Své ženě důvěřuji a doufám, že kdyby si s někým něco začala, tak mi to přijde říct. Týká se mě to a měl bych to vědět, abych se také mohl rozhodnout.
Slídit po tom, jestli někoho má, je pod mojí úroveň. Když to budu chtít vědět, zeptám se jí a zaposlouchám se do jejího hlasu. Uslyším, jestli mluví pravdu. A když budu na pochybách, zeptám se, jestli by mi řekla, kdyby někoho měla. A znovu se zaposlouchám, jestli mluví plynule a přirozeně anebo jestli mi tam něco nesedí.
Vypátrat, s kým váš partner komunikuje a o co se zajímá, je v dnešní době až dětsky snadné. Většina komunikace se totiž děje elektronicky. Přes internet a mobilní telefony. Manželka není velký znalec počítačů a neumí po sobě zametat stopy. Neví, anebo možná ví, abych ji nepodceňoval, že …
- Když něco vyhodí do odpadkového koše na ploše, tak to v tom koši zůstane, dokud se ten koš nevysype (a i potom se to dá obnovit).
- V prohlížeči se uchovává historie navštívených stránek včetně toho, co hledal člověk ve vyhledávačích (Google, Seznam)
- Smazané e-maily se přesunou do složky Odstraněná pošta a tam čekají na definitivní smazání.
- Skype má svoji historii chatu, kde je vidět, co komu psala.
- Na počítači může být nainstalovaný keyloger, který zapisuje vše, co napsala na klávesnici, tedy i přihlašovací údaje do různých sociálních sítí a k tajným e-mailovým schránkám.
- V mobilním telefonu je historie hovorů a tam se dá vypátrat, komu a kdy volala.
- V mobilním telefonu (některém) jsou uchované odeslané SMS zprávičky.
- Ve výpisu od mobilního operátora vidím, na které číslo volala a komu posílala SMSky včetně času a provolaných minut. Stačí se zaměřit na tajné noční hovory a SMSky.
Zamést po sobě stopy na všech frontách je pracné a riziko odhalení vysoké, pokud ten druhý ví, kam se podívat, a pokud ten první nemá zvláštní mobil a zvláštní počítač pro svého milence.
Tento článek není návodem, jak zatajit svojí nevěru anebo jak špehovat partnera. Je zamyšlením nad tím, kolik stop po sobě zanecháváme. Většinu výše uvedeného a mnoho dalšího (poloha našeho mobilního telefonu, nahrávky hovorů, nákupy pomocí platební karty) může mít k dispozici policie a tajné služby. Vědí toho o nás daleko víc, než si myslíme. Vědí, s kým komunikujeme a o čem. Neznají naše myšlenky a pocity.
A co se nevěry týká, na rozdíl od toho známého sexuologa si myslím, že „nezatloukat, nezatloukat, nezatloukat.“ Zatajovat nevěru, je to nejhorší, co může člověk udělat. Lepší je, rozhodnout se, s kým chci být a nedělat bolest tomu, s kým být nechci. Zatajování je dělání bolesti. Bolesti z toho, že jsme tomu druhému lhali. Je to ztráta času toho druhého. Času, který si mezitím mohl zařídit podle sebe. Pro nás jsou to výčitky svědomí. Lepší je řešit, proč s tím prvním už nechci být, než si hledat druhého.
Doporučené čtení …
Čipování a boj proti terorizmu trochu (úplně) jinak
Zatlkat znamenà hrat divadlo. Kto tvrdì, ze "nechce ranit svoju manzelku" je len zbabelec bez vlastnèho ksichtu. Nech si kazdy stojì za svojìm skutkom, lebo opak znamenà vyznàvat falosnù moràlku. A mat ràd ( i niekoho inèho )nie je hriech. Na làske nie je nic nemoràlne. Kto mà ràd, je stastny. A to je ziadùce. Ako toto druhy partner pochopì, je skùskou jeho inteligencie a samolùbosti.
Pekny den!
Emìlia
Emilko, tebe bych chtěl mít doma 🙂
(To není návrh, myslel jsem někoho tak uvědomělého.)
Otázka je, proč láska umírá (kromě manželství :-)). Vždyť na počátku většiny vztahů láska je. Kam odejde, když přenechá prostor nějaké jiné lásce.
A nestane se totéž za několik let znovu?
A bude to špatně, když se to stane?
Utkvělá představa o 100 % věrnosti mně provázela dlouhé roky. Už jsem z toho poněkud vyrostla. Tím ovšem nevylučuji, že existují výjimky. Jak to tak pozoruji kolem sebe, setkala jsem se s těmito případy:
a/ muž narazí na „osudovou“ ženu (aniž by jí vyhledávali), do které se bezhlavě zamilují. Ihned to „čestně“ sdělí stávající partnerce, přičemž neváhají rozbít dlouholetý vztah. Pálí za sebou všechny mosty, hází přes palubu děti, přátele i blízké příbuzné. Když jim nový vztah nevyjde, jako první pomýšlí na návrat k předchozí partnerce. V drtivé většině případů je těžce rozčarován z faktu, že ta ho zpátky již nechce.
b/ postihne ho tzv. druhá míza, kdy zjistