Hrdinové některých mých příběhů začínají ožívat, poznávají se a rozčilují se a urážejí se, že jsou ve skutečnosti jiní, než jsem je vylíčil. Samozřejmě, že jsou jiní, protože já z nich vidím jinou část, než ze sebe vidí oni. Vždycky si z nich vyberu tu část, kterou potřebuju, aby byl můj příběh pochopitelný, a oni se rozčilují, že jsem si nevybral jinou, lepší část. Že jsem je nepochválil, jak dobře umějí vařit, tancovat, kreslit … Nepíšu příběhy o nich, píšu příběhy o sobě a oni jsou jen občasnými účastníky těch příběhů. Oni přijdou a odejdou, já zůstávám. Nepíšu o jejich pocitech, ale především o svých. Ti by mi dali, kdybych ještě psal o jejich duševnu. Už to slyším … „Jak můžeš psát o tom, co si myslím! Vidíš mi snad do hlavy!“ Abych mohl psát o jejich psychice, musel bych je pozměnit natolik, aby se nepoznali a necítili se zneužití.

Jenže pak bych musel změnit i sebe, aby moje psychika odpovídala jejich změněné psychice, aby to drželo pohromadě. Jenže pak už by to byla vymyšlená literární fikce. Ale já si nechci vymýšlet, já hledám pravdu o sobě a o věcech, které se mi dějí. Já se tu léčím ze svých nemocí, předsudků a omezení. A protože si uvědomuji, že jiný člověk si může všimnout něčeho, co mne sice bije do očí a kope do zadku, ale já to nevidím, činím tak veřejně. Moje příběhy většinu lidi nezajímají a mají mne za podivína a šťourala. Je několik málo lidí, kteří si stejně jako já myslí, že to má smysl. Šťourat se v sobě a hledat. Pro ty a pro sebe píšu. A vy, kteří mne máte za podivína, šťourala a psychopata a ocitnete se v mých příbězích, pochopte prosím, že není mým cílem vás ztrapnit. Neberte to osobně, vím, že jste jiní, než jsem o vás napsal. Jste kompletnější. Pokud vyfotím vaši knihovnu, botu, auto, dům, ruku (vaše obličejíky ani jména bez dovolení nezveřejňuji), není to proto, abych vás shodil, ale proto, že ta knihovna, bota, auto, dům, ruka pro mne v daný okamžik něco ztělesňovala. Nějaké rozpoložení, stav ducha. Pokud cítíte, že ostatní by měli znát pravdu celou, můžete tu svou část pravdy napsat do komentářů.

Hrdinka příběhu o neviditelných dluzích mi poslala příběh k zamyšlení. Prosím …

Je to hluboký příběh o tom, že člověk někdy vidí jenom svojí část pravdy, ale skutečnou pravdu přehlíží. Je to lekce pro mne, že jsem šlápnul vedle.

Vychutnejte si ten příběh, rozešlete ho známým k zamyšlení, aby věděli, že věci mohou být jiné, než se na první pohled zdají. Já si ten příběh zatím vychutnám ještě jednou. Posílejte … sejdeme se za 10 minut.

—

Není to totiž jenom příběh o tom, že věci mohou být jiné, než se zdají, ale o tom, že muž, místo aby ženu po první snědené sušence hezky upozornil, že jí jeho sušenky, vychutnával si ji (tu ženu). Tvářil se, že se nic neděje. A ono se dělo. Žena žila v omylu a její pocity byly skutečné. Muž, místo aby ji z toho omylu vyvedl, nechal ji smažit se ve vlastní šťávě. Ano, mohou být situace, kdy je dobré toho druhého nechat smažit ve vlastní šťávě, ale situace, kdy se potkají dva neznámí lidé to nebývají. Až žena překoná šok z toho, že jedla cizí sušenky, až se vypořádá s pocitem trapnosti, další pocit, který se v ní objeví, bude pocit smutku. On věděl, co prožívám a nechal mne v tom. On to dělal schválně. On mne trápil.

Anebo to byl takový dobrák, že to jednoduše neřešil. Sušenka sem, sušenka tam … ale pak ho mohlo napadnout, jak se žena bude cítit. Že mu bude chtít poděkovat a omluvit se mu a nebude mít možnost …

P.S. Slečinku by taky neubylo, kdyby se zeptala: „Pane, proč mi berete moje sušenky?“

Věci mohou být jiné, než se na první pohled zdají …