Při psaní takzvané duchovní literatury autor nabírá (skrze větší či menší otupělost) informace od Maestra Stvořitele, v mozku je míchá s výplody své fantazie, nápady, pocity, předsudky a zapisuje je na papír.

Úkolem čtenáře je takto zašifrovaný text dekódovat a vydolovat z něj to spravedlivé, správné, pravdivé, čisté, vznešené … přesít a přefiltrovat to svým rozumem a citem.

Někdy je to jako hledat perlu v hromadě bláta.

Dlouhodobým úkolem čtenáře je z těchto pracně vydolovaných útržků poskládat svou vlastní knihu a svým životem prověřit její pravdivost.

Mou knihu právě čtete 🙂

Pokud je člověk (i ve vyšším věku) zdravý, přiměřeně bohatý a jeho život provázejí pocity radosti a štěstí s doteky blaženosti, tak se mu podařilo napsat dobrou knihu.

Nemusel ani číst nějakou duchovní literaturu, stačí, když správně vnímá a správně vyhodnocuje zkušenosti.

Pokud je nešťastný, osamělý, za krkem mu sedí deprese a provází ho chudoba a nemoci, směřuje ho to k tomu, aby šel jinudy. Aby se poohlédl po jiných knihách, když ty předchozí mu cestu neukázaly. Anebo si je má přečíst znovu a lépe je protrávit svým rozumem a citem.

Hodně lidí je zamilovaných do svých “svatých” knih a do svých autorů a už nehledají dál.

Kdo hledá, najde … rozum a cit napoví, kde hledat.