Šlo o celkem jednoduchou věc. Podélně rozříznout několik klád, aby nebyly kulaté, ale půlkulaté. Z jedné klády se tak udělají dva kusy. Na to je potřeba pořádná cirkulárka. A tu má Ivoš. Ivoš má všechno, tedy co se strojů, nástrojů a nářadí týká. Má halu 1000 metrů čtverečních a v ní parkuje svůj bagr, náklaďák a skladuje tolik materiálu a strojů, že by leckterá fabrika záviděla. Tři frézky, soustruh, dvě svářečky, dvoje padací nůžky, několik lisů, brusek, ohýbaček, rovnaček … Ivoš má rybník (další plánuje vybudovat), stádo ovcí … rozestavěný barák a rozpadající se manželství. Ještě dodám, že v celém spodním patru toho baráku bude dílna. Aby se už konečně dalo pořádně pracovat.
Železo, to je jeho. Kupodivu chodí i do normální práce v kanceláři. Proč se nevěnuje jenom jednomu? „Ty vole, já jsem z toho železa tak vorvanej, že se musim trochu zregenerovat. Představ si, že bys celej den dejchal ten smrad ze sváření a pořád něco tahal a do něčeho mlátil a něco brousil a vrtal. Když jdu do práce, koupím si dortík, pak si uvaříme kafíčko, poklábosíme … a odpoledne skočím do montérek a mlátím do železa.“

Tuhle věc jsme odkládali už hezky dlouho. Když jsme se do toho pustili před několika týdny, ukázalo se, že je tupý pilový kotouč a tak se čekalo na jeho nabroušení. Jdeme na to. Ale ejhle. Chybí nám prodlužovačka. „Ty vole, já jí nechal ve Lhotě. No, jezdit tam pro ní nebudu. Něco najdeme.“ Stalo se. Za chvíli se objevil s kabelem. Na jednom konci byla namontovaná třífázová zástrčka a na druhém trčelo několik drátů. Někam to zapojíme. Ale kam? Šroubovákem odmontoval kryt pojistek, vymontoval pojistky a pod každou z nich zastrčil jednu fázi (černý drát). Nulový vodič strčil do dírky od šroubku. V té chvíli byly pojistky vyřazené z funkce, pouze na jednom konci přitlačovaly drát ke kontaktu. Zásuvka byla v místnosti s harampádím a člověk se k ní musel doslova dohrabat. Cvak! Zapnuto. Nic, vypínač nereaguje. Ale to nevadí, musíme ty dráty strčit pod druhé kontakty pojistek. Šup a je to. Zapnuto! Vzzzzzzzzzzzzz. Pila se točí, ale nejde vypnout. S tím jsme nepočítali. Pojistky jsou totiž zapojené až za vypínačem a tedy když se zapojí elektrika přímo na pojistky, tak vypínač vůbec nereaguje. Jediný způsob, jak tohle vypnout je buď vytrhnout dráty zastrčené pod pojistky, anebo dohrabat se k zásuvce a vytáhnout zástrčku. Ale vypínat to nebudeme, tak rychle do práce, dokud se točí …

Kotouč je nabroušený, řeže to o něco lépe než minule, ale něco tomu chybí. Jakoby motor neměl sílu a zpomaloval. Rozřízneme první dřevo. A pak se zpomalí čas a já přestanu chápat, co se děje … Ivoš z nepochopitelných důvodů sáhne někam pod pilu, jakoby odháněl mouchu, nebo co … na chvíli někam odejde, pak přijde a ukazuje mi, že má na prstech krev. Tváří se při tom provinile. A já nechápu. Přeci není tak blbej, aby si jen tak pro nic za nic sáhnul ze spodu na pilu. Proč by to dělal? Asi se jenom škrábnul. Ještě chvíli řežu sám, pak přelezu harampádí, vypnu pilu a jdu se podívat. Ivoš už je pryč. „Von se říznul do ruky, hlásí jeho máma. Měl to zabalený v ručníku a tekla mu z toho krev.“ Jdu se podívat k pile. Ten kousek něčeho, co beru do ruky je kousek Ivošova prstu. Panebože, on se vážně říznul. To je pocit. Držet v ruce kousek cizího prstu. Možná by to šlo ještě přišít. Volám na Ivošův mobil, který zazvoní kousek vedle mne. Volám na mobil kluka, co vezl Ivoše do nemocnice a ten je vypnutý. Co s tím? Vím, že jeli do Benešova a tam prsty nepřišívají. Byl už tu jeden takový případ, vyprávěl mi o něm právě Ivoš, že jednomu klukovi něco useklo prst a v Benešově to neuměli přišít. Muselo by se do Prahy. Pokládám kousek prstu na stůl pily. Tak, tahle akce se nepovedla …
Následuje tlustá černá čára, ve které nemohu pochopit dvě věci, proč Ivoš sahal na pilu a proč jsem já reagoval tak pomalu. Ono když hučí tříkilowattový motor, tak jsou věci vidět jako v černobílém filmu. Člověk nic neslyší, a hlavně si dává pozor, aby někam nesáhl. Možná jsem udělal chybu, měl jsem skočit do auta a jet za nimi. A kdyby doktoři řekli, že to nepřišijí, tak trvat na tom, že se pojede do Prahy. Měl jsem mu zakázat, aby strkal dráty jenom tak do pojistek. Možná. Kdo ví …

