Ležím u kamen, piju horký čas, škrábe mne v krku a šeptám …
Poté, co jsem se minulý měsíc (to to letí) potrápil s boudičkou, ale (jak to vypadá) nepoučil se, dočkal jsem se další lekce. Z boudičky jsem byl znechucený, jaký je další stupeň znechucení?
Otrava.
Otrávil jsem se doslova. Jedna z věcí, které na mne čekaly a které dělám nerad, byla výměna zimních kol. Když to nechám udělat v servisu, ztratím tím cca 20 minut a zaplatím cca 160 Kč, a když si to udělám sám, ztratím tím cca 40 minut a musím se válet po zemi a špinit si ruce. Ale 160 Kč čistého za 20 minut není k zahození. Rozdíl v produktivitě je daný tím, že v servisu auto zvednou celé najednou, kdežto já zvedám jedno kolo po druhém a v servisu mají pneumatický klíč, kdežto já šroubky montuju ručním. Zase je to ta samá písnička. Stojí mi tahle věc za to, abych se jí špinil?
Tentokrát to bylo složitější. Protože pánové (a paní) nahoře odhlasovali, značku povinná zimní výbava, podle které musím mít zimní gumy se vzorkem 4 mm a já mám pouze 3,5 mm, musím utratit cca 5 tisíc Kč za nové zimní gumy. A to kvůli tomu, že pojedeme jednou na hory a možná i jednou po dálnici … a možná cestou potkáme tu dopravní značku. Pánové nahoře se ohánějí ekologií a kvůli jejich dopravní značce vyhodím gumy, které mohly ještě několik let jezdit.
Samozřejmě si myslím, že o tom, zda někdo dojede do cíle, anebo skončí ve škarpě, rozhoduje za prvé to, jestli mu to patří, aby boural, za druhé to, jestli jede uvážlivě a dává si pozor, za třetí jestli jsou silnice uhrabané a posypané a za čtvrté jaké má gumy.
A když už nechám vyměnit gumy, chtělo by to něco udělat s ráfky, které jsou pěkně, nebo spíš ošklivě zrezlé. Lehce jsem se poptal po známých a v pneuservisu, co by stálo otryskání a nastříkání ráfků a nenalezl uspokojivou odpověď. Zase ta samá písnička. Než to někam vozit a jet pro to … tak si to raději udělám sám. Koupil jsem barvu a pustil se do přípravy ráfků, tedy jejich zbavení rzi. Vzal jsem na to úhlovou brusku (flexa) a drátěný kotouč a vyběhl s tím na dvorek. Jenže venku bylo nasněženo a za chvíli mne mrzly ruce. Tak jsem to vzal do dílny a začal brousit. Brýle jsem měl, ale vzít si roušku mne napadlo až ve chvíli, kdy se dílna zaplnila mlhou jemného brusného prachu. Vzal jsem si roušku, ale už bylo pozdě. Nadýchal jsem se prachu dosytosti. Pak jsem chrchlal a plival černé sliny a totéž z nosu. Jakoby to nestačilo, přidal jsem ještě cca dvě hodinky natírání a dýchání výparů z barvy. Mám já tohle zapotřebí? Jak je vidět, tak mám, jinak by se mi to nedělo.
Uběhlo několik dnů a ještě to cítím, ještě jsem to nevydýchal, naopak se mi to usadilo v krku a necítím se dobře, dnes jsem se probudil a šeptal jsem. Nevadí, dneska nebudu pracovat, vezmu si papír a tužku a popřemýšlím o tom, co dělám špatně …
Ještě si vzpomínám, že před dvěma dny mne bolelo pravé koleno, tak začneme tím. Nohy nás nesou do budoucnosti, čili si mohu zapsat strach z budoucnosti, koleno je kloub, píšu si (ne)přizpůsobivost. Pravá strana – práce, domácnost.
Brusným prachem jsem se doslova otrávil a přidusil. Mohu se zeptat je něco, co mne otravuje a dusí? Jako první mne napadá manželka, ne, že by mne fyzicky otravovala a dusila, ale jsme každý někde jinde. Každý jsme naladěný na jiný kmitočet a podle toho vypadá naše soužití. Přemýšlím o tom, jak z toho, ven, o tom, že jsem si jí neměl brát, ale stalo se a máme dvě děti. Ne, že bych se příliš hrabal v minulosti, ale zpětně si promítám známky, podle kterých jsem mohl poznat, že jsme každý někde jinde. Jsem z toho otrávený.
Podotýkám, že neoprávněně, mám to řešit a ne, být z toho otrávený.
Téma dušení. Ani manželka není ve vztahu spokojená, někdy říká, že jí a děti dusím. Pouze po nich chci, aby dávali věci na svoje místa a dodržovali pořádek, zhasínali po sobě světlo. Každý jsme jinak naladěný. Vnímám bolestivě, když mám žít v nepořádku s lidmi, kteří jakoukoliv věc položí kamkoliv a je jim to jedno. A když má přijít návštěva, tak uklízí, aby se neřeklo. Z toho jsem opravdu otrávený. Náš vztah to zabíjí jako jed a já nechci v takovém vztahu žít. Chci žít s jemným stvořením, které mne bude inspirovat k pořádku a čistotě a ne s někým, kdo nechá nákup v předsíni na zemi a jde spát, kdo odejde do práce a v kuchyni nechá prkýnko s drobečky, kdo nádobí dává do dřezu a myje ho, až když je ho hromada. Nechci žít s někým, kdo říká: „Mám ráda svůj bordýlek“. S člověkem, který má rád svůj bordýlek, žít nechci. Chci žít s někým, kdo má rád svou čistotu a pořádek. Vnímám to tak, že pořádek souvisí s naladěním člověka na řád věcí. Kdo kolem sebe vytváří nepořádek, ten má nepořádek v sobě a kdo má rád svůj bordýlek, ten se duševně zastavil a nechce jít dál. Nemluvím o uklízení, mluvím o dávání věcí na svoje místo.
Jsem přecitlivělý na tyhle drobnosti, protože z toho nevidím cestu. Vidím z toho cestu. Být sám a případně si najít jinou partnerku. Ale jsou tu děti. A také si uvědomuji, že manželka od rána do večera kmitá, aby se o nás postarala … a ta její přehnaná starost dělá z dětí rozmazlené ufňukance a z ní dělá otroka. Nechci žít s otrokem.
A ještě si uvědomuji jednu věc, neudělal jsem všechno, co jsem udělat mohl a měl. Mám právo být otrávený a nepříjemný? Není moje povinnost řešit vše s úsměvem a bez předsudků? Pracovat s materiálem, který je? Ale není lepší vedle sebe mít člověka, který je stejně naladěný a vnímá věci stejně? Pořádkumilovnost jako jednu z cestiček k Dokonalosti a jako ctnost. Není tohle ztráta času pro oba? Lidé se mění, tak jsme se změnili. Není nakonec ta budoucnost, které se obávám tohle? Místo abych se přizpůsobil, chci člověka předělat i když on nechce.
Otrávil jsem se rezavým prachem. Prach je pomocník člověka, aby stále něco dělal, aby neusnul a nezapadal prachem. A rez je něco podobného. Požírá staré věci. Je to nástroj času. Nesouvisí to s tím, že se pokouším oživovat staré věci, místo toho, abych se věnoval novým? Že místo toho, abych tvořil nové, opravuji staré? Týká se to jak starých krámů v dílně tak i vztahů. Mám akceptovat, že náš vztah jednoduše zrezivěl? Jenže vztahy nejsou kus železa. Vztahy mohou být nesmrtelné. Vztahy se dají vytvořit i oživit. Vztahy jsou jako semínka, která rostou, když o ně pečujeme.
To je situace. Před sebou mám umírající rostlinku a říkám si, že stačí zajít do zahradnictví a koupit si semínko něčeho bujného s lahodnými plody, co jen čeká na zasazení a na zalití …
Je to trošku složitější, ale to zvládnu … jsme na to dva, jestli je v tomhle psaní pravda, tak je jí tam jenom polovina, jenom ta moje polovina. Zeptám se manželky, co si o tom myslí a jak to vidí ona. To je dobrý začátek.
A proč je mi zima? Že bych málo hřál? To už tady bylo. A proč mě bolí v krku a nemůžu mluvit? Něco s mluvením, vyjadřováním, slovy.
Musíme si o tom promluvit. Základem vztahu je přeci vyjadřovat svoje pocity ať jsou jakékoliv. Tak půjdeme hledat pravdu. Nejhorší, co můžu najít je poznání, že mám dokonalou manželku, akorát jsem přecitlivělý na maličkosti a místo toho, abych náš vztah zaléval, tak ho dusím. A ještě si dovolím snít o bujné rostlince …
A druhé možné poznání je, že nemám člověka předělávat podle sebe a mám ho nechat jít svou vlastní cestou. Pokud to, co nás spojovalo, zrezivělo, mám to nechat být a nebýt z toho otrávený.
Pokračování … Jak vypadá (ne)pořádek?
Tenhle příběh jsem trošku pozdržel, neboť zaprvé jsem nechtěl narušovat vánoční atmosféru a za druhé jsem považoval za férové to nejdřív probrat s manželkou …
Článek je hezky napsaný Vítku.
Jdeš zase pěkně do hloubky a moc se mi líbí,že jsi to nejprve probral se svojí manželkou.
Vztahy,to je kapitola s velkým K.Je moc dobře,když se o problémech mluví,člověku se uleví,spadne z něj balvan,i když se to třeba hned najednou nevyřeší.Líbí se mi tvoje myšlenka…..kdo kolem sebe vytváří nepořádek,ten má nepořádek v sobě,s tím souhlasím.
Ještě Ti doplním to koleno,patří tam i…………nepružnost,neuznanlivost,sobeckost,pýcha,zlehčování.
Pokud jsi nemohl mluvit,tak to je příznak laryngitidy a tam patří i vystupňovaný nesouhlas,vzdor proti skutečnosti,….píšu Ti to proto,že s tím mám svou zkušenost a seděl mi tam ten vystupňovaný nesouhlas,včas jsem to zastavila a nic z toho nebylo.
Ahóóóóój Vlaďko, to koleno byla krátkodobá záležitost. Vystupňovaný nesouhlas, vzdor proti skutečnosti, tam samozřejmě je, řeším to už několik let. Měj se fajn, zatím …
To bylo jenom doplnění pro tebe,pokud Ti to chybí 🙂 🙂
Vlaďko, děkuji za doplnění. Já jsem měl poznámky ke kolenu tak malé, že jsem z toho dřív nic nevyluštil, když bolelo pravé koleno manželku. Proto jsem se ptal paní K. Prý je (manželka) absolutně nespokojená s bytem, s podmínkami bydlení, nespokojená s financemi … vy jste v pohodě, vy jste vždycky nad věcí, „to je dobrý“ … ona naopak potřebuje nějakou jistotu, rezervu, a má takový pocit, jako kdyby se nemohla odrazit. Neoprávněný pocit, proto jí to koleno bolí.
A teď babo raď, dokázala bys tohle napasovat na příznaky:
Nohy nás nesou do budoucnosti – strach z budoucnosti, koleno je kloub – (ne)přizpůsobivost, pravá strana – práce, domácnost a tvoje doplnění – nepružnost, neuznanlivost, sobeckost, pýcha, zlehčování.
Já tady vidím, že psychické příčiny, které si čteme v knížkách nebo známe ze seminářů je pouze několik bodů v ploše a skutečný příběh skutečného člověka je obraz, který ty body obsahuje. Těch bodů je bohužel mnohdy málo a tak vidíme něco jiného. Je to téma na perfektní článek. Na jednotlivých případech ukázat, co říká teorie a kam ukazuje a jaké bylo skutečné řešení. Měj se krásně … dneska bude sluníčkový den 🙂
Hezkou neděli Vítku.
Máš pravdu v tom co píšeš.Máme stavební základy k odhalení příčiny nemoci,ale vždy je ještě něco hluboko pod povrchem,kam nahlédnout nám ZATÍM není dovoleno.
Tvoje manželka tím,že je nespokojená s tím vším co popisuješ,tak se tomu nechce přizpůsobit.
Mě občas bolívalo také pravé koleno,ale vždy při cvičení a nebo po cvičení.Pak jsem se nachytala při myšlenkách…už aby to cvičení skončilo……takže ,na jednu stranu jsem jela cvičit,tedy jsem s tím souhlasila a na druhou stranu jsem před koncem fňukala a nechtěla jsem se tomu přizpůsobit.V okamžiku,kdy jsem si to uvědomila,jsem si to v hlavince přehodila a kolínko už nebolí.
Takže jde to,když se chce a když se hlavně dohledá ta pravá příčina obtíží.
Měj se hezky. Vlaďka
Je to velmi lehké čtení.Jakoby jste dokázal stihnout napsat vše,co Vám běží hlavou.Lehké čtení a těžké téma.Tak to vidím já.Nevím,jestli jste už napsal knížku…,ale kdyby jo-koupila bych si ji.Vaše články se dobře čtou a nutí k zamyšlení.Třeba ta strana 38 a kyvadýlko…A to jsem Vás našla náhodou.Dneska se u mě v krámku zastavil třicetiletý kluk,byl tak trochu jako z jiné planety a byl nadšený z ručně vyráběných svíček a pak padlo jméno Sinelnikov,které jsem v životě neslyšela a tak jsem hledala jeho knížky na internetu a našla Vás.Chtěla bych napsat knížku,že o životě.Kdo ne!Moc se mi líbí Váš styl psaní.Mně takhle běží myšlenky,když řídím auto,ale když si sednu k počítači,už to neni ono…Vy,pište!Budu Vás číst.
Jé … to je od Vás hezké, děkuju za pochvalu. Knížku jsem naspal, bohužel to byl takový mazec, že by ohrožovala mravní výchovu mládeže a ministr zdravotnictví by nestačil varovat před vším, co by mohla způsobit.
Ale nebojte, ještě něco napíšu :-). Počkám, až mi dalších 99 lidí napíše, že bych měl/mohl napsat knihu, že už na to mám zralost, pak to udělám. Zatím si jenom tak šmudlám do šuplíku …
Mějte se dobře 🙂 Děkuji za povzbuzení.
Myslím,můj úhel pohledu,že Vy nemusíte čekat na razítko od 99 lidí.Vidím to tak,že až se doopravdy rozhodnete knížku napsat,napíšete ji.Proč nezačít teď?A kde bych si mohla půjčit Vaši PRVOTINU?
Dobré ráno,
Na to razítko 99 lidí si počkám právě proto, abych nebyl mimo a nedopadlo to jako s tou prvotinou. Tu prvotinu fakt nechtějte vidět 🙂
Tak teď jsem došla tady Vítku…kolikátá jsem byla, když jsem tam někde v diskuzi napsala, že se dobře čtete, jo..napiště knihu…i já si ji koupím. Jsou to moudra a zkušenosti, které voní člověčinou.
Rozali
Ještě tak 95 spontánních návrhů a situace bude nazrálá …
Nebojte, já píšu z velké části pro sebe, tak až budu cítit, že je to něco, co by stálo za to, tak to vydám hlava nehlava.
Děkuji za pochválení, zase něco napíšu 🙂
Vítku,
píšeš, že:"Kdo kolem sebe vytváří nepořádek, ten má nepořádek v sobě a kdo má rád svůj bordýlek, ten se duševně zastavil a nechce jít dál. Nemluvím o uklízení, mluvím o dávání věcí na svoje místo." To je Tvá úvaha a já k ní připojím svou, totiž napadlo Tě někdy Vítku být zvědavý a zjistit, co se skrývá pod tím nepořádkem (nedávání si věcí na své místo)? Je možné, že lidé, kteří mají rádi svůj nepořádek, nemají vyrovnanou, uspořádanou svou minulost. Je možné, že třeba i nevědomky, tedy na podvědomé úrovni, přebírají něco ze svého rodinného systému. Možná se jedná o tajemství…Jeden z přírodních zákonů je zákon akce a reakce, tedy i záliba v nepořádku je reakcí na akci, která je zatím tvému či spíše tvé manželky vědomému vnímání skrytá.
A hned si odpovídáš:"Jsem přecitlivělý na tyhle drobnosti, protože z toho nevidím cestu. Vidím z toho cestu. Být sám a případně si najít jinou partnerku. Ale jsou tu děti." V případě, že se partneři nevyvíjí stejnou rychlostí, je možné, že partnerství zanikne, ale rodičovství přeci trvá. Být ve vztahu jenom proto, že tam jsou děti, je výmluva, proč se chci obětovat. Nabízím Ti svou cestu, jak z toho ven – zharmonizuj svůj rodinný systém. Ale pro jakou cestu se rozhodneš, to je opravdu jenom na Tobě, Vítku.
Hezký večer, Jana
Jano, zajímavé k zamyšlení, co za tím je. Mohl by to být vzdor vůči pedantskému pořádku doma (u rodičů)? Bohužel tam to vypadá stejně. Já i moje máma máme nastavené měřítko pořádku jinak než moje žena a její máma. Neviděl bych ten nepořádek jako vzdor vůči něčemu. Nebo teď už možná jako vzdor vůči mému požadavku pořádku. Spíš to vidím jako slepotu vůči nepořádku. Otázka je, jestli je nepořádek škodlivý a jaká je správná míra pořádku / nepořádku.
Myslím si, že ta věta „mám ráda svůj bordýlek“ je výmluvou a lží. Každý člověk je uvnitř pořádkumilovný a touží po čistotě a věcech na správných místech.
Schválně jsem se dnes zeptal:
Máš ráda pořádek?
Tak středně, zase ne tolik, abych se kvůli němu musela přemáhat.
Ale jsem já tu od toho, abych někoho učil být pořádkumilovný, když on to zlehčuje a vymlouvá se? Když to nepovažuje za problém a říká, že má jiné priority.
Píšeš: Být ve vztahu jenom proto, že tam jsou děti, je výmluva, proč se chci obětovat. Já se obětovat nechci, pouze nechci udělat nesprávné rozhodnutí, dokud mám máslo na hlavě a neudělal jsem všechno, co jsem mohl a měl. A nepochopil jsem celou situaci. A v jiných ohledech jsem zase já nevyhovující partner. Jednoduše opustit ženu kvůli tomu, že je nepořádná, když ona dře jako kůň a maká od rána do večera, mi přijde drsné. Ale na druhé straně mne bolí, když vidím, jak přehlíží pořádek = řád věcí, protože to není pouze povrchní záležitost, ale záležitost duše. A vidím, že se to učí i děti.
Vítku,
a potom, co jsi napsal, že…"Jednoduše opustit ženu kvůli tomu, že je nepořádná, když ona dře jako kůň a maká od rána do večera, mi přijde drsné. Ale na druhé straně mne bolí, když vidím, jak přehlíží pořádek = řád věcí, protože to není pouze povrchní záležitost, ale záležitost duše. A vidím, že se to učí i děti." ti nabízím ještě jeden pohled k tvému prozkoumání.
Partnerství – to je vlastně zrcadlení, partner, kterého si člověk ne náhodou vybere, mu zrcadlí jeho podvědomím nezpracované vlastnosti, které se ve vědomí projevují právě tak, jak ty popisuješ. Tedy některá tvá část, která touží po pořádku, není v harmonii. Tedy podvědomě přebíráš něco, říkejme tomu třeba "tajemství, které má co do činění s porušením řádu" ze svého rodinného systému. Zázraky se dějí, ale ne na počkání, každá neharmonie se může navrátit do původního rovnovážného stavu, ale záleží na každém z nás, jak se rozhodne…
Hezké odpoledne, Jana
Ahoj Jano, a co bys mi poradila? Na zharmonizování rodinného systému. A na zharmonizování mé části, která touží po pořádku. Rodinné konstelace?
Víš, já si myslím, že není potřeba do všeho zaplétat podvědomí, anebo hledat ve druhém odraz sebe sama. Když je někdo nepořádný, tak je nepořádný a nesouvisí to s tím, kdo je zrovna pozorovatel. To se dá řešit na vědomé úrovni, tak proč to komplikovat. A řešení je otázkou rozhodnutí. A pokud jsem nepořádný já, tak mi to stačí říct a můžu s tím něco dělat. Ale vymýšlet teorie, že jsem (podvědomě) nepořádný a nemám to zpracované a proto mám manželku … (taky podvědomě nepořádnou?), aby mi nastavila zrcadlo … ufff.
Měj se fajn.
Vítku, uff, vždyť to byla nabídka k prozkoumání, kterou ty můžeš a nemusíš přijmout. Každý si přeci o svém životě rozhoduje sám a za své rozhodnutí si nese svou zodpovědnost. A každému vyhovuje něco jiného. A každý má svou životní zkušenost. A zkušenosti jsou nepřenositelné. Měj se hezky, Jana
Dobry den pane Vitku,
a jaky nazor na to ma Vase manzelka? Prozradite nam ho take? Pro me osobne, kdyz ctu tento clanek, tak je to hodne tezke tema. Jsem zvedava jak ho vyresite:-). Ja bych si rady neznala:-(. Dekuji Majka Hornekova
Dobrý den, Je to těžké téma i pro mne :-). A proto nečekejte, že ho tu rozseknu v jednom komentáři. Myslím si, že si ještě nějakou dobu počkáme … a půjdeme k tomu většími či menšími oklikami. Na druhé straně se mi to začíná celé pomalu skládat do jednoho obrázku.
Dobrý den přeji,
článek mi evokuje jednu moji životní etapu, ve které šlo mj. taky o partnerské vztahy a (ne)pořádek…. Původně jsem si myslela, že jsem otrávená z partnerova přístupu, a nakonec jsem (po delší době hledání) došla k tomu, že otrávená jsem byla ze své neschopnosti akceptovat jeho osobitý přístup (myšleno obecně, na tom nepořádku se to jen ukázalo) odlišný od mého….Přičemž tou akceptací mám na mysli vnitřní uznání, že ačkoliv já to dělám podle svého nejlepšího svědomí a vědomí tak a tak, nezadatelné právo toho druhého je aby si i on to podlé svého uvážení dělal taky po svém…. To jak ty naše dva odlišné přístupy půjdou či nepůjdou dohromady, to je věc na další (delší) diskusi… protože jedna věc je moje vnitřní uznání že partner může být nepořádný, druhá věc je jak se s tím dokážu popasovat v realitě a tedy jaké další kroky budu činit ….
A právě partnerova nepořádnost mě nakonec přivedla k tomu (tedy ne jeho nepořádnost, ale moje neschopnost akceptovat že on to tak prostě má), abych si v první řadě začla dělat pořádky sama v sobě, přestože navenek jsem přece měla uklizeno a problém byl dle mého tehdejšího názoru jednoznačně v "bordelovém" přístupu partnera…… 🙂
S odstupem času už (zatím)vím, že (až na další) ve vztahu jsem si já sama zodpovědna za těch svých 50 %, a že chování druhého, které je přece "jasná příčina problému" je pro mě "jen" moje úžasné zrcadlo…. A pokud mě chování a jednání druhých nějak vnitřně pobuřuje či rozčiluje, je to vlastně moje kontrolka která mi v tu chvíli ukazuje, že nějaká moje součást není v souladu, protože se tíhle způsobem připomíná, že tu mám něco "ke zpracování"…..
Druhého nemohu ani při sebelepším úmyslu "změnit" proti jeho vůli, jediné co mohu ovlivnit jsou moje názory, moje myšlenky, mé pocity, moje vnitřní postoje k tomu co se děje kolem mě, ovšem bez hodnocení chování toho druhého, protože to mi nepřísluší, neboť neznám všechny aspekty vedoucí k tomu, proč to parner má zrovna tak a tak….
K tomuhle tématu se pojí mé dvě "oblíbené" knihy:
– Zdeňka Jordánová: Muž nebo žena?
– Jan Bílý: Láska, vztahy, konstalace. Partnerství jako možnost růstu a transformace.
V článku mi "cinkla" do očí tahle věta: "Než to někam vozit a jet pro to … tak si to raději udělám sám." Evokuje to ve mě parafrázi kterou si dovolím k zamyšlení napsat: než si nechat od někoho pomoci (a ještě ke všemu za peníze!), to si to raději udělám sám ….
Před časem jsem se setkala s myšlenkou, že člověk přestane "řešit problémy" cca 3 minuty před smrtí… od té doby si říkám, jak je to super, že zřejmě budu ještě hooodně dlouho naživu, neb jen co dokončím "vnitřní úklid" v jedné komůrce své duše, objevím tam další do té doby mě neznámé dveře, za kterými se skrývá další místnost toužící po očistě… 🙂 🙂 🙂
Prosluněný den Vám přeji
Eli
Dobrý den,
Děkuji za hezké psaní. Souhlasím s tím, že člověk by si měl dělat pořádek v sobě a otevření tohoto tématu je i mým krokem k tomu. Nesouhlasím ale s tím, že člověk by měl akceptovat (a omlouvat) nepořádek.
Protože si myslím, že je dobré se bavit konkrétně, připravil jsem v dalším článku referenční ne/pořádek. https://deosum.com/Articles/166.aspx Může se totiž stát, že hranici nepořádku máme každý nastavenou jinak a pak bychom se bavili o dvou různých věcech.
Děkuji za tipy na knížky, od paní Jordánové máme 6 knih, tahle nám nějak unikla. Mějte se fajn 🙂
Dobrý den Vítku,
já to "akceptování" mám zřejmě nastaveno jinak. Z mého pohledu je rozdíl mezi tím, pokud akceptuji nepořádek (= tzn. ve svém důsledku pak tedy žiji v nepořádku a ještě se na tu akceptaci "vymlouvám") a mezi tím, pokud akceptuji nezadatelné právo partnera mít to nastaveno JINAK než já – v tomhle druhém případě je však potom prostor pro druhý krok, a tedy jak se s tím s partnerem vypořádáme v realitě, tzn. jak se domluvíme že náš společný prostor tedy bude vypadat (když to vztáhnu na ten pořádek).
Tím, že říkám že akceptuji právo druhého na nepořádek (tzn. neupírám mu jeho svobodnou vůli naložit se svým životem dle JEHO nejlepšího uvážení) zároveň ale neříkám, že jeho nepořádnost omlouvám a taky že s ním budu sdílet prostor, který mi nevyhovuje. V tom případě je ale dle mého fér pokud řeknu, že důvodem mého odchodu je nemožnost naší vzájemné domluvy a její následné dodržení, nikoliv to, že partner není ( z mě neznámého) důvodu schopen to dělat po mém……
Jsem toho názoru to co je dobré pro jednoho, nemusí být dobré pro druhého…. ať už to může vypadat sebepodivněji.
Díky za tuhle další možnost třídění myšlenek, v písemné podobě je to pro mne nová zkušenost 🙂
Prima den
Eli
Dobrý den Eli, pokud akceptovat znamená i „nesouhlasit ale respektovat“ a ten nesouhlas vyjádřit případně i odchodem, tak si rozumíme.
Jste toho názoru že „to, co je dobré pro jednoho, nemusí být dobré pro druhého“ … ohledně pořádku jsem toho názoru, že je to vznešenost, teď mi naskočilo v hlavě roztomilé „bonum honestum“, dobro vznešené. I když latinsky znám jen několik slovíček, tohle se mi v hlavě uhnízdilo z doby, kdy jsem četl různé filosofické věci a asi to slovo touží po provětrání. A na vznešenostech se podle mne lidé shodnou. I na tom, jak vypadá pořádek. Mějte se dobře 🙂
Vážený pane Vítku,
Tento Váš článek jsem si musela přečíst i víckrát,abych uvěřila svým očím,že ve mne nezanechává úsměv,ale smutek.Jestli vy se netrápíte zbytečně?Z fleku bych Vám naordinovala
sluníčko,hooodně sluníčka,pak velkou dávku tolerance .Nevím proč mám pocit ,že před psaním tohoto článku a následně dodaných fotografií Vás musel někdo řádně naštvat.
Hodnotit človíčky podle toho jestli maj uklizeno ,nebo ne a hodnotit podle toho jejich charakterové vlastnosti?Docela odvážný kousek?
Z Vašeho článku jsem nějak nepochopila,nebo možná i přehlídla,zda když Vám vadí špinavé
nádobí ve dřezu a Vaše usínající kmitající manželka,zda jste schopen onen nešvar Vaší manželky odstranit Vaší pílí, zda ledabyle ležící špinavé nádobí,či nákup necháte ležet,nebo ho uklidíte ,když už někdo vynaložil to usilí nákup donést až do chodby a namachat nádobí přípravou stravy,třeba??Určitě se Vás nechci nějak dotknout ani Vás urazit či něco podobného.
Vaše odvážné rčení,že kdo má rád“bordýlek“ se duševně zastavil a nechce jít dál……..
Zkusím Vám nabídnout něco málo z mých poznatků..Pohybuji se mezi lidmi ,kteří maj několik titulů před jménem a několik titulů za jménem,na druhé straně mezi prostým pracujícím,i nepracujícím lidem.Nevěřil by jste v jakémže „bordelu“ dokáží oni vzdělaní přežívat,dokáží si dokonce navléct i každou ponožku jinou.Přitom jsou to lidé chytří,kteří tomu našemu světu opravdu něco přinášejí,mnozí se snaží i svoje vědomosti nalít do hlav našich potomků a přitom dál rozšiřují své vědomosti-nezastavili se.Navíc to jsou lidé přívětiví,pohostiní,milí,vyrovnaní,ani o jednom z nich si nemyslím ,že by měl v sobě nepořádek a chaos,ti lidé přesně vědí co chtějí,mají ten svůj svět přehodnocený,proritou se pro ně stává vědění ,neřeší jestli jsou pořádkumilovní ,jestli ona to není tak trochu malichernost.I když v každém případě ,vyjímka potvrzuje pravidlo.A navíc „Inteligent ovládá chaos“(to berte jako pokus o vtip.)
Možná kdyby se víc zaobírali úklidem nezbyl by jim ten čas na sebevzdělání,možná…
Na druhé straně jsou lidé ,kteří maj doma naklizeno,všude vládne pevný řád a všechny věci maj svoje stabilní místo.To by se Vám líbilo,co?Jestlipak ale oni za svým povrchním řádem neskrývají nějakou vnitřní nerovnováhu???Moje babička vždycky říkávala:“Na vrch hůj ve spod fůj“,a něco na tom asi bude.
Další věc:rozmazlené děti.Otázka:“Vy se nepodílíte na výchově dětí společně?“
Pak ,najít si jiné jemné stvoření dle Vašich představ a Vaší plné spokojenosti.Otázka:“Víte určitě,že by jste byl spokojen?“Přeci jen nalajnovaný pevný řád,kde všechno má svoje místo, ,jestli ono to není časem nudný stereotyp?
Žít sám ,najít si jinou partnerku,hmmmm a co děti?Jestlipak by to těm dětem neublížilo,jestlipak Vy by jste jim osobním příkladem nevtiskl úplně jednoduchou myšlenku,nelíbí se mi to ,pryč od toho,vždyť rozvést se je tak jednoduchý a takovejch lidí je….. chci být spokojen.
Osobně nejsem zastáncem přehnaného úklidu,ale ani v bordelu se mi nelíbí,volím takovou střední cestu,nejsem a nechci být otrokem domácnosti.Do domácích prací (mytí nádobí,praní ,žehlení,úklid podlahových kritin;atd),vtahuji i ostatní členy rodiny,oni tam přece také bydlí,tak proč by se neměli podílet na zkulturnění našich společných prostor?Navíc mám jednu zásadu ,nikdy nepoužívám rozkazovacího způsobu,udělej!,ukliď! atd.,ale práci potřebnou
vykonat oni smějí udělat,v praxi to znamená:“Smíš umýt nádobí.“,nebo když je plný koš:“Smíš vynést koš,je celý tvůj“,pokud odjíždíme a děti s náma nejedou,zůstávají doma a já jsem nevyžehlila(k smrti nerada žehlím)s úsměvem oznámím své dcerce:“Popelko,je tam hromádka prádla na žehlení ,kdyby bylo vyžehlené než přijedu ,měla bych radost“a prostě odjedu.…..apod.Je pravda ,že někdy musím připomínat.A pak za jejich práci ať vykonanou či nevykonanou děkuji.Poděkování za práci nevykonanou je větší trest,než kdybych nadávala.
Píšete ,že jste článek konzultoval s manželkou,pokud ona byla přístupna takovéto konverzaci,kde ji vlastně stavíte do negativní role,bez použití její pravdy,pak si myslím,že jste schopni domluvit se i na určitém kompromisu ve vašem vztahu.
takže slunce v duši Hanka
Dobrý den, děkuji za příspěvek, čekal jsem, že někdo přijde s tím, že bych měl ten nákup uklidit já, nebo bych měl nádobí ve dřezu umýt já. Já si ale myslím, že pořádek není o tom, že věci, které se nám nechce dělat (protože máme jiné priority), bude dělat někdo jiný. Podle mne má člověk dělat tolik věcí, které zvládne udělat od začátku do konce a dodělávat je. Ne někam přijít, něco tam udělat, zanechat po sobě nepořádek a jít dělat něco jiného. To je jako nechat druhé lidi, aby žili kus mého života. Kus, který se mi nechce žít.
Jak jsem již napsal, pořádek je stav duše a proto je každému dobře tam, kde to odpovídá jeho duši.
Stejně tak s hudbou.
Píšete: „Poděkování za práci nevykonanou je větší trest, než kdybych nadávala.“ Podle mne, poděkování za práci nevykonanou je neupřímné a nevhodné, i když je to myšlené ironicky.
Hanko, je vidět, že každý jsme někde jinde.
Vítku, tady s Vámi musím nesouhlasit. Práce v domácnosti totiž má takové zvláštní privilegium mezi jinými pracemi, že totiž nikdy nekončí. Vy sám píšete, že manželka dře jako kůň a že si má každý brát tolik práce na kolik stačí a tu dokončit. Podle toho by manželka tu práci vůbec neměla začít a měla by ji nechat na Vás. Vy byste jí mohl na zkoušku ukázat, jak se to dělá.
Představte si, že přinesete domů nákup, jste unavený a manželka místo toho aby Vás šla přivítat a případně Vám šla pomoci, tak sedí u počítače a tam si vyměňuje názory se sobě podobně naladěnými lidmi. Vy jste si nákup přinesl tedy si ho i uklidíte. A jak ho budete uklízet, možná Vám blikne – dávám to tam kam to patří? Nemá být ten cukr tady a sůl vedle? Nedostanu ještě za tu námahu vyhubováno?
A ještě jeden poznatek, co štve mě. Máme malý byt. Naše ložnice je zároveň pracovna, šatna a dětský pokoj, když přijdou vnoučata, mají tady hračky. A ve výklenku pod oknem za záclonou jsou ještě moje kolečkové brusle, které se nikam nevejdou a elektrický vláček mého muže, kterému je přes 50 let, tedy tomu vláčku a ještě vysavač. A to byste nevěřil, jak tam mého muže štvou ty brusle, vláček je v pořádku a vysavač je nutnost. Ten vláček byl rozložen asi 5x. Z toho plyne, že na umístění věcí má každý jiný názor. A víte co je k naštvání. Něco dělám, tedy v kuchyni a manžel přijde s otázkou co tady dělá tohle? Místo aby to vzal a uklidil, tak mě přijde upozornit, že někde něco mám. Jeho věci jsou samozřejmě na svém místě, podle mě ale rozhodně ne uklizené. Jeho binec je v pořádku, můj ho někdy štve, stejně jako mě jeho.
Možná, že by u Vás bylo řešení, kdyby jste Vaší paní ulehčil tím, že by Vaši domácnost obhospodařovala dobře placená hospodyně tak asi 60ti letá. Manželka by přišla z práce, všude by bylo uklizeno, navařeno, vypráno a vyžehleno, nákup uklizen a nádobí umyté a manželka by s Vámi potom určitě ráda mluvila o výchově dětí a jak co nejspravedlivěji řešit vzájemné soužití. Zkrátka pohádka.
Vy jste Vítku chytrý a jenom nás zkoušíte, protože víte, jak to budete řešit. A věřím, že spravedlivě. Pozdravujte manželku, posílám jí 🙂 🙂 🙂 Jarka
Jarko, děkuji za psaní.
Můj problém není o tom, že bych měl víc pomáhat, anebo najmout hospodyni. I když by to problém částečně vyřešilo. Je to o tom, že každá věc má své místo. Když ustřihnu roh z mléka, tak ho hodím do koše a neházím ho na kuchyňskou linku. Nebo mám manželce najmout „uklízeče růžků od mléka“? Když děti udělají nepořádek, tak se jim má říct, aby si to uklidily. Mám najmout „hlásiče nepořádku“?
Pořádek je o tom, co všechno přehlížím a co mi stojí za to s tím něco dělat. Není to o času ani o velikosti bytu. To jsou jenom výmluvy. Nebo si myslíte, že na ty otevřené šuplíky z následujícího článku je dobré najmout hospodyni?
Mějte se fajn :-), jsem rád, že se Vám smajlíci zalíbily/i.
Dobrý den paní Hanko,
já to vidím trochu jinak, co se týká pořádku. Myslím, že ten, kdo nechává po sobě nepořádek, neuklízí věci na svá místa, nedbá na čistotu, se chová nespravedlivě. Nezdá se mi jako omluva či výmluva, že dotyčný je zaneprázněný prací. Připadá mi, že člověk ač je vzdělaný a velmi inteligentní, ale má kolem sebe nepořádek, má ho i v sobě.
Myslím, že i v situacích kdy člověk hodně pracuje nebo se stará o rodinu, může pořádek dodržovat, alespoň takový ten základ. Tím myslím to, že přece mi nezabere o nic víc času, když ustřižený růžek od mlíka hodím do koše namísto na stůl. Může se mi stát, že nemám vyžehlené prádlo, ale najdete ho připravené v prádelním koši a ne rozházené po židlích či jinde.
Znám např.ženu, která je vysoce inteligentní, vzdělaná, ale je natolik nepořádná, že je to druhým nepříjemné. Kolegové v práci jsou nešťastní, protože její materiály překáží tam, kde ostatní potřebují prostor. Nakonec i já sama jsem se přesvědčila, že takového člověka si nemohu vážit, stačí když jdete po takovém člověku na toaletu.
V rodině mám příbuzné, kteří jsou nesmírně milý lidé, ale u nich doma to vypadá tak, že nemám chuť u nich jíst ani pít. Došlo to tak daleko, že celé příbuzenstvo je navštěvuje velmi málo a když, tak posedíme na zahradě. Komu by bylo příjemné, když vám někdo podá sklenku vody opatlanou od bůhví čeho.
Přeji hezký večer všem Klára
Hezký večer.
Myslím si,že pořádek je o tom ,jak píše Vítek,že každá věc má své místo a proto to,co patří do koše,nepatří na kuchyňskou linku.Také mě obtěžuje,když si zrovna uklidím v kuchyni a přijdu tam za půl hodiny a na lince stojí kelímek od jogurtu.Někdo by řekl detail,ale když se to děje opakovaně, i přes veškerá má upozornění,tak to opravdu obtěžuje.
V práci máme paní(Mudr.),sice jí letos bude 80 let,ale věk neomlouvá,je opravdu Veliká nepořádnice s velkým V.Její ordinace připomíná spíše hromadu neuspořádaných papírů,pak nemůže dohledat dokumentaci pacientů .Též je mi nepříjemné,že na WC po ní musím neustále házet do koše prázdné ruličky od toaletního papíru,občas není spláchnuté WC a otevřít si po sobě na WC okno a vyvětrat,to je pro ní neznámá,bylo to již tak neúnosné,že se to řešilo napsáním a nalepením cedulky na zeď,kde byly humornou formou sepsány instrukce,jak se chovat na WC.Určitý čas to pak bylo v pořádku,když se cedulka odstranila,tak se zajelo do starých kolejí.Někdo by řekl….je to dáma vyššího věku,má nárok,ale mám informace,že jí nepořádnost provází již od mládí,je tím známá.Je pro ní též problém umýt si ruce od lepidla,ty se prostě otřou o spodní stranu desky psacího stolu.Zajímavé je,že tato dáma neustále ztrácí klíče,opakuje se to týden co týden.Proč se jí to děje?Někdo by řekl,stařecká senilita……ale když se zamyslíme,tak je to možná proto,aby si po sobě více uklízela,protože když něco hledáme,tak začneme po sobě automaticky vše urovnávat.Nemám ráda,když si paní Mudr.někdy zasedne za můj stůl a začne si něco dopisovat do dokumentace,protože se mi většinou ztratí nůžky,hledám lepidlo,někdy i některé dokumenty zmizí,což je opravdu nepříjemné.Není potěšení a radost pracovat vedle takového nepořádníka,obtěžuje to.Jsem ráda,že nesdílím s touto paní denně stejnou ordinaci,ona je v 2.patře.
Člověk by měl začít právě u maličkostí,u toho růžku od mléka,u toho kelímku od jogurtu ,u té ruličky od toaletního papíru apod.A vůbec ze všeho nejlepší je začít u dětí,takže v tomto směru chápu Vítka,co je platné,že on to své děti učí,když jiný příklad jim dává jejich maminka.Snažší by bylo,kdyby se na tom podíleli oba rodiče,to je pak slušný základ pro děti do života.
Vítku ,já Ti přeji,aby si tvoji díťátka zapsaly do podvědomí ten tvůj vzor.
Sama jsem kdysi byla na mateřské dovolené a sama za sebe tvrdím,že lze udržet průměrný a slušný pořádek i při výchově malých dětí.Také jsem bývala při výchově někdy nedůsledná,kdyby to šlo vrátit,tak bych to dnes udělala jinak.Když si moji kluci nechtěli po sobě uklízet hračky,pohrozila jsem jim skřítkem nepořádníčkem,který hračky odnese,pokud nebudou na svém místě.Jednou se kluci probudily a všechny hračky byly pryč,to byl údiv a taky trochu smutek,ale zabralo to.
Hezký večer všem. Vlaďka
Vlaďko a Klár(k)o, jsem rád, že to vidíme podobně.
Dobrý den přeji,
Takže, přestože jsem podle pana Vítka jinde, nesouhlasila jsem s jeho názorem a nelíbilo se mi jeho veřejné posuzování jeho manželky a následně i jeho dětí bez podání jejich pohledu na daný problém,dovolím si reagovat znovu.Nehledě na to ,že jsem z jeho článku nevyčetla ,nebo přehlédla skutečnost jakže on sám se přičinil k tomu ,aby danou situaci, ve které se mu nelíbí změnil,pouze si uvědomuje:“A ještě si uvědomuji jednu věc, neudělal jsem všechno, co jsem udělat mohl a měl“
Nepřísluší mi hodnotit ani jeho samotného ani jeho rodinné příslušníky.Jestliže je jeho manželka opravdu taková nepořádnice a je i špatným příkladem pro jejich děti,a mně by se to nelíbilo ,ale prostě bych byla nucena v tomto mně nepříjemném prostředí zůstávat ,asi bych se snažila něco s tím udělat.Věřím tomu ,že i pan Vítek tu snahu má.
