Všiml jsem si jedné věci, která se rozmohla před několika lety. Obchodní partneři mi říkají jménem. Vítku. Neříkají ale pane Vítku a tak já nevím, jestli jsou to jejich nesmělé nabídky k tykání, nebo jestli mají vymytý mozek nějakým školením o komunikaci se zákazníkem. Spíš to druhé. Také se jim objevuje na vizitkách head off … všichni jsou najednou head off a nevědí, kde jim hlava stojí. Většinou je oslovuji dobrý den a čekám, co bude dál. A většinou dál není nic.
Vím, že jméno je každému člověku vzácné, také jsem tu příručku Jak získávat přátele a působit na lidi četl. A nemám rád, když se lidé oslovují příjmením. Takže je oslovuji celým jménem pane Kryštofe Harante. Eventuelně zkráceninou pane Kryštofe H. Napsat jenom pane Harante se mi nelíbí a Kryštofe mi připadá vlezlé. Pane Kryštofe, mi zase přijde takové strojené a vlezlé jen mírně.
Dřív jsem to neřešil, většinou jsme si s mladšími (obchodními partnery i ne-partnery) tykali a se staršími vykali. Přišlo to tak nějak samo, když jsme se viděli poprvé. Jeden řekl, hele, já jsem Petr, můžeme si tykat. A druhý řekl, tak jo.
Jednou jsem se ocitl coby jakýsi mini-vedoucí (dalo by se říci jako head off) v mimopražské pobočce naší firmy. Chlápek kolem 60ti let, podal mi ruku, hele já jsem Jarda, budeme si tykat. Trošku jsem zbystřil. Jen aby si moc nedovoloval, Jarda jeden. Jsem teď jeho šéf. Řekl jsem mu, nezlobte se, já vám budu vykat. Cítil jsem ale, že to nebylo ono, že nás to odděluje. Bavili jsme se o odporech a kondenzátorech jako malí kluci a vykali jsme si. Tak jsem za ním po několika letech přišel a povídám, pane Soukup, platí pořád ještě ta nabídka tykání? Jasně, já jsem Jarda.
Kouzelně jsme si začali tykat s jedním mým šéfem – ženou, o 10 let starší. Pořád jsme se pracovně hádali co a jak dělat a nedělat. Jednoho dne jí došla trpělivost, povolily nervy a zařvala něco jako … a teď už se s tebou srát nebudu. A budu ti tykat. A já jsem jenom řekl a já tobě taky. A stali se z nás nejlepší přátelé. Když řeknu nejlepší, tak za sebe myslím první místo, ten nejlepší ze všech.
Jiný případ. Jeden obchodní partner, mi vlezle říká Vítku a já bych mu nejraději říkal „vy zmrde“. Takhle nějak to u něj cítím. Těžko se tohle oslovení někomu nabízí, asi by na to nepřistoupil. Pokud nevíte, co je to zmrd, nebo vás to slovo pohoršuje, doporučuji zavítat na server o zmrdech a přečíst si třeba tohle.
Další příklad. Učil jsem na základní škole děti sousedů a lidi, se kterými jsem chodil na tejkwondo (nebo jak se to píše). Byl jsem pro ně „nazdar Víťo“ a najednou stojím před tabulí a oni mi mají říkat pane učiteli. Úplně v pohodě mi o vyučování vykali a o přestávce tykali.
Na téže základní škole jsem si řekl, že budu i já žákům vykat, aby to bylo vyrovnané. Kdybychom přešli na tykání, tak si myslím, že někteří by to neunesli a přestali by brát moje učitelská slova vážně. Byl bych pro ně kamarád, co vykládá fóry u tabule a oni by měli špatně nastavené vnímání. Pokud je člověk dospělý a ví, co chce, tak si myslím, že si sám nastaví důležitost informací a není potřeba učitele vyvyšovat jako nádobu, ze které teče poznání směrem dolů.
Nějakému rodičovi se to moje vykání žákům nelíbilo a paní ředitelka mi řekla, že na základní škole se žákům tyká. Tak jsem vykal jenom těm, co právě zlobili. Nevěděli, co si o tom mají myslet, znejistěli a nezlobili tolik.
Buď mi tykej, nebo jdi do prdele. To řekl Ivan Jirous (disident), někdy v roce 1990 (plus mínus pět let), v Lucerně, když ho nějaký kluk oslovil pane Jirous. Pan Jirous se právě vrátil z kriminálu. Mám ho ale považovat za neotesaného primitiva, když si s každým tyká? Pan Jirous napsal veršík „na nadýchaném obláčku … dobrou noc, ty můj miláčku“, ten veršík je milý a uhlazený, je to z básničky pro děti. Posílali jsme si to s budoucí manželkou SMSkami na dobrou noc, když jsme ještě nebydleli spolu. Snad nikoho nepřekvapí, že sbírka básní pana Jirouse pro děti se jmenuje Magor dětem. Ještě, že se nejmenuje Pohádky pro malé magory.
Je to na mě nějak moc složité. Prostě si chci tykat s lidmi, se kterými máme společné zájmy a pracujeme na společné věci a důvěřujeme si a chceme k sobě být otevření. Když zjistím, že už k někomu otevřený být nechci, tak nemám problém začít mu vykat, ale nestává se to. To zohledňování věku a postavení mi přijde strnulé. A na internetu?
Také jsem zaznamenal, že velcí šéfové a politici si tykají a mezi podřízenými a voliči na veřejnosti si vykají. Tak to už je schizofrenie. Asi jako to moje tykání/vykání ve škole. Nedivil bych se, kdyby spolu ti politici a političky i souložili a pak dělali, že nic, že jsou si vlastně lhostejní a před televizní kamerou si vykali.