Být to před několika lety, tak bych se tím trápil. Dnes to vidím jako film, který vůbec není černobílý. Je to barevný film s geniálně napsaným scénářem. I já v něm mám svou roli. Nikoliv roli nějakého komparsu, co se mihne v pozadí, ale svojí osobní roli. Přicházím i odcházím ve správný čas a dělám přesně to, co dělat mám. Ten scénář je malý kousek příběhu dvou lidí, mě a Ivoše, kteří se potkali proto, aby si něco ukázali.
Když jsem se Ivoše ptal, co se to vlastně stalo a proč tam sahal. Tak řekl, že chtěl sáhnout na motor, jestli se nepřehřívá. Jestli ta pila nejde na dvě fáze, když řeže tak mizerně. Aha, to chápu. Také bych pochopil, kdyby v té dílně svítila zářivka a pilový kotouč, který se otáčí rychlostí, která je násobkem síťové frekvence, by se díky stroboskopickému efektu opticky zastavil. I kdyby kotouč vypadal, že stojí, tak to přeci hučelo.
Když jsem se Ivoše zeptal (opatrně), jestli z toho plyne nějaké poučení, tak řekl: „Nemá se spěchat.“ Ano, porušili jsme několik pravidel. Vyřadili jsme pojistky i vypínač, pila neměla kryty. Možná neměl náladu to dělat. Domluvili jsme se na to už několikrát a jemu do toho vždycky něco přišlo. Že se nemá spěchat, je pravda. Že má být na pracovišti pořádek a stroje mají být ve správném stavu, to je také pravda. Stačilo vypnout vypínač, počkat, až se kotouč zastaví a pak sáhnout na motor.

Ten scénář je malý kousek příběhu dvou lidí, mě a Ivoše, kteří se potkali proto, aby si něco ukázali. Jsou si tak podobní. Oba dva mají na prvním místě práci a na jednom z posledních míst rodinu. Oba to o sobě víme, akorát nechápeme, co je na tom špatně. Práce je přeci důležitá a na rodinu pak logicky nezbude čas. Jasně, že se jí věnujeme, vždyť jsme šli před čtrnácti dny společně na plavání.

Člověk má dvě ruce. Pravou a levou. A ruce jsou od toho, aby dávaly a braly. Pravá představuje naši práci. Levá ruka představuje to, jak se staráme sami o sebe a o svoji rodinu. Půl hodiny před tím, než se to stalo, Ivoš telefonoval s nějakou dámou, kterou jsem si zařadil do kategorie minulá anebo potenciální milenka. Čekali jsme na něj dva, ještě tam byl jeden kluk a on se vybavoval s nějakou ženskou celkem o ničem. Možná mu ve stejné době volala jeho vlastní žena.

Řeknete si, je to kruté. Jednou si zalaškovat po telefonu a šmik, prst je pryč. Tak stupidní příběh to ale není. Tohle říznutí byla jen poslední z věcí, které se Ivošovi staly. Možná se nejdřív škrábnul a skončil s náplastí, nebo trošku odřel auto, když jel večer někam pracovat, anebo jel k milence. Nejdřív trošku, potom víc a teprve pak se stalo tohle. Ivoš teď dostal tak velkou ránu, aby se zastavil. Aby přestal pracovat a mohl přemýšlet, proč se to stalo. Jenomže se bojím, že on ten příběh nepochopí. A mám já právo mu říkat, jak to vidím já? Bojím se, že Ivoš teď bude makat jednou rukou a až mu vyndají stehy, vrátí se do dřívějšího koloběhu a bude dohánět, co zameškal. Vlastně se nebojím. Je to jeho život. Když se zeptá, co si o tom myslím, tak mu to povím. Ale co když se nezeptá?

Úraz, na viditelném místě, na levé ruce, na ukazováčku, chybí jen kousek ukazováčku a prostředníček je říznutý. Má tohle nějaký smysl?

Podívejte, říznul jsem se do ukazováčku. Nechtěl jsem to dřevo řezat, ale nedokázal jsem říci jasné NE. V dílně mám nepořádek, protože to všechno nestíhám. Žiju v nepořádku, protože mám nepořádek sám v sobě. Nevyznám se ve svých pocitech a nevím, který pocit mám vyhodit a kterého se mám držet. Mám rozdělanou hromadu věcí a pořád po mě někdo něco chce. Mám toho tolik, že zanedbávám sebe sama a svojí rodinu. Neslyším svůj vnitřní hlas (ani když nehučí tříkilowatový motor). Už se ani nesnažím rozlišovat, co je dobré a co není dobré. Mám spoustu známých. Nedokážu říci ne. Kdybych řekl ne, ztratil bych zákazníky … a kamarády. A takhle ztrácím sebe sama, svoji ženu a děti.

Začalo to jako koníček a stalo se z toho otroctví. Jenomže už toho mám dost! Dám si lehy a budu přemýšlet o životě. Člověk nežije proto, aby od rána do večera bušil do železa a rozmnožoval majetky. Člověk žije pro to, aby se naučil něco dělat dokonale. Vlastně mě to bušení do železa ani tolik nebaví. Budu si vybírat, jakou práci přijmu. I když ztratím část zákazníků, budu dělat věci, které mne baví a které mne uspokojují. Ušetřím nějaký čas a ten mohu věnovat sobě a rodině. Abych to dodržel, povolím si pracovat jen nějakou dobu. Ne od rána od večera a přes sobotu a neděli. Zamyslím se nad svými kamarády, jestli jsou to lidi, kterým věřím a se kterými chci být, anebo mě jenom využívají. Udělám si jasno ve vztahu se ženou. I když spolu nežijeme, nikdy jsme si pořádně nevyříkali, co kdo z nás chce. Jestli nemáme společný cíl, tak spolu nemusíme být, ale dohodneme se na tom oba. Nebudu si hledat další milenku jen proto, aby mi nebylo smutno, anebo proto, že „to potřebuju“.

Tak to by bylo.

Jenže je mi jasné, že když tohle všechno začnu dodržovat, sice se ze mě teoreticky může stát lepší a spokojenější člověk, jenže při tom zažiju takovou depresi, že se nejspíš uchlastám. Tohle přeci nikdo nemůže dokázat.

Slabounký vnitřní hlásek říká: „Věř si Ivoši, dokážeš to. Nechtěj ale všechno hned, to by se nepovedlo. Času máš dostatek. Začni s tou prací. Stanov si nějakou hodinu, kdy svlékneš montérky a budeš se věnovat sobě a svým blízkým. Když tu hodinu někdy přetáhneš, ni se neděje, druhý den svlékneš montérky o stejný čas dříve. Každý den chvíli přemýšlej o tom, čeho chceš dosáhnout, jaký chceš být a jak chceš žít. Nejlépe pravidelně ráno, anebo večer, abys na to nezapomněl. Piš si, na co přijdeš. Vymaž z telefonu lidi, kteří po tobě pořád něco chtějí a sami s ničím nepomůžou. Po čase, až budeš přesně vědět, co chceš, promluv se ženou … Držím ti palce, abys to dokázal. Máš na to.“

Proč o tom píšu tak zdlouhavě … tenhle příběh byl náš společný příběh, Ivoš se měl zastavit a změnit své cíle, pro mě to byl vztyčený ukazovák.

Tak co tomu říkáte? Dokáže někdo ten příběh rozluštit lépe?

O psychických příčinách některých nemocí (podle různých autorů) se dočtete na stránce Nemoci a léčení