bych pro druhé dělal do sedření a jindy jsem zase nepřístupný.
Jen jestli mi Ježíš nepřišel říct, abych mu (po)dal ruku. Anebo jestli v tom není něco biblického.
Přeji též krásnou něděličku,trochu zamlženou,ale to neva.
Vítku,proč byste se měl stydět?Nebuďte na sebe přísný,děkujte si,že jste to napsal do článku a že Vám přišla přeze mě ještě další varianta.Vždyť při dohledávání může být tolik možností.Ale většinou je to právě to,s čím míváme problém a máme tendence se k tomu vracet.Já to mám s tím břemenem,ale můj radárek….tj.rameno,mě vždy včas upozorní,což je supr,měla jsem v práci tendence dělat za ostatní,protože mě to bavilo,dnes zvažuji.
Mě by zase kolikrát nenapadlo to,co popisujete ve Vašich článcích,např. moc se mi olíbilo to Vaše rozbité zrcátko u auta,nenapadlo by mě,že zrcátko nám umožňuje pohled dozadu,tedy do minulosti,skvělá myšlenka.Takže mi tímto krásně umožňujete,abych při dohledávání šla víc do hloubky.Jste prostě šikula,svěřujete zde své příběhy a ještě je rozebíráte do hloubky,do toho by se každému nechtělo a navíc kolik tomu ještě věnujete svého času?
Mějte se hezky. Vla´dka
Trknout mě to mělo, i kdyby na tom nic nebylo, vůbec jsem nepřemýšlel o tom, s čím přišla. A proč chtěla věšák? A proč nám nosí oblečení?
Je hezké, že přicházejí poslové a strkají mi své postřehy až pod nos. Tak by to mělo fungovat. Když tě to Vítku netrkne, tak my někoho pošleme. Děkuji, poslíčkové, budu přemýšlet víc do šířky.
Dobrý den, ahoj,
moc hezký článek. Také mi okamžitě vytanulo několik příběhů kdy jsem cítila že něco není správně. Naposled to byly hodiny. Dlouho jsme je měli doma nefunkční a hledali někoho komu můžeme s jejich opravením důvěřovat(jedná se o rodinnou památku). Můj tatínek mi doporučil jeho dávného kamaráda a já ho jednou čirou náhodou 🙂 potkala v Praze.Vše jsme domluvili, on hodiny opravil a po svém známém mi je poslal. Řekl, že mi je moc rád opravil zdarma a že bude rád když mu jen dám vědět jak jdou. Od tohoto okamžiku jsem se v tom začala plácat. Trvalo mi dlouho než jsem si je vyzvedla, protože jsem přemýšlela co pánovi pošlu a nic mě nenapadalo. Nakonec jsem pánovi opraváři zavolala a řekla jsem mu že s tím mám problém a nemohl-li by mi říct co by mu udělalo radost, že bych se ráda revanšovala. Nic nechtěl. Nakonec jsem hodiny vyzvedla, pánovi zavolala že jsem moc ráda a děkuji a že to ještě časem musíme nějak srovnat, protože v tuhle chvíli vůbec nevím jak. A závěr? Hodiny se opoždˇují o několik hodin denně a my je nemůžeme používat. Pánovi jsem to ještě neřekla, protože se necítím na to mu je znovu vozit a smlouvat o to abych opravu mohla zaplatit…Opravdu bych se cítila líp kdyby mezi námi nevytvářel dluh. Možná dluží něco mému tatínkovi ale co s tím mám dělat já??
Ale cítím, že mě tahle situace má něco naučit, tak slibuji že ji dotáhnu do konce 🙂
Hezkou neděli, Helena
Ahoj Helčo, lidé většinou bývají zaskočení tím, že jim chceme něco platit, stejně jako bývají zaskočení tím, že jindy očekáváme, že za svou pomoc něco dostaneme. Někdy pomůže jim vysvětlit, proč jim chceme zaplatit. Zkusit to pomalu. Když řeknou, že nic nechtějí, tak se jich zeptat, kolik hodin tomu věnovali a pak se jich zeptat, jak si cení hodinu svého času …
V pátek jsem jel pro trochu hnoje. Zemědělec říkal, že prodávají metrák za 50 Kč. Řekl jsem, že mám v kufru dva pytle, že bych si nabral. On mávnul rukou, že za to nic nechce. Já jsem mávnul rukou, že to dělám jinak, sáhnul jsem do peněženky a byla tam dvacetikoruna, tak jsem mu ji vnutil. Uvědomil jsem si, že je to málo, protože pytel je cca na 50 kg. Ale nechtěl jsem být nejspravedlivější ze spravedlivých a šachovat tam s velkými penězi.