Někteří lidé tvrdí, že ten, kdo druhému chce tykat, se chce povyšovat na jeho úroveň. Ale jakou úroveň?
Úroveň ve firemní hierarchii? Jestli nějakého šéfa rozhodí, že mu podřízení tykají a stojí na tom veškerá jeho autorita, tak asi není dobrým šéfem.
Úroveň „duchovní vyspělosti“? Slyšeli jste někdy, že by někdo vykal Bohu? A přitom Bůh je poměrně duchovně vyspělá bytost. Že jo. Všichni mu tykají a myslím si, že je to tak správně. I když někteří říkají pane Bože, pak mu stejně začnou tykat. A Ježíšovi taky nikdo nevyká.
Žádný závěr nepřináším. Nějak celé to divadlo nechápu. Spíš to tak nějak cítím. Podle mne jsou záležitosti kolem tykání a vykání víc pocitové než rozumové. Je to o pociťování blízkosti anebo vzdálenosti. O sympatii. Možná jsem něco přehlédl …
Máš pravdu, že jde o pocitovou věc a logiku v tom hledat skoro nemůžeš. Třeba já ti teď tykám. Jaká je v tom logika? Ale vykat žákům základní školy je pitomost. To už bych jim spíš nabídnul tykání. Myslím, že není cesty zpátky. Jak někomu jednou tykáš, už mu vykat nemůžeš. (Já vím, že to není pravda, ale myslím si to.)
Osobně mám radši tykání a vrstevníkům (je mně 39 let) a mladším ho skoro vždycky nabízím. Až na 3 případy ho zatím nikdo neodmítnul. Ten vztah je pak přátelštější. A zároveň se snažím se k člověku, se kterým jsem si potykal, chovat slušně. Dávám si pak na to větší pozor, než kdybych mu vykal. Myslím, že tykání bude čím dál tím běžnější. Je to jakýsi pozůstatek z feudalismu.
tykáči, když dovolíš, opravím jednu tvou větu: Já vím, že to není pravda, ale cítím to tak. (Že je těžké někomu začít vykat, když jsme mu tykali).
Ano, pokud někomu tykáme a měli bychom mu začít vykat, tak je to spojené s nepříjemnými pocity, co on na to řekne?, nedotkne se ho to?, nebude ho to bolet?
Ale na druhé straně, pokud si s někým tykám, a zjistím třeba, že mne pomlouvá, nebo lže, nebudu najednou mít pocit, že s ním nechci mít nic společného a ucítím potřebu vzdálit se mu? Jak se mu mohu vzdálit? Třeba tím, že mu začnu vykat. Ale měl bych mu vysvětlit, proč to dělám, abych mu to nedlužil.
Já tu otázku nechám otevřenou a budu pozorovat sebe sama a zkoumat, co to se mnou dělá.
tak mne pride vykanie ako totalny nezmysel.. ked sa nad tym zamyslim, tak vykanie pre mna nepredstavuje nic ine len mnozne cislo 🙂
a hovorit niekomu v mnoznom cisle… alebo dokonca aby tak niekto hovoril mne je nielen smiesne ale aj pekne schizofrenicke
pocula som prevazne dva druhy argumetov pre vykanie
1. ze takto sa prejavuje formalna ucta k niekomu (ja osobne o formalnu uctu nestojim, ak nema byt skutocna, tak naco?…)
2. vraj je takto lepsie si od ludi drzat odstup (zrejme to pomaha ludom ktori nedokazu otvorene komunikovat).. chapem ze je to pohodlne a energeticky menej narocne, ale odkazat niekoho pri neprijemnom prejave do patricnych medzi sa da vhodne zvolenymi slovami aj pri tykani
hmm.. tak ja len tolko 🙂
Milá Janka, nekde som čítal, že ten, kto chce druhému tykať, sa snaží ho snížiť na svoju úroveň. Myslím si a aj to tak cítim, že v případě, ak je ten druhý napriklad učitel, ktoreho si vážim, tak mu budem rád vykať. Ak by som mu tykal, tak by sa mohlo stat, že už nebudem tak pozorny k jeho slovam. Sú ludia, ktorých si vážim a ktorým rád budem vykať. A keď by mi nabídli tykanie, bola by to pre mna pocta.
Konec visielania v slovenskom jazyku 🙂
Ještě bych rád dodal, že oslovení Milá Janka jsem použil až poté, kdy jsem si přečetl i Tvé ostatní komentáře. Napoprvé bych to od sebe cítil jako vlezlost.
tak som sa teraz zabavila.. kontrolna otazka "co dychame".. na prvy prispevok som odpovedala vzduch a prispevok bol odoslany
na moj druhy prispevok som skusila odpoved kyslik.. a vraj odpoved nespravna :))).. tak som poslusne vyplnila slovo vzduch
Já jsem taky jednou zažil, že mně člověk, který mě tykal, začal vykat, protože se na mě rozzlobil. A do dneška mě vyká. Já jsem mu ale nikdy netykal, protože je starší a znal mě už jako dítě. Ale takovéhle situace jsou nepříjemné a snad by neměly být.
Milý pane tykáči,
Schválně jsem se rozhlédl po internetu, jak lidé řeší tykání a vykání a dalo by se říci, že lidé, kteří mají společný zájem nebo práci, například příznivci linuxu byli pro tykání a lidé, kteří otázku řešili akademicky, byli nejprve pro vykání. Přejít z tykání na vykání, je prý společensky nepřijatelné. S tím nesouhlasím, když je to správné (někomu vykat), tak ať to je.
Myslím si, že hlavní není, jestli si dva lidé budou tykat nebo vykat, hlavní je, že oba dva budou hledat to, co jim nejvíc vyhovuje a co odpovídá jejich blízkosti, i za tu cenu, že se vrátí o krok zpět (k vykání). Oba by měli mít pocit, že našli to správné oslovování.
Další věc, které jsem si všiml, že v některých firmách mají nařízeno/doporučeno tykání/vykání svým zákazníkům. Například šéf jedné známé firmy si s lidmi ve firmě vyká (aby si udržel odstup) a svým zákazníkům vlezle vnucuje tykání, i když jsou starší. Pokud jde o tohle řízené tykání, tak mi to přijde vlezlé, doporučovat, abych tykal zákazníkům firmy, pro kterou dělám. Nechal bych to na lidech.
A poslední věc je, že neexistuje pouze tykání a vykání, ale mezi tím je paleta možností, kterou člověk může použít jako postupné krůčky. Vy pane Vomáčko, pane Jardo s vykáním, Jardo s tykáním, Jaroušku. Je z čeho vybírat 🙂
Také je otázka, s kolika lidmi by si měl člověk tykat, kolik jich může považovat za skutečné přátele či kamarády. Asi je to otázka, jak je náročný na sebe a na své známé. Jestli ho tykání zavazuje k něčemu víc než vykání a jestli je správné takto rozdělovat lidi a ohledy na ně.
A má se vůbec vykat internetovým identitám? Třeba nějakému panu tykáčovi? Třeba se ho dotkne, když mu někdo začne vykat, uzavře se a už nic nepoví.
Přeji Vám i Sobě, abychom vždy nalezli to správné oslovení pro druhého člověka.
Určitě to dokážeme, když začneme u vykání 🙂
Vykání je bezpečné a vykat lze pořád. Kdo vyká, ten se nikdy nesplete a nemusí to ani řešit. I když je pak někdy za studeného čumáka a lidé k němu nejsou tak otevření.
Pane tykáči, právě jsem si vyzkoušel, jaké je to vykat neznámému tykáčovi. Skoro bych řekl, že ten druhý to bude brát ode mne jako povyšování se. Ale není to povyšování se. Je to hledání. Hledejme dál, co je správné …
škoda, že mně vykáš, mám radši, když mně lidé tykají, ale neurazil jsem se… O těch možnostech mezi vím, ale využívám jich málo. Ale přece jen někdy trochu jo. Jinak dnes jsem byl s kolegou z práce v rámci pracovní činnosti na jednom místě, kde nás potkali dva muži. Oběma jsme vykali a oni nám taky. Ten jeden se na něco ptal a pak se s čímsi svěřoval, přičemž použil výraz ty jo. Vím, že to ještě není tykání, ale budiž. Ten druhý s námi tu hodinku spolupracoval. Můj kolega mu najednou tyknul. Nevím, jestli záměrně nebo omylem. Ale od té doby mu na oplátku začal tykat i on. Ještě se stalo, že mu kolega vykl při osobnější otázce, ale ke konci už spolu mluvili jasně tykáčsky, a to úplně, nejen pracovně. Mně ten muž začal tykat taky. A rozloučení nebylo Na shledanou, ale Ahoj. Teď ale jen nevím, jestli se naopak ty neurazíš, že ti tykám. Snad ne, protože to by nic dobrého nebylo. Jsem radši, když mezi lidmi vládne soulad.
Ahoj tykáči, nevadí mi, když mi budeš tykat, a ani mi nevadí, když mi někdo jiný bude vykat. Jen jsem si chtěl vyzkoušet, jak se cítím, když druhému vykám a když mu tykám a ty jsi měl možnost zakusit, jaké je to, když ti někdo vyká. Doufám, že se nezlobíš, že jsem to zkoušel a že chápeš, že to bylo k tématu pro nás oba. Podle tvé reakce usuzuji, že moc se ti to vykání nelíbilo a já, když jsem ti vykal, jsem cítil, že je to takové trošku strojené, tady na internetu. Na ulici bych začal u vykání. Budu lidi na internetu většinou oslovovat tak, jak oni oslovují mne. Nebo ještě lépe, budu to brát pocitově případ od případu. Nejsem tu od toho, abych někoho vychovával. Chci, si s lidmi vyměňovat myšlenky a říkat si pocity a tak nechci, aby se ti lidé už od začátku cítili nepatřičně. Proto budu tykáčům tykat a vykáčům vykat. Myslím si, že tak se dostaneme dál …
Pokud někdo neví, jestli se v diskusi tyká anebo vyká, tak může použít oslovení „Dobrý den nebo ahoj“, čímž dává najevo, že nabízí tykání, ale jde na to slušně od vykání. A podle toho, jak mu ten druhý odpoví, tak bude pokračovat.
No, Vítku, po 3 měsících ještě reaguju na tvou větu: Na ulici bych začal s vykáním. A víš, že já právě dost často oslovuju neznámé lidi (mladší než já – je mně 40 – nebo staré jako já) a ptám se jich, když něco hledám: Prosím tě, nevíš kde… A pak jim slušně poděkuju. Takže jim tykám. Zatím nikdo neprotestoval. A ještě k možnosti kombinovat křestní jméno a vykání. No, já když se někomu představím křestním jménem, beru to automaticky jako nabídku na tykání. Kdybych tě oslovoval: Vítku, vy jste včera byl…, zdá se mně to být velice nestabilní. Myslím, že by nám to dlouho nevydrželo. Anebo někdy vykám, ale pak najednou cítím, že chci tykat. Tak bez dovolení tyknu a ten druhý začne samovolně tykat taky. Docela mě baví udělat to vždycky tak, abych nabídl tykání bez toho, abych slovo tykat musel vyslovit…
No vidíte, a mě v pracovním styku přijde nejvhodnější a pro mě přirozené lidi oslovovat jménem a vykat jim, starším potom říkat pane Nováku, Vy…Vždy se ale zeptám, zda je tento způsob oslovování pro ně v pořádku. A přesně, když společně zjistíme, že jsme naladěni na stejnou vlnovou délku, přirozeně si začneme tykat. Ale v tom případě já přidávám větu např: "Jéé, Lenko, teď jsem Vám tykala, pojďme si tedy tykat. Já jsem Jana, ahoj." a podáme si ruku. Je to pro mě takový rituál. Myslím si, že je na každém z nás, který způsob oslovení si zvolí, důležité je, aby to pro něho i pro toho oslovovaného bylo v pořádku.
(Paní) Jano, když jsem psal ten článeček, tak jsem nevěděl, čeho se chytit, dělat to nějak paušálně, mi přišlo násilné. To, čeho se mám chytit, už vím, je to pocit. A tak to teď dělám podle pocitu. I ty pocity většinou odpovídají prostředí. Pocity (Vy píšete naladění) jsou tím vnímatelným, co se děje mezi lidmi. (I když někdo pocity moc nevnímá.) Děkuji za příspěvek.
Tak musím přece jen přiznat, že existuje člověk, se kterým si vykám a oslovuju ho křestním jménem. Ani jsme se ještě neviděli. Je teda mladší než já. Mně je 40, jemu asi 29. Nabídl jsem mu v telefonickém hovoru tykání, ale on to odmítl, že s tím má špatné zkušenosti. Tak si vykáme, ale oslovujeme se křestním jménem, a to v jeho "domácké" formě. Takže musím uznat, že to možné je, ale stejně se mně nezdá, že by to bylo úplně ono.
Ahoj tykáči. To je od tebe hezké, že píšeš. Někdo jiný by napsal komentář, a kdyby si třeba ještě vzpomněl na nějaký detail, anebo by zjistil, že to bylo jinak, a už by se neobtěžoval s dalším psaním. Nebo už by si ani nepamatoval, že psal nějaký komentář a kam ho psal. A tak by společné poznání zůstalo na stejné úrovni.
Je dobře, když si člověk vyzkouší různé podoby oslovování a vybere si tu, která mu nejlépe sedí, nebo spíš nejlépe sedí oběma stranám. Někdy si lidé myslí, že si musí udržet odstup, třeba když jde o něco pracovního, aby je ten druhý nevyužíval. Jeden člověk, který mi něco prodával, odmítl mou nabídku si tykat, ale po čase, když už nešlo jen o obchod, tak jsme si začali tykat. Já bych začal s tykáním o něco dřív, protože jsme si rozuměli, on to zatím cítil, jinak. A teď si tykáme.
Takže ta pravidla ohledně toho, co se sluší a patří … bych bral, jenom pokud odpovídají pocitům. Pravidla, která vymyslel někdo jiný, nás nepovedou tak dobře, jako naše vlastní pocity. Dobrou noc, ráno, den …
Ahoj Víťo, kdyžtak jsem Mirek. Jsem rád, že tě výplody mého chorého mozku ještě zajímají… Teď zas byl jedna příhoda… Mně je 40, ale běžně si tykám s 20letými. Jeden takový mně začal tykat sám od sebe (bylo to při společné práci), a to jsem byl moc rád. Potěšilo mě to, že (snad) ještě nejsem tak starý. Já teda všem 20letým nabízím tykání. Někteří pochybují, jestli mohou také oni tykat, tak je ubezpečím, že jo. Ale jeden kluk se teď úplně zdráhal. Sice souhlasil a několikrát mně tyknul, ale víckrát mně vykal. Já jsem ho napomenul, a on zase vykal. Pak měl řeči, že jsem o generaci starší, že pracuje na počítačích, a tak má počítačové myšlení, a tudíž mu logika říká, že to není správné, aby mě tykal. A taky mluvil o tom, že ten starší má takhle vlastně navrh. Na to jsem mu odpověděl, že o to nestojím, že takovouhle převahu nepotřebuju. No, osobně nedokážu 20letým vykat, to teda ne. Ale ani se mně nelíbí, když jim tykám a oni mně vykají. To beru, jako bych se vyvyšoval, a to teda nechci. Co ty, Víťo, na to? Mirek
Ahoj Mirku, nebo Míro?
Jaký je to pocit, vystupovat pod svým jménem? Změna? Já si myslím, že oba dva by to měli cítit stejně a že k tomuto stavu časem dospějete. Ten člověk je třeba jinak vychovaný a tak to cítí jinak než Ty. Já s tím tykání spěchám méně, než jsem spěchal dřív. Vybírám si. A vychutnávám si ten pocit, kdy už to je na tykání. Na internetu je to trošku jiné, tam lidem dělám to, co mi dělají oni, ale taky ne vždycky. Měj se fajn … tykáči Mirku.
Ona ta rovnoprávnost může být i v tom, že si oba vykají 🙂
Ahoj Vítku nebo Víťo? Já to mám přesně obráceně. Dřív, když jsem byl mladší, jsem se zdráhal začít si s někým tykat, teď to naopak beru "hákem". Dokonce, když mně bylo tak 20 až 25, jsem byl zmatený i z toho, jestli některým spolupracovníkům jen o málo starším mám vykat nebo tykat. Tak jsem se přímému oslovení vyhýbal… Pak jsem měl období, kdy jsem si vychutnával, že si se stejně starým (mladým) klukem vykám a zkoušel jsem to s křestním jménem, ale stále vykáním. Ale nějak to moc nešlo a nebylo ono. A pak jsem zjistil, že mám spíš odvahu nabídnout rovnou tykání, než to křestní jméno. Lidé se přece jen během řeči tak často jménem neoslovují.
