Minule jsem psal o tom, jak jsem si udělal masérský kurs a nestal se masérem. Předtím jsem psal o tom, jak jsem si udělal kurs léčení rukama a rukama neléčím. A předtím jsem psal o tom, jak jsem studoval homeopatii a opustil ji.

Mohl bych být zdrcen tím, jak jsem dopadl, že jsem u ničeho nevydržel. Ti, kteří vydrželi jsou dnes úspěšní maséři, léčitelé a homeopati a já jsem zdánlivě pořád na začátku.

Ano, jsem na jedné straně zklamaný. Ale na druhé jsem naopak nadšený tím, jak mistrovsky se mi podařilo vyhnout se slepým cestám. Po každé té cestě jsem nějaký kus ušel. A když jsem zjistil, že nevede k cíli, vrátil jsem se a na mapě jsem udělal křížek. Tudy cesta nevede. Vydal jsem se hledat jinou cestu.

Dnes napíšu, jak jsem se nečekaně stal léčitelem. Pán, o kterém jsem psal minule už stojí za dveřmi …

(Podotýkám, že měním pohlaví, věk a jiné vlastnosti hrdinů mých příběhů, abych chránil jejich identitu. Pokud dotyčný toto čte a vykřikuje, že to není pravda a tak to nebylo, tak má pravdu, jde o někoho jiného.)

Původně jsem si myslel, že půjde o nějakého chudého studentíka, co přijede autobusem nebo na mopedu. Vzhledem k tomu, že venku lilo jako z konve a od autobusu to je cca dva kilometry, zatopil jsem v krbových kamnech a očekával příjezd někoho zmáčeného a promrzlého.

Přijelo nablýskané Mitsubishi Pajero a z něj vystoupil něco jako úspěšný podnikatel. Napadla mne legrační myšlenka, jestli si tím autem kompenzuje velikost penisu, ale také jsem měl Mitsubishi Pajero a nesouviselo s penisem, ale s mou touhou cestovat. Chtěl jsem mít to nejlepší terénní auto na cestu kolem světa.

Nebudu zdržovat popisem dvouhodinového rozhovoru.

Jen co jsme se usadili, pán se začal chlubit, že pro něj není problém dostat do postele jakoukoliv holku. Poslední úlovek je milenka jednoho známého hokejisty. Za ta léta praxe přesně ví, co má kdy říct a co má kdy udělat. Problém je, co s tou holkou pak dělat v té posteli. Buď se mu vůbec nepostaví penis, anebo se mu sice postaví, ale je z toho předčasná ejakulace.

Jakoby si z něho penis dělal legraci, jenže jemu do smíchu není.

Pán to dával do souvislosti se zvětšenou prostatou. Podle doktorů je to chronické a neléčitelné. Musí si dávat pozor, aby nenastydnul, protože pak by to bylo ještě horší. Aby měl nohy v teple, přinesl si vlastní bačkory.

To, k čemu jsme se dopracovali a co považuji za příčinu jeho problémů s prostatou bylo to, že ženy jsou pro něj prostředkem dokazování si. Nehledá dívky proto, aby s nimi sdílel a tvořil, ale proto, aby si něco dokazoval. Bere ženy jako trofeje a chtěl by si ještě pořádně užít. Závidí svému kamarádovi, který dostal do postele víc holek než on. A jako na potvoru se děje to, že tělo ho zrazuje buď v podobě předčasné ejakulace anebo nedostatečné erekce.

Moudré tělo mu říká, že touto cestou nemá jít a zastavuje ho. Není potřeba dokazovat své mužství tím kolik holek dostane do postele a kolik jich uspokojí.

Takhle jednoduché to celé je. Impotence ho chrání před tím, aby nesprávně používal svou svobodnou vůli. Aby balil holky, užíval si s nimi, dokazoval si, jak je dobrý, a pak se s nimi rozcházel. Holky mají štěstí …

Obešel spoustu lékařů a léčitelů. Ten poslední kroutil virgulí a čistil mu minulé životy a řekl si za to 900 Kč, ten předposlední mu dělal filipínskou operaci bez skalpelu, což se běžně dělá za 100EURO.

Původně jsem to celé bral jako kamarádské popovídání si. Přemýšlel jsem o tom, co udělám, kdyby mi ten člověk chtěl dát nějaké peníze a řekl jsem si, že se nebudu bránit. Proč bych měl odmítat peníze za to, že jsem někomu věnoval svůj čas a poradil jsem mu?