Jenže u hromady hnoje jsem přišel na to, že když pytel naložím do třetiny, tak už se těžko tahá. Takže jsem si odvážel dva poloprázdné pytle za spravedlivou cenu 20 Kč. Také jsem si odvážel špinavé kalhoty, špinavou bundu a zkušenost, že tudy cesta nevede.
Chtěla jsem Ti napsat, že přesně tak jak Ti řekla K.K. na mě působíš.Zpočátku jsi na mě působil velice nepřístupně a jsem ráda, že čím víc Tě znám tím víc si myslím, že to je jenom slupka. Helena
Děkuji za upřímnost. Podle mě, ona to myslela jako dvě polarity, kdežto ty to myslíš jako šlupku a jádro. Ale ono se to nevylučuje, protože člověk může v určitých situacích projevovat hypotetické jádro a v jiných šlupku. To jsou jenom geometrické hříčky.
paní Vlaďko,
chtěla jsem Vám napsat, že plně chápu Váš postoj k dávání dárků a říkání si o cenu za něco.Máte můj obdiv, že už tuhle oblast máte zvládnutou. Také jsem cítila píchnutí od paní Jany, nenechte se znechutit.
Mějte se hezky, Helena
Dobrý den paní Heleno.
Děkuji za vyjádření podpory,moc jsem přemýšlela nad tím,proč má paní Jana tyto tendence,jediné co mi naskočilo ,je bolest na duši,třeba to tak není,ale je to pouze můj pocit.
Toto mě neodradí,má to zřejmě svůj hlubší důvod,který zatím neznám,ale když si to budu moc přát,tak dostanu časem odpověď.
Mějte se moc hezky Vlaďka
Paní Heleno.
Ještě jedna myšlenka.Nakreslila jsem též mého synovečka …tehdy čtyřletého a dala mojí sestře jen tak,v domění,že bude mít radost,ještě dneska visí ten portrét na magnetu na lednici a sem tam mastná skvrna.Takto si váží moje sestra mé tříhodinové práce,energie a toho,co jsem do toho portrétu dala…kousek sebe.Toto jsou okamžiky v životě,které Vás donutí přehodnotit jisté okolnosti a hlavně přehodnotit vztah sama k sobě,ke své práci a okamžitě i k tomu,jak ,co a kolik komu darovat.Chystám se sestru nakreslit….byla asi v druhé třídě…copatou,pihatou…je to supr fotka,ale portrét si nechám.
Mě se teď vybavila taky jedna moje příhoda.Stalo se asi před 2-3 roky.Koupila jsem si v samoobsluze u kasy kredit za 500,-kč.Doma jsem zjistila,že jsou na sobě slepené dva.Bylo to v pátek a přede mnou víkend,nemohla jsem se dočkat,až bude pondělí a ten kredit vrátím.
V pondělí ho dávám prodavačce,řekla jsem jí u jaké kasy mi ho kolegyně dávala,ona byla celá vedle,nechápala.Já jsem odcházela s dobrým pocitem.Ovšem za týden……..paní prodavačka na mě….každý den Vás vyhlížím…tady máte..vezměte si za to kafe,dneska by to málo kdo vrátil,nechtěla jsem si to kafe vzít,ale vnutila mi ho,říkala jsem si,vždyť to byla moje povinnost to vrátit,z té kávy jsem měla divný pocit,ale pak jsem si řekla,vezmu to jako dárek/nechtělo se mi paní vysvětlovat,že kávu nepiju/.Asi to nebylo správné,dnes bych si tu kávu nevzala,nechala bych jí ležet na kase.
Vlaďka
Jen se pochlubte, my Vám rádi zatleskáme. Jak je ten život krásně načasovaný, sotva zvládnete lekci poctivosti, už se Vám nutí dárky v podobě zakázaných věcí.
Kolikrát člověk napoprvé v nějaké situaci zareaguje špatně, a když je po všem, tak hned ví, co měl udělat.
