Mám plný žaludek, mám co na sebe, je mi teplo a venku svítí sluníčko (to jsem psal v létě). Pojďme si přečíst titulky, jak dnešní den vidí Novinky.cz.

Když si večer pustím televizi, pravděpodobně se dozvím podobné věci.

Proč média vytvářejí zdání, že svět je nebezpečné místo, kde pořád někdo anebo něco usiluje o náš život, kde pořád něco vybuchuje, hoří a padá?

Já se ani nedivím, že svět vypadá, jak vypadá, když média každou špatnou věc vytrhnou z kontextu a nafouknou. Pokud bychom pátrali po každém tom příběhu, zjistili bychom, že se stalo přesně to, co se stát mělo. Že svět je absolutně spravedlivý, i když s tím mnoho lidí nebude souhlasit. Nehoda není náhoda. Náhody neexistují. Každé zranění, smrt, dopravní nehoda se stala z hlubších důvodů, které většinou lidé nevidí a tak nechápou smysl té události.

Co se nám honí hlavou, to k sobě (prý) přitahujeme (viz. kniha Tajemství). Když se nám díky médiím honí hlavou obraz hrůzy a utrpení, přitahujeme ho k sobě. Co když to funguje jako kolektivní modlitba? Aniž bychom si to uvědomovali, v okamžicích nebdělosti, když si vybavujeme hrůzu z médií a nezaujímáme k ní střízlivý postoj, je to jako bychom si opakovali modlitbu:

„Pane Bože, dej nám více utrpení, víc smrti na silnicích, víc požárů a znásilnění.“

Sorry, na tohle je můj život moc drahý. Jen se tu klidně povražděte, poznásilňujte a zmasakrujte na silnici, vypínám počítač a jdu na zahradu dělat něco užitečného.

(Šel jsem na zahradu dělat něco užitečného …)

—

Jenže ono nejde jenom o tom, že se namísto hezkých věcí díváme na ošklivé a že nám to programuje mozek. Když je těch ošklivých věcí moc, člověk před nimi začne otupovat, protože jinak by seděl nad novinami anebo před televizní obrazovkou a brečel by nad tím, co se děje. Aby nemusel vnímat smutek z věcí, které se dějí, člověk otupí a ve stejné míře jako otupěl před násilím z médií, otupí i jeho pocity vůči jeho blízkým a vůči radosti. Svět je pak plný otupělých lidí, kteří se ženou za extrémními zážitky, protože něco tak obyčejného jako jít s partnerem na procházku a držet se za ruce nevnímají. Lidé jsou odpojení od svých pocitů. Mohou si za to sami, protože to dovolili a média jim k tomu hodně pomohla.

—

Dalo by se spekulovat i o tom, jestli to není něčí záměr, držet lidi v pocitově otupělé podobě a rozumově je krmit, že žijí ve společnosti plné sociálních jistot a rovnosti. Co kdyby lidé prokoukli to divadlo a začali jednoduše cítit, co za zloduchy jim vládne?

Dali by víc na pocity, které ze svých vládců vnímají než na slova slibů, kterými je vládcové krmí.