Vychovávat děti není zrovna lehký úkol a je to běh na dlouhou trať.
Sebe samu považuji za ,dejme tomu „samorost“a různé situace řeším tak trochu po svém,třeba i špatně,ale kde máme tu absolutní pravdu?Kde jsou ta přesná pravidla,tak a tohle je tak a né jinak?.Nebráním se ale i jiným pravdám než těm svým,neb každý názor má svou kvalitu a různé přednosti a pokud je vhodně skloubíme a propojíme užitek z nich se tak může sčítat,mnohdy i násobit.
Už moje samotné ironické chválení a děkování za práci zadanou a nevykonanou,dodám ,že to funguje i za špatný prospěch.Nad čím budou ony děti víc přemýšlet,nad mým hartusením ,že neudělaly to co měly,nebo nad mým přístupem úsměvné pochvaly a díků???Co je v tomto případě upřímné a vhodné?Hartusení,nebo mlčení a sžírání sebe sama,že to tak je,nebo ironická poznámka,která donutí přemýšlet??
Když budu přemýšlet nad osudem rodiny p.Vítka.Zkusila bych asi vypozorovat,zda manželka na sebe svojí nepořádností nechce jen upozornit:“Hele já jsem tady taky.“,třeba je ze své nepořádnosti sama ze sebe nešťastná a jen neví jak na to,navíc pokud v takovém prostředí nepořádku vyrůstala ,třeba jí to přijde naprosto normální.Dejme tomu ,že opravdu úklid nepovažuje za smysl domova.
No a co bych proto udělala já samorost.Co se týká dětí,má zkušenost::-čím víc se vyslovuje kritika na jejich stranu tím hůř se dítě bude chovat,což následně vyvolává další kritiku stran rodičů,takovej malej začarovanej kruh..Další moje zkušenost,co dítěti nevštípíme do 5-6ti let,pak už to jde těžko.
Odnaučit je nepořádnosti!I moje děti měly a mají také tendence k bordýlku.U nás platí ,úsměvné upozornění:“Pokud si neuklidíte než odjedete uklidím to já až odjedete,protože tu nehodlám bydlet v bordelu.“No zkoušely to ,cože se asi stane?Bez diskuzí a hádání jsem ten jejich bordel prostě vyházela,musela jsem být ale nekompromisní ,bohužel jsem to vzala i věcmi ,které byli potřebné.Myslím si ,že pokud bych to neudělala opravdu důsledně moc bych si nepomohla.
Pokud se mi stane ,že někde nechaj třeba ten ústřižek od mléka,kelímek od jogurtu,atd,mlčky onen „fragment“vezmu a odložím ho mezi jejich věci.
Jako další fintu bych zkusila vyhnat bordel do extrému,prostě začít ten nepořádek dělat jako manželka,možná větší,aby si ona sama uvědomila v čem je problém.Nebo odejít se slovy ,že se nevrátím dřív dokud ..…..jestli Vás má ráda,měla by o sobě přinejmenším začít přemýšlet.
Myslíte si ,že jsem blázen??.Asi jsem .Dnes když přijedu ke svým robátkům do jejich přechodných bydlišť,tak se musím pochválit,mají relativně uklizeno,čisto,umyté nádobí,a jejich věci mají to své místo, ….,krom ledabyle poházených studijních materiálů.A zkouším je. Nedávno jsem si v jejich příbytku oloupala pomeranč a úmyslně nechala šlupky na stole,nehodlala jsem odjet aniž bych to po sobě neuklidila ,to néé,ale čekala jsem na reakci.A byla:“Mami prosím tě mohu to po tobě uklidit?““Ano můžeš synku“.Oba jsme se tomu zasmáli a já odjížděla s dobrým pocitem.Byla tedy naše výchova neupřímná a nevhodná???
Určitě jsem nadělala také spoustu chyb,ale:“Hoď kamenem ,kdož bez viny“.
Ve Vašem případě si opravdu myslím ,že Vám pomůže vhodně podaná komunikace,protože kdyby jste takový soud veřejně vyřkl,ač po konzultaci se mnou,o mně, asi bych vůbec nebyla ráda a snad začala i fofrem uklízet.A pokud Vaše manželka toto unesla,bez toho, aby se něco změnilo???,…..pak je každá rada drahá,pokud tedy opravdu chcete danou situaci Vám nepříjemnou změnit.
Možná jsem někde jinde než Vy.No zase jsem to napsala trochu delší,pokud jsem se Vás nějak dotkla nevhodnou formulací v textu ,nebylo to určitě mým úmyslem.
Přeji hezký víkend Hanka
Hanko, děkuji za psaní.
Nejvíc se mi líbí ta finta „vyhnat bordel do extrému“. Ta mi přijde dobrá (nikoliv nutně dokonalá). Paní K. mi také jednu fintu poradila. S radostí a dobrou náladou udržovat pořádek na jednom nebo více místech. Že si ten druhý zvykne na pořádek. Vydržel jsem to cca týden, pak jsem si řekl, že se nebudu vysilovat, když to nemá odezvu. Ale je zajímavé, že mi poradila právě tohle. Že mi neporadila třeba najmout „dobře placenou hospodyni“.
S tou ironií je jeden problém. Doma ji sice chápete, ale ostatní lidé ji chápat nemusí. Uzavíráte se do svého světa se svými pravidly. Ono se kolikrát stane, že si lidé nerozumějí, i když mluví stejným jazykem, tak proč to komplikovat? Aha ono je to takové spiklenectví. Jako když máma říká dítěti žertem, „Já tě zabiju“, protože se počůralo. Někdy je ironie dobrá. Jen si myslím, že by to neměl být nástroj výchovy.
Píšete, že na místě mé ženy byste snad „snad začala i fofrem uklízet“. Víte, já vůbec nechci, aby začala fofrem uklízet, já chci, aby pomalu a zlehka přestala dělat nepořádek a začala vytvářet pořádek. Moc rád uklidím, když budu vědět, že už to tak zůstane …
Mějte se lidi fajnově a připojuji několik milých ksichtíků … 🙂 🙂 🙂
Dobrý den Vítku, ještě se vracím k tématu nepořádku. Píšete, co Vám poradila paní K. Já si pamatuji, když říkala, že své děti od malička zapojovala do domácích prací. Už ve dvanácti letech dcera žehlila. Myslím si, že když jsou práce rozdělené, tak že to nikoho neunavuje. A mohou se navzájem pochválit. A tatínek je také vzorem pro děti. Já jsem dříve dělala všechno sama a když manžel někdy vyluxoval, tak si hlídal každý drobeček se slovy, teď jsem tady uklidil a podívejta se na to. Zkrátka každý si hlídá tu svou práci. Ale protože domácí práce jsou opravdu nekonečné, tak se musí pořád opakovat. A opakují se proto, že pořád je nové nádobí špinavé a na podlaze smítka.
