Panebože proč mě v tom necháváš? Proč mi nedáš návod, abych to pochopil. Bůh dává jeden návod za druhým, ale já si jich nevšímám. Je mi zima a lezu do vany do horké vody. Pak vylezu, motám se po bytě a zase zalezu do vany. Potřetí to samé. Je mi zima. Ráno vstanu a vlezu do vany a natočím na sebe horkou vodu.
Hledám psychickou příčinu zvracení. Patří to mě a možná nejbližšímu okolí a objevilo se to, když jsem byl s dětmi doma sám. A byla neděle. Poselství nemoci chápu asi takhle …
Začalo to tím, že jsem opustil panelák a nastěhoval se do domu se zahradou. Teď bydlím na vesnici. Nebavilo mě dívat se na svět ze čtvrtého patra a čumět do oken lidem odnaproti.
Právě jsem dopil poděbradku. Nebo Poděbradku? Nechci dělat někomu reklamu, sajrajty typy x-cola nemusím, ani ty barevné. Ale poděbradku nebo magnézii si občas koupím. Jo, ještě mattonku. Před patnácti lety jsem se na ní jel podívat přímo k prameni v Kyselce u Karlových varů. Nikde ani človíček. Jen trubka s cedulkou Jindřich Mattoni a rozpadající se budova nějakých lázní …
Poslední dobou se mi stává, že mi z paměti vyskakují věci, které mne nenapadly několik let a podle běžných názorů na fungování paměti bych je měl spíš zapomínat více a více, protože si je neopakuji.
Šlo o celkem jednoduchou věc. Podélně rozříznout několik klád, aby nebyly kulaté, ale půlkulaté. Z jedné klády se tak udělají dva kusy. Na to je potřeba pořádná cirkulárka. A tu má Ivoš. Ivoš má všechno, tedy co se strojů, nástrojů a nářadí týká. Má halu 1000 metrů čtverečních a v ní parkuje svůj bagr, náklaďák a skladuje tolik materiálu a strojů, že by leckterá fabrika záviděla.
Je hezké, když si lidé upřímně přejí nějaké důležité drobnosti. A je smutné, když nevědí, co si vlastně mají popřát, protože se sobě odcizili a neznají už žádnou důležitou drobnost ze života toho druhého člověka …
Povězte mi někdo, proč si nedokážu vybavit a vidět věci, které jsem už viděl. Jak na to? Dokážete vidět věci, které už jste viděli?
Když jsem si na konci roku 2006 tak hezky popřemýšlel o tom, jak dosáhnout Bohatství a uvědomil jsem si, že musím mít sen, začal jsem si ho vymýšlet a představovat si ho. Představa je jako zatlučený hřebík, ke kterému je možné přivázat lano a po tom lanu pak vyšplhat ke svému cíli.
Jsem vděčný za to, že mám automobil se spotřebou šest litrů, i když ho trochu zanedbávám a on na mne mrká svými kontrolkami. A každou nemoc beru jako výzvu. A také proto dnes vnímám, že žiju v dobré době. Stále je co zlepšovat.
Máte svůj recept jak na to? Už jste zasadili semínko svého bohatství, úspěchu, pocitů naplněnosti a štěstí?