Ještě přidám jeden příběh do diskuse. Když se moje budoucí manželka nastěhovala do nového bytu, nebyl zapojený sporák. Tak jsem (já dobrák, co by se pro druhé jednou za čas sedřel) vzal šroubovák a zapojil to. Samozřejmost. Ale vloudila se chybička. Zapojil jsem to špatně. Místo do hvězdy jsem plotýnky zapojil do trojúhelníka, díky čemuž bylo na plotýnkách místo 220V 380V. Plotýnky hřály o 106. Stačilo dát jedničku a hned bylo uvařeno. Byl jsem překvapený, jak hezky funguje elektrický sporák. Mám doma plynový. Postupně začaly plotýnky odcházet. Když jsme se chystali poprvé péct, vyskočil jistič a tehdy mi došlo, že něco není v pořádku. A objevil jsem chybu. Varnou desku jsme nechali opravit, stálo mne to 7500 korun. Budoucí manželka to považovala za můj problém a projevila nulovou solidaritu. Když jsem to s ní po letech probíral, řekla mi, že jsem se sám nabídnul, že kdybych se nenabídl, tak by si zavolala montéra (který by přijel za pár dnů a my bychom mezi tím neměli na čem vařit.) Myslím si, že se nezachovala správně, že když si ode mne nechala zadarmo zapojit sporák, měla nést polovinu rizika, že to zapojím špatně. Jsme přeci partneři. Kdyby to dělal montér, tak by za to chtěl peníze a v těch penězích by byla zahrnutá i určitá malá pojistka pro případ chyby. Vnímám to jako malé semínko, které bylo zaseto do našeho vztahu.
Zkušenost za 7500 korun. A přesto jsem se nepoučil. A příště (po letech), když byla situace zralá na zedníka, jsem nakoupil nářadí a pro tu samou osobu byť už byla manželkou, opravoval opadané obkládačky.
Ale jak se mám poučit? Že se nemám do všeho pouštět? Nebo že mám domluvit podmínky v případě výbuchu?
Jsem v polovině poučení. Úspěch.
No někdy musíme dostat víc lekcí,abychom se poučili a neopakovali chyby,jenže ono to není pokaždé tak jednoduché.A tak se učme a učme.
(Jen se pochlubte, my Vám rádi zatleskáme.)
Doufám, že jste tuto větu přijala, tak jak jsem ji myslel.
Že jsem rád, když se pochlubíte.
Lepší asi bylo napsat "jen se pochvalte", mě tam skočilo slovo pochlubte.
Nebojte Vítku,to víte že jsem to vzala přesně tak,jak jste to napsal,jenom a jenom pozitivně,byla to pro mě pochvala od Vás.Děkuji.
Krásný večer Vlaďka
Zaujalo mě, že jsi opravoval spadlé obkladačky pro manželku. Copak Tobě neopadaly? Vždycky mě zarazí když partneři jedou každý na sebe- ve financích , v dovolených, v obkladačkách…ale možná jsi to myslel úplně jinak…Helena
Helčo, to je její byt, který si pořídila za svobodna, tak je jednoduše její a je odsud pár set kilometrů, tak v něm ani nebydlíme. Mě přijde divné, aby partneři začali považovat za svůj majetek to, co bylo toho druhého. Ať za společné považují to, co vytvořili společně.
Ahoj,
přemýšlím jak to mám já. Já jsem se nastěhovala do domu mého manžela a vnímám ho už jako náš společný dům. Vy bydlíte ve Tvém domě? Určitě rozlišuji mezi mými, manželovýni a společnými věcmi ale ty zásadní(co se materiálna týče) vnímám jako společné.
Je to zajímavé téma a mnoho lidí se při uzavření manželství bude řídit heslem, co je moje, to je tvoje. Jenže to mi přijde na hlavu. Člověk několik let staví dům nebo dělá něco jiného, dá do toho všechny peníze, co má a pak by to měl někomu dát. Ať ho miluje sebevíc. Vždyť by tím degradoval svoje snažení a ten druhý by si toho nevážil, neměl by k tomu vztah jako ke svému.
Podle mne se láska a city odehrávají někde trošku jinde.
