Člověk má paměť, jako jakýsi zápisníček, kam si zapisuje … všechno. V tom zápisníčku si pak může listovat a dívat se, jak to tenkrát bylo.

Pokusím se rozvzpomenout, jaké to bylo, když jsem se narodil … nedaří se. Mám to v paměti, ale nemohu se k tomu dostat. Proč? K čemu je taková paměť, která mi nedovolí se podívat, co v ní je? Aby to na mne vybafla, až budu umírat? Aby to na mne vyvalila spolu se svědomím v okamžiku, kdy už nic nepůjde změnit. Chci vědět, co se dělo, když jsem se narodil. A když mě přivezli domů. A samozřejmě lidi kolem, kdo co dělal a kdo co řekl. Chci toho tak moc?

Chci maličkost – přesunout se o mnoho let zpátky a vidět, slyšet, cítit totéž, co jsem viděl, slyšel a cítil tehdy. Je to legrace, když víte jak na to. Takže zaprvé asi klid. Vypnu světlo. Za druhé soustředit. Nezajímá mě nic jiného než doba, kdy jsem se narodil. Jdeme na to … nejdeme. Nejde to. Zavřel jsem oči a zkusil si to představit a nic … černočerná tma. A myšlenky ulétající všude možně. Zkusím to ještě před spaním. Anebo si to dám jako úkol ve spánku – ať se mi o tom zdá, když si to nedokážu přehrát vědomě.

Nepovedlo se ani napodruhé. Úkol jsem zlehčil – stačilo si přesně vzpomenout na tapetu, která byla v domku ve Strakonicích na zdi. Já jsem ji tam lepil, někdy v roce 1993. Dokázal jsem si vybavit spoustu věcí z domku. Spoustu krásných věcí. Starých nepotřebných věcí, které mají za sebou desetiletí svého života. Staré litinové umyvadlo, ošlapané schody na půdu, rádio Chorál, vrzající mosazné postele … Žádnou z těch věcí ale nedokážu vidět před sebou. Stejně zřetelně, jako kdybych otevřel časopis s nápisem Strakonice 1993. Pamatuji si ty věci, dokázal bych je popsat, nebo spíš jen vyjmenovat jejich parametry, ale nedokážu si je představit, vytvořit jejich obraz. Jako bych měl ty věci uložené v Excelu, kde jsou napsané jejich vlastnosti. Jenže já si je chci otevřít ve PhotoShopu, v Corelu nebo alespoň v Malování … a chci je vidět.

Něco tady chybí anebo přebývá. Otázka zní: Dokázal jsem si někdy něco přesně představit? Ano, vždyť jsou tu sny – ty jsou přeci jako film. Takže to jde a já to umím, ale nemohu přijít na to, jak tuto schopnost vědomě aktivovat. Umím to v noci, když spím a ráno to zapomenu. Je nějaký důvod, proč by to nemělo jít? Jeden mne napadá – pokud by si člověk otevřel představivost, mohl by si pak jen představovat a představovat, třeba nahé ženy nebo příjemné krajiny a … a nedělal by nic jiného, než si představoval a představoval … asi jak kdo. Jenže já si nechci představovat nahotinky, ale kus tapety ve Strakonicích. Připouštím – pokud se otevře schopnost vidět obrazy, tak půjde vidět obrazy bez rozlišení tématiky. Rozlišujme ale dvě věci – schopnost vidět věci, které jsme už viděli a schopnost tvořit nové obrazy věcí, které třeba vůbec neexistují. Já zatím chci to první – vrátit se smysly tam, kde už jsem byl a zažít to, co už jsem zažil. Asi by nebylo zdravé to dělat pořád – prožívat si svoji minulost, zastavovat se v ní, zpomalovat si ji a zrychlovat, zvětšovat a … to ani nechci. Chci obětovat kousek času, který bych mohl věnovat vnímání přitomnosti (to je překlep, ale přítomnost přeci znamená, že jsem při tom) a ten čas věnovat pozorování (a pochopení) minulosti.

Člověk, když v noci spí, tak ve snech prožívá různé věci. Je to ale ohlídané tak, že některé z těch věcí si po probuzení pamatuje a některé ne. Proč? Protože by je nedokázal zužitkovat anebo by je mohl zneužít, anebo si jimi uškodit?

Povězte mi někdo, proč si nedokážu vybavit a vidět věci, které jsem už viděl. Jak na to? Dokážete vidět věci, které už jste viděli? Nebo si jen pamatujete, jaké ty věci byly?