A ještě něco mi utkvělo z učení paní K. Její pravdivá slova – nikdy nepoužívejte rčení ty jsi nepořádník, nikdy nezhasneš, vždycky tady necháš ten růžek od mléka. Ten druhý si řekne, když jsem nepořádník tak nemá cenu uklízet, stejně jsem nepořádník, stejně nikdy nezhasnu. Sem patří to přesné vyjadřování.
A ještě něco. Rozdíl mezi přístupem k práci u žen a u mužů. Nevím jak je to podle Avenny. Muž, když pracuje, soustřeďuje se na tu jednu práci. Žena, zejména v kuchyni, musí dělat několik úkonů najednou. Takže si dovedu představit, že okamžitě když ustřihne růžek od mléka neběží s ním ke koši, protože třeba musí míchat jíšku. Ale když odchází z kuchyně určitě by ho měla uklidit, pokud nechce někoho záměrně popíchnout.
A s tím nádobím, já ho raději odmývám, manžela to zlobí, protože než mi nateče voda z kotle trubkami do kuchyně tak je to plýtvání. Takže možná nespravedlivě, když jsem doma sama, nádobí si odmývám postupně, když je doma o víkendu i manžel tak se nádobí vrší v kuchyni a potom se odmyje v dřezu najednou.
Jo a ještě mám na lince pořád svou sklenici na pití vody z vodovodu. Tu jenom oplachuji a neuklízím, jenom při velkém nádobí. A ještě tam mám výfuky vajíček a slámu, že si udělám kraslice, protože jsem na to nenašla místo. Manžela to štve taky, občas řekne co to tady dělá? To tady bude celý rok? A tak nevím, jestli jsem nepořádník. Já jsem ale rozhodla, že tam jsou ty výfuky uklizené. A stejně velikonoce jsou za dveřmi.
Přeji všem ať má každá věc své místo, stejně jako my ať máme místo, kde nám bude dobře 🙂 Jarka
Jarko, s tím zapojování dětí do domácích prací souhlasím. Ale musí je zapojovat oba rodiče. Co je platné, když jeden děti nutí odnášet nádobí, ale druhý je nechá odvalit se od stolu, totéž uklízení hraček, když jeden nutí děti vysávat a druhý to raději vysaje sám … jeden nutí dojídat a druhý jim nabídne něco jiného.
Také říkám, že není správné říkat dětem, že jsou nemocné, ale že je třeba bolí v krku.
Mějte se fajn … 🙂
Vítku nějak mi tam nesedí to – jeden nutí a druhý…, jeden nutí a druhý… to nutí mi tam nějak vrže, a nemůžu tam najít u Vás něco jiného než právě to NUTÍ. Z toho, že manželka je 6 let na mateřské jsem vyvodila, že staršímu synovi je teprve 6 let. To by se dal ten návyk na uklízení krásně převést na hru s tatínkem. Tatínek má nadání používat krásná slova a tak by určitě našel nějaký způsob jak dítě namotivovat. Pokud dítě slyší pouze rozkazy, tak se může zatvrdit. Můj názor, možná ne správný. A taky jsem se dověděla, že děti zlobí někdy proto, aby si jich rodiče vůbec všimli. Nechají si i napráskat, protože tatínek v tu chvíli ví, že má dítě. To ale nebude Váš případ, jinak by s vámi manželka nebyla.
Občas hlídám tříletého syna mého synovce, jeho manželka studuje, nebo svá vnoučata. Když jsou u nás jsou po celém bytě hračky. Takové dítě si na mě vymýšlí pořád nové hry a já je s ním hraju. Mezi tím nestačíme uklízet a tak se uklízí až než jdou domů. Kdyby k nám v té době někdo přišel, viděl by na zemi neskonalý binec, zatímco my bychom si třeba četli nebo malovali. Protože i u toho vydrží malé dítě jen chvíli a zase se vrací ke kostkám a mašinkám. Kdyby někdo v tu chvíli přišel ať si uklidíme ten binec na zemi, když si čteme, asi bych zapomněla na dobré chování a někam ho poslala. Myslím, že i 6ti leté dítě potřebuje ke hraní nějakého partnera a tatínek by se každý den na nějakou dobu hodil. Možná by potom psal pohádky pro děti, takové, které by motivovaly děti třeba k tomu úklidu, nebo k pomáhání mamince. A vždycky by tam byl tatínek, který pomáhá taky. Držím vám palce, aby vaše rozhodování bylo spravedlivé, protože správné nestačí. To jsem si odnesla z poslední přednášky Kačenky K. Jarka
Jarko, tady mi nešlo o to, jestli je „nutí“ nebo „motivuje“ nebo „si hraje na (uklízení)“, ale o to, že součástí stolování by mělo být i odnesení nádobí (a jeho umytí podle věku), sesbírání drobečků, zasunutí židle. Součástí hraní by měl být úklid hraček. Pokud to někdo nedělá (to nucení) tak jednak rozmazluje děti a jednak ze sebe dělá otroka. A pokud to někdo dělá, tak vychovává děti a sobě šetří čas.
Ahoj Vitku, moc dobře vím o čem píšeš, článek se mi moc líbil, moc pěkně se četl a protože téma uklid a nepořádek v rodině řeším několik let, se zájmem jsem četla následnou diskusi. Z vlstní zkušenosti mohu jen říct, že mají pravdu ti, kteří píší nebo říkají, pokud Tě něco hodně zlobí, máš něco v sobě nevyřešené a to na co se zlobíš, je jen zástupný problém. Spoustu věcí se nám také nelíbí, ale dokážeme je přejít s úsměve a lehkostí a ony se i tak řeší a na některých se kousneme, proč právě tam jsme tak tvrdošíjní a nekompromisní a není nic mezi dobře a špatně, a vždy najdeme nějaké ale. Doteď neznám všechny odpovědi, ale potěším Vás, když budete chtít ty odpovědi v sobě najít, odměnou vám budou chvíle pohody s vašimi blízkými. U mě postupně ubývají situace, které mě vytočí, otráví a přitom domácnost nespustla a citím se v ní příjemně. A jak jsem nedávno četla:" Kdybychom byli dokonalí, tak bychom tu nebyli. Jsme tu proto, abychom se učili ". A to co nás zlobí, to je ten správný materiál k učení. Jen nám někdy trvá než pochopíme, co se máme naučit. Tak hodně zdaru při učení, je krásné a můžete tam najít natušené věci. Jana
Děkuj za názor Jano, ale dám si pozor, abych nezačal všechno považovat za svůj nevyřešený zástupný problém. Například když půjdu po chodníku a potkám psí hromádku, tak to nebudu považovat za svůj nevyřešený zástupný problém (pokud nebudu mít psa, který dělá totéž). Mějte se hezky 🙂
Pořádkumilovný chlap – to fakt existuje?
Mě spíš překvapilo, že se dostanu do situace, kdy budu mít pocit, že doma někdo dělá nepořádek a nejsem to já. Předtím jsem to byl já, kdo někam přišel, nezul si boty a nechápal, co má hostitel(ka) za problém. Dobrou noc 🙂
No, ale jak je vidět, tak jste z toho vyrostl. Dopřejte vývoje i druhým. 🙂