Než odešel, na stůl položil 200Kč.

200Kč za dvě hodiny času není mnoho. Měřeno penězi, mohl bych se cítit nedoceněný. Jenže já se cítím skvěle. Tím, že mi ten člověk dobrovolně zaplatil, udělal jakýsi tajemný rituál, který mne povýšil z internetového kecálka na skutečného léčitele. (Přesněji řečeno nesměřuji k tomu, abych byl léčitelem, který léčí, ale k tomu, abych byl Rádcem, který ukazuje Cestu ke Zdraví. Jít musí každý sám.) Možná se chtěl jenom zbavit pocitu trapnosti, že mi něco dluží.

—

Jsem nadšený z toho, co se stalo. To, že si někdo přečetl moje stránky a požádal mne o radu, neberu jako náhodu, ale jako podanou ruku. Ten člověk ke mne byl poslán Vyšší Mocí a tato Vyšší Moc také ohlídala, že mi byl svěřen případ, který lehce zvládnu. Věřím tomu, že hlavní příčinu jeho problémů s prostatou se mi podařilo objevit. Teď už je na něm, jestli tomu uvěří a zachová se podle toho.

Také by měl něco udělat se sugescí, kterou ho nakazili doktoři, že je to trvalé a nedá se s tím nic dělat.

Beru to jako výzvu. Pokračuj. I když zatím nedokážeš načíst příčinu nemoci přímo z duše, máš dost informací a znalostí, abys ji dokázal vydedukovat z rozhovoru. Vítku, právě jsi se stal léčitelem. Vše ostatní, co potřebuješ, přijde s praxí.

Neusínám na vavřínech, uvědomuji si, že jsem pořád na začátku cesty. To, co zatím jen tuším, chci vidět … chci vidět nemoc jedním pohledem.

—

Po napsání tohoto článku mám dilema. Kladu si otázku, jestli nedělám něco, na co ještě nemám. Pokouším se lidem radit, aniž bych jasnovidně vnímal celý jejich život. Neměl bych raději počkat a až dokážu v člověku číst jako v knize a teprve pak lidem radit?

Anebo mohu už teď na základě toho, co vypozoruji z toho, jak mluví, o čem mluví, jak se tváří, jaký z nich mám pocit …?

Nechci vařit z vody a tahat někoho za nos.

Když budu čekat na jasnovidnou schopnost, může se stát, že se jí nedočkám, protože ona je pokračováním smyslového vnímání. Takže sázím na to, že ta schopnost se postupem času přidá a prohloubí a sjednotí to, co vnímám už teď a skládám rozumem dohromady. Přidá se proto, aby mi pomohla zkvalitnit a zrychlit mojí práci. Abych to, co mi trvá nějakou dobu poskládat si z jednotlivých střípků, viděl jedním pohledem.

Mohu se chlácholit tím, že většina lékařů a léčitelů se vůbec nezabývají otázkou, jestli mají na to, co dělají. Lékaři schovaní za bílý plášť používají to, co se naučili ve škole, otázku, jestli to funguje anebo nefunguje si až na pár výjimek nekladou. Sami jsou mnohdy nemocní a léčí druhé. Léčitelé důvěřují svému kanálu, pokud nějaký mají, virguli, kyvadélku. Někdy až slepě používají nefungující způsoby léčby a není jim divné, že se k nim vracejí lidé se stejnými problémy pořád dokola.

Když se zeptám sebe sama, tak odpověď zní: Ještě nenadešel tvůj čas …
A druhá odpověď, spíš moje přání je: Ale můžeš se tím lehce zabývat, ať nestojíš na místě …

Takže je to víceméně v pořádku, sbírám zkušenosti.

Už se těším, kdo s čím přijde jako další …

—

Jistě vás zajímá, jak to dopadlo. Také mne to zajímalo a tak jsem pánovi za několik týdnů napsal. Bylo vidět, že tomu, co jsem mu řekl, neuvěřil a mezitím hledal jiné cestičky. Hledal něco, co by potvrdilo, že si může dělat, co chce. Nechtěl uvěřit tomu, že nemoc ho přišla zastavit, protože by si nemohl dělat, co chce. Svět je plný holek, proč si trochu neužít …

Je to jeho věc. Pro mě je to lekce navíc. Lekce respektování. Nechat věci být …