Také jsem pro to, aby si partneři (a děti) platili svoje telefonní účty a přispívali (partneři) na provozní výdaje. Protože pak si budou uvědomovat, že telefonování něco stojí, že světlo nesvítí zadarmo, že auto jezdí na benzín a ten něco stojí. Když tohle všechno bude platit ten, který vydělává víc peněz, tak z toho druhého se může stát pohodlný jedinec, který ani nebude znát ceny věcí. Samozřejmě jsem pro to, aby oba partneři pracovali.
Proč k tomu přistupovat, že tím degraduješ svoje snažení a druhý si toho nebude vážit? Nepředjímáš něco co tam třeba vůbec nemusí být? Já jsem rozhodně na svého muže hrdá, že dokázal postavit, respektive vydělat peníze, na dům a tím, že ho vnímám jako i svůj dům rozhodně nedegraduji jeho snažení. Alespoň tak to vnímám.
Finanční otázky v manželství je rozhodně moc zajímavé téma. Zvlášť když je žena doma s dětmi. Jaký je vlastně ideální stav? Dávat peníze na jednu hromadu a každému podle jeho přiměřených potřeb?
Helena
Ahoj Helčo, když jsou dva lidi a ten jeden vydělá peníze, za ty peníze nakoupí cihly a z těch cihel postaví dům, tak podle mne má jiné pocity než ten, který přijde k hotovému. Ten co přijde k hotovému, si může vážit toho člověka, co to postavil nebo i toho domu ale jiným způsobem než ten první. Myslím si, že ten pocit je podepřený zásluhou.
Já to vidím jen z poloviny, ještě bych potřeboval vyzkoušet tu druhou alternativu, abych měl obojí pocity. Nebo si to mohu představit.
Jinak si myslím, že dva pracující lidé si mohou dovolit vše, na co pomyslí. Pokud nemají příliš divoké myšlenky a nebydlí v podnájmu, který pojme tři čtvrtiny výdělku.
Ahoj Vítku,
mám kamarádku, která se nastěhovala ke svému muži. Její muž je na svůj dům opravdu hrdý a své ženě nedovolí udělat v " jeho" domě nic, žádnou změnu.Ona žena tím moc trpí. Jeho jsem napsala v uvozovkách, protože si nedovedu představit, že když se někdo ožení a přivede s manželkou na svět několik dětí, dokáže vnímat svůj dům stále jen jako svůj. (Možná jen můj nedostatek představivosti, nevím)
Tvojí odpovědi že dva pracující si mohou dovolit vše co chtějí moc nerozumím. Myslíš tím, že si mohou uspořádat finance podle toho jak oběma vyhovuje? Přemýšlím, že si lidé mohou domluvit spoustu věcí, ale neznamená to, že vše co si domluví je správné…
Helena
Dobrý den paní Heleno.
Mám také kamarádku,které manžel neustále připomínal,že jí v jeho domě nic nepatří/ ten dům postavil jeho otec/,takže ona v tom domě jen přežívala přes 20 let,dnes už jsou rozvedeni.Ono jí pak ani nebavilo v tom domě něco budovat.
Vlaďka
Dobrý večer paní Vlaďko,
myslíte že se dá říci jaký je ideální stav hospodaření s rodinnými financemi? Znám několik párů kde každý má svoje peníze a i když se oni tváří, že jim to tak vyhovuje, já mám svoje pochybnosti.Vlastně to nedokážu moc vysvětlit, prostě mi to nějak nesedí…Budu moc ráda když napíšete jak to vnímáte vy. Helena
Myslím si ,že ideální stav je ,když se oba domluví a finance jsou společné a oba se radí,když jsou nějaké výdaje.
Ovšem všude to tak není,pokud to vázne na domluvě,tak to nejde asi jinak řešit,než mít každý svou hromádku,i když si myslím,že to není správné.Ono záleží hodně také na okolnostech,např,když je jeden z partnerů alkoholik,tak to je také jiná situace,je to rozsáhlé téma.
Mějte se hezky. Vlaďka
Dobrý den paní Vlaďko, děkuji za odpověď. Helena
(Tvojí odpovědi že dva pracující si mohou dovolit vše co chtějí moc nerozumím.)
Myslím to tak, že když oba pracují a utrácejí s rozmyslem, tak mají peněz dostatek. Já tedy žiji s tím, že mám dostatek. Když si chci něco koupit, tak si to koupím a nemusím si odříkat něco jiného. A dokázal bych užít i desetkrát víc peněz. Ale i míň.