Měj se taky moc dobře. Mirek (ale klidně i Míra)
„Podle pravidel českého píšeme tvary těchto zájmen s velkým počátečním písmenem v dopisech k vyjádření úcty, a to ať už se obracíme na jednu osobu, ať jí tykáme nebo vykáme, nebo na více osob. Malým písmenem, jak uvádí poznámka tamtéž, se v dopisech naznačuje soukromý, důvěrný charakter dopisu: Posílám Vám pozdrav je základní, zdvořilý způsob, použitelný i pro osobu (osoby), se kterou (kterými) se blíže neznáme, vhodný i pro úřední korespondenci. Píšeme-li vlastní rodině, můžeme si vybrat mezi formálnějším oslovením Milý dědečku, posílám Ti pozdrav a neformálním Milí rodiče, posílám vám pozdrav z tábora, popř. Milá maminko, zdravím tě z výletu.
Existuje řada typů textů, jimiž se na někoho obracíme, ale které nemají formu klasického dopisu (s datem, oslovením, pozdravem, podpisem), např. otevřený dopis, pamflet, reklamní leták, nabídka služeb, nápis na klientské kartě ap. O takových textech není nic závazně stanoveno: je na jejich tvůrcích, aby zvážili, zda chtějí vyjádřit spíše zdvořilost, solidnost, formálnost, např. Stavební spořitelna se těší na spolupráci s Vámi; Tato karta Vás opravňuje k výběrům…, anebo neformálnost, např. Přijď si s námi zaskejtovat – kamarádi se na tebe těší.“
http://www.ujc.cas.cz/poradna/odpo.html#vy
Tak prý nám vykání brzy vymizí a naši potomci se budou smát, když uslyší, jak jsme si vykali, jako se dnes smějeme onikání. No, něco na tom je. Já už jsem napřed. Vrstevníkům (40) a mladším tykám automaticky.
Tykáči Mirku, ty nás strašíš. A kde jsi to četl / slyšel?
Co pak budou dělat netykavky, které si v netykání libují. Budou muset najít jiný způsob vyjadřování svých hranic …
Četl jsem to na internetu. Něco na tom je. Zatím je vše při starém, ale za několik let…
Mám s tím dost problémy, komu tykat a komu vykat.
Můj duchovní vývoj jde směrem tykání, všechny bytosti jsou si rovny, proč stavět jakési bariéry. Když řeknu někomu ty, neznamená to že ho nechovám v hluboké úctě a uznání atd. atd. Můj společností vymytý mozek, stále nějaké rozdíly pociťuje, i když se snažím mu domluvit.
Nicméně ještě jsem duchovně nevyspěl tak daleko, abych se úplně odtrhnul od vnějšího světa businessmanů, politiků, starších občanů, umělých i opravdových autorit, pozérů a vymytých mozků, či žen které balit nehodlám, proto slůvkem Vy nešetřím.
Úlevu mi poskytuje silně převažující i když elektronická komunikace v angličtině, přemýšlení zda použít vykání mi nechybí, a říct Hi Paul osmdesátiletému mi už ani moc divné nepřijde (i když elektronicky je to něco jiného než osobně).
Když mi bylo méně než ostatním, dělalo mi problém, začít tykat, hlavně těm o dost starším a nadřízeným. Ale co, tak jsem někdy vykla, někdy tykla, byla to docela sranda (na mou osobu) a pomalu jsem přešla do věku, že navrhuji tykání já a myslela jsem, že nějakým správným …tým smyslem. Jenže mám za sebou tykačku, která byla léčbou. O 13 let mladšímu kolegovi jsem jako ostatní, třeba i starší kolegině toto navrhla, několikrát opravila jeho vykání a vyslechla, že si na to nepamatuje a při posledním rozhovoru jemně okomentovala, že si můžeme zase začít vykat. Myslela jsem to jako srandu, aby pochopil, ale on vážně odpověděl, že ano. Od té doby spíše nezdraví, vyká a přehlíží. A já mám hořkost na duši. A vážně. Tohle již nechci. Nemá to za potřebí. Nejsem vztahovačná, ale dlouho jsem přemýšlela, jestli jsem mu něco neudělala, jestli jsem se ho něčím nedotkla, jestli nejsem staromódní či nesmrdim. A tak se snažím nehledet chybu v sobě a nenabízet tykání…
Blanko, záleží, jakým způsobem jste to řekla a jestli to bral jako srandu a jestli je dobré tyto věci říkat jako srandu. Jestli není lepší se zeptat, jak by mu to bylo příjemné, se oslovovat. Třeba přijal tykání nerad a tak na něj jakoby zapomínal a vy jste si říkala, že měl být rád, že vám může tykat …
Teď už to beru případ od případu, někdy cítím, že je to na tykání, tak to navrhnu a někdy se zase stane, že se s někým dlouho nevidíme a pak mi začne vykat, protože už si nevybavuje, že jsme si tykali (a je vidět, že mu na tom nezáleží, protože jinak by si to pamatoval). Nejlepší je si o tom otevřeně promluvit. Zeptat se, jestli by mu to bylo příjemné si tykat, nebo jestli ho to napadlo. A dětem s ulice, které vyrostly, mi nedělá problém vykat, když mi také vykají.
Hezký den 🙂
Minulý týden jsem začal z ničeho nic tykat klukovi, který je možná i o nějaký rok starší než já (ale nevím to jistě). Bál jsem se, jestli ho nenaštvu. Ale on nedal nic znát, a normálně dál odpovídal a plnil má přání, když jsem mu třeba řekl: "Prosímtě, můžeš ještě…", ale vykal mně dál. Při rozloučení jsem řekl ahoj a on na shledanou. Mrzí mě, že jsem ho nestrhnul k tykání. Většinou se to stává, ale jsem rád, že jsem byl tak drzý a tohle jsem si dovolil…
Ahoj Mirku po delší době. Nejlepší je se zeptat, jak to kdo cítí a nechodit kolem horké kaše … pak se člověk domnívá, myslí si, předpokládá … a přitom se může domluvit.
Měj se fajn 🙂
V několika předchozích dnech i dnes jsem si zas potykal s několika kluky. Ani už dávno slovo "tykání" nevyslovuju. Jen: "Kdyžtak jsem Mirek." A najednou ti ten kluk, který se ještě před chvílí choval trochu odtažitě řekne: "Mirku, jsem rád, že jsem se s tebou seznámil." Je to moc fajn.
Krásný článek..:-) Já jsem momentálně ve firmě něco přes rok, se svým nadřízeným jsme si vykali a najednou z ničehonic slyším minulý týden .."Lenko co hledáš?".. Nabídka k tykání nepřišla a já dodnes (od té doby jsem ho neviděla) vlastně nevím, jestli mám šéfovi vykat, nebo začít taky automaticky tykat, zeptat se ho, jestli si můžeme teda tykat, nebo co vlastně.. Jinak si tak nějak se všemi tyká a já taky, takže je to tam normální. Je fakt, že pocitově jsem pro tykání, tak nějak to cítím už delší dobu, že bychom to tykání mezi sebou měli nějak zařídit. Asi až přijdu do příští služby, tak mu řeknu ahoj..
Dobrý večer,
Lenko, děkuji za pochvalu.
Myslím si, že nejlepší je si o tom otevřeně promluvit. "Šéfe, vy jste mi začal tykat, mám to brát jako nabídku tykání?" A podle toho, jak je mi to příjemné přijmout nebo odmítnout. Anebo můžeme jít ještě do hloubky: "Šéfe, co to pro vás znamená tykat mi?"
—
Někdy se mi stane, že někoho nevidím několik měsíců a začnu mu vykat, přestože jsme si předtím tykali. Jakoby to tykání bylo známkou vztahu, který se mezitím oslabil (neposiloval) a tak se k tomu musíme zase propracovat.
Hezké dny přeju … 🙂
Dobrý den, nemohu jinak než reagovat na tuto vtipně, ale věcně pojatou diskuzi. Tykání/vykání jsem moc neřešila dokud jsem nenastoupila do nového zaměstnání. První den mi starší kolega řekl "budeme si tykat, protože líp zní ty vole než vy vole", vyjukaně jsem kývla. Často jsem se v práci začala setkávat s jedním mladším kolegou, bavili jsme se o pracovních a později i o osobních věcech (používá oslovení paní Veroniko), jednou jsem mu omylem tykla a při té příležitosti tykání nabídla. Řekl, že příště a odchvátal. Od té doby uplynulo pár měsíců a stále si vykáme. Když jsem byla odmítnuta, o dalším návrhu na tykání zatím nepřemýšlím. Toť mé zážitky o tykání/vykání.
Dobrý den paní Veroniko / dobrý den Veroniko/ ahoj Veroniko, čau Verčo,
(Můžete si vybrat, já bych v tuto chvíli volil dvojku s vykáním, za čtyřku bych se styděl. Každý si to může sám procítit.)
Děkuji za příspěvek.
"Řekl, že příště a odchvátal." Ne, že bych se chtěl něčemu posmívat, ale toto mne rozesmálo, jak řekl, že příště a pak div, že nevyskočil oknem :-).
Myslím si, nebo spíš to tak celkově vnímám, že ideální je, pokud o tykání předem uvažují oba. Když to jeden z nich navrhne, tak ten druhý už je na to připravený, protože už ho to taky napadlo. A když se jeden přeřekne, tak se toho ten druhý sám chytne …
Každopádně když mi někdo navrhne tykání, měl by se v mé duši rozhostit klid, pocit, že mi ten druhý důvěřuje, váží si mě, pouští mě k sobě.
(Někdo ale tyká jenom proto, že je sám vlezlý a chce se dostat blízko tomu druhému a je sám otupělý a tak nepatřičnou blízkost toho druhého nevnímá.)
Hezké dny přeji … 🙂
Zdravím VÁS všechny a dovolím si připomenout příslušná pravidla (slušnosti).
VYkání je vnímáno jako zdvořilejší – i proto, že je méně osobní, čili nechává větší "osobní prostor". Je to jako podání ruky místo třeba obejmutí, které v rámci těchto stránek již také prošlo probráním (o pusinkování nemluvě – zatím;)).
TYkání je jasně osobní, Bohužel leckdy je zneužíváno pro nevHodnou nezdvořilost (o hrubosti až sprostotě – "ty vole" – nemluvě).
MEZI výše vypsanými rovinami jsou stupně jako například vykání s použitím také až JEN křestního jména s *mezioslovením* "pane" / "paní" a podobně, dále i bez mezioslovení (vážený Vítku) – a to třeba i jen jménem (bez "vážený" či podobně). Je zajímavé, že zvláště při vytýkání chyby vykání s použitím mezioslovení a celého jména značně zesiluje veškeré věty: """Přeji přínosné prožívání, žárlící ženo přítele Pavla, Kateřino Kohoutová. Prosím přijměte laskavě vysvětlení, že žena, která se s "Vaším" manželem okatě objímala je "má" Paní a že Pavel po obejmutí mé maličkosti (svého přítele) objal i Ji jakožto "patřící (ke) mně_Mně". Ačkoli "naši" Partneři mají spolu i vlastní vztah (jehož vyjádření k onomu objetí přidali pomocí pusinky spíše symbolické), tak není důvod k žárlivosti či podobnému plýtvání pocity. Těším se na naše Setkání, jež zvláště pro Vás bude s Bohem :)…"""
NABÍDNOUT posun k osobnějšímu jednání smí společensky významnější osoba (dále SVO). Pokud někdy není jasné kdo je SVO, tak je možné místo nabídnutí požádat nebo se zdvořile zeptat (což je ještě opatrnější – zdvořilejší). Opačný posun může požádat kdokoli, kdo (se) cítí, že by bylo lepší jednat méně "osobně".
Vážený Vítek může potvrdit, že jsem podle patřičných pravidel jednal i v prvním dopise (emailu), který jsem mu zaslal (a také při telefonátu). Chápu a přijímám jeho VYkání vůči mé maličkosti, ačkoli jsem vysvětlil (požádal až nabídnul;)) výhody TYkání prováděného pro přenos i osobní úcty (!:)) a nikoli na nějaké nepatřičnosti… V rámci "své" společnosti DMDU tak TYkáme (si spolu).
Pravidla sice jsou, ale ne každý je bere vážně. Spousta kluků se tím nezatěžuje a když se cítí na tykání, tyká. Anebo když mu ten druhý tykne, přizpůsobí se.
Asi u 5 kluků jsem zažil, že mně sice tykají, ale zároveň říkají Miroslave. To kamarádi nedělají. Ti říkají Míro nebo Mirku. Jakoby se jim to tykání zdálo příliš důvěrné, tak si to kompenzují. Je to jakási inverze ke způsobu vykat, ale oslovovat křestním. Tam se většinou nikdo domácké podoby křestního jména nebojí. Ale nedá se to použít vždycky. Některá jména mají domáckou podobu stejnou jako oficiální. Ale zažil jsem i případ, kdy si mezi sebou povídali dva kluci, kterým tykám, ale oni si vykali. Péťo, vy jste… Tam je velké napětí mezi vykáním a velice důvěrnou podobou křestního jména, kterou se já třeba zdráhám oslovit i své nejdůvěrnější kamarády…
Ahoj Mirku, víš, co mi přijde roztomilé, že do tohohle vlákna píšeš už 4 a půl roku 🙂 To je rekord.
Taky záleží na tom, jak se lidi představují. Když se někdo představí jako Honza, Mirek (nebo Míra) … tak to svádí k tykání víc, než když se představí jako Jan nebo Miroslav.
Nejlepší je se domluvit podle toho, jak to cítíme …
Měj se 🙂
Ale Víťo, ono je to tak, že dva z nich mně sice oslovují Miroslave, ale v určité chvíli, která byla možná důvěrnější, oba aspoň jednou užili podobu Mirku. Což se mně líbilo. Bohužel se pak oba vrátili k tomu Miroslavovi. Jinak na vlákno budu psát třeba sto let…
Mirku, těším se za sto let. Obávám se ale, že vzhledem k věku už ti bude hodně lidí vykat 🙂
Ahoj, zajímavá diskuse takhe na noční hodinu. Dovolím si přispět. Preferuji na pracovišti jednoznačně tykání. Má to ovšem jeden háček, sama od sebe nejsem schopna tykání nikomu nabídnout. Výsledek je takový, že si tykám s většinou žen (které mi to také jako ženě nabídly) a vykám si s většinou mužů (kteří se mi tykání ostýchají nabídnout, protože jsem žena). Výjimky na straně mužů, kteří mi nabídli sami od sebe tykání i přestože se to podle etikety nemá kvituji, protože je to nekonvenční:-) Zdravím a přeji hezký den Klára
Dobrý den Kláro, ahoj Kláro,
Tahle diskuse se vleče už téměř čtyři roky a je možné do ní přispívat v denní i noční dobu, na jaře, v létě na podzim i v zimě 🙂
Je zajímavé, kolik lidí toto téma řeší a v jakých podobách. Myslím si, že hodně lidí to vidí černobíle buď tykání anebo vykání. A potichu řeší jestli ano anebo ne. A přitom se lze druhého zeptat, jak to vidí a cítí a domluvit se s ním.
Soused v naší ulici je o 20 až 30 let starší a automaticky mi tykal. Časem jsem se ho zeptal, jestli to mám brát jako projev sympatie nebo jestli tyká každému. A on řekl, ať mu taky tykám. Tak mu tykám a jsem rád, že jsme se sblížili. Už se jenom nepotkáváme, ale prohodíme spolu několik vět. Kdyby mi to nebylo příjemné, tak mu tykat nebudu.
Nejlepší je se druhého zeptat, nenabízet mu přímo tykání, pouze se zeptat, jak to vidí a cítí …
Hezké dny přeju … 🙂
Dobrý den. Četla jsem celou diskuzi. Je zajímavá. Taky bych chtěla přispět svou zkušeností. Jedna moje sousedka (bydlí v jiném patře) mi nabídla tykání. Daly jsme se do řeči, protože jsem měla problémy se sousedem (pouštěl nahlas hudbu v noci). Ona dělala tehdy zástupkyni domovního důvěrníka. Je to už asi 4,5 let. Nabídla mi tykání, tak jsem řekla ano. Ale mně dělá problém jí tykat, tak jí vykám. Jen se zdravíme už. Nebavíme, tak je to asi jedno. Před 2 lety byla na mě hodně protivná. Neměla klíč, tak jsem jí odemkla. Nepoděkovala a byla na mě nepříjemná. Tak jsem byla ráda, že jí vykám, když je na mě taková. Včera zrovna jsem ji potkala a pozdravily jsme se a řekly si Dobrý den. Někdo si asi řekne, proč to řeším. A já sama nevím, proč. Včera jsem ji pak slyšela jak říká jedné sousedce Ahoj a hned se bavily. S žádnou sousedkou si netykám a nepokecám s ní, tak asi bych chtěla mít taky takovou, se kterou bych se spřátelila. Tu sousedku, o které mluvím, vidím hodně málo (jednou za měsíc nebo za dva). Já si vzpomenu vždy až po pozdravu, že mi jednou kdysi nabídla tykání. Zkrátka to tykání ze mě nejde s ní.
Navíc mám negativní zkušenost s tykáním s jednou kolegyní z práce. Po tom, co jsme si začaly tykat, se vztah mezi námi nezlepšil. Naopak zhoršil.
Proto moc nevěřím tomu, že tykání lidi stmelí nebo se tím zlepší vztahy. Ale záleží na tom asi s kým.
Když jsem byla v jedné práci (firma už neexistuje), vadilo mi, že jeden kolega, starší o 10 let než já, ostatním tyká a mně jediné vyká. Ale nabídnout tykání by měl on. Nenabídl. Jinak jsme si docela rozuměli, tak mě to docela mrzelo. S ním bych si ráda potykala. Ale nejsem tak drzá, abych s tím sama začala. Myslím, že si nabídl s ostatními tykání zrovna, když jsem byla nemocná.
Je to s tykáním a vykáním někdy složité. Ale dějí se i horší věci.
Dobrý den Pavlo, děkuji za příspěvek.
Nedávno jsem potkal známou, se kterou jsme si dřív tykali a zmohl jsem se na „dobrý den“. Nepočítal jsem s tím, že jí potkám a tohle byla první a upřímná reakce. Po pravdě řečeno bych ji raději nepotkal. Nebudu jí tykat jenom kvůli tomu, že jsme si dřív tykali. Ona ani neodpověděla, nebo jsem si toho nevšiml. Tak jsem se zřejmě strefil.
S kolegou bych si to vyříkal, řekl bych mu: „Napadlo mne, že bychom si mohli tykat, jak to cítíte vy.“ To ani není nabídka, to je jen otázka.
S tykáním a vykáním to zase tak složité není, stačí to dělat, jak to cítíme a případně se zeptat toho druhého.
Ať se vám daří 🙂
Děkuju za radu. Četla jsem, že starší muž má nabídnout tykání, ale jeho to nenapadlo. A já čekala. Možná nevěděl, že to měl nabídnout on (jeho neznalost) a čekal, že já to navrhnu. Nebo mu to bylo jedno. Mrzí mě, že jsem mu to tykání nenabídla. Asi jsem netykavka.
Mějte se!
Dobrý den,
mám takový dotaz, už čtvrtým rokem pracuji ve firmě, která má cca 20 zaměstnanců. Náš šéf ( 30 let) si tyká s těmi, kteří už tam pracují od začátku, protože tehdy ještě nebyl ředitel, když se jím stal, tak všem, které přijal automaticky vykal, včetně mě. Po mě nastoupilo ještě několik zaměstnanců. Nedávno nabídl šéf tykání mojí stejně staré kolegyni ( je nám 27), která ale nadtoupila až po mě, se slovy, že už tam pracuje dlouho a že by si mohli tykat…. mě to ale nenabídl, přestože jsem tam déle než ona. Jaký k tomu může mít důvod?? Už kdysi dávno na jednom večírku si potykal se všemi co tam byli, a když došlo na mě, tak se zarazil a žádná nabídka nepřišla… další příležitost padla od kolegyně, která se smàla jaktože si ještě vykáme, opět trapné ticho a nabídka nikde…. Popravdě řečeno o to nijak zvlašť nestojím, je to pro mě lepší, když máme mezi sebou trošku odstup, protože pak se lépe komunikuje i v oblasti platu a všeho co se týče pràce, ale spíš mě zajímá jen ten důvod, proč někomu tykání nabídne a někomu nechce, jinak myslím si, že spolu vycházíme velice dobře a jeden čas jsme se spolu i hodně rozprávali, chodili spolu na oběd, pak to zničehonic přestalo. A když už jsme u toho dnešního moderního světa posedlém vědou a technikou a sociálními sitěmi, tak všechny kolegy požádal o přátelství na facebooku, mě jedinou ne…. Tak nevím, zda na něj nepůsobím nedůvěryhodným dojmem či co??
Předem děkuji za odpověď v této zajímavé několikaleté diskuzi
Výborný den Terino,
Ano, je skvělé, že tato diskuse žije už několik let a vždy přijde někdo a oživí jí 🙂
Lidé jsou různě naladění, mají mezi sebou různé sympatie a podle toho si tykají nebo ne. Nejsou horší nebo lepší, jen jsou jiní. A žijí v různé vzdálenosti od sebe.
Možná by stačilo jen to přijmout. Píšete, že o tykání zvlášť nestojíte, určitě to má své důvody. I šéf má své důvody.
Na šéfovy důvody se můžete vhodným a jemným způsobem zeptat.
Tedy zůstat u otázky „Proč si se mnou netyká, jestli ho to napadlo, jak to vnímá…“ a nesklouznout k otázce „Jaktože si se mnou netyká, když s ostatními ano.“
Ať se vám podaří najít odpověď, která vám dodá klid v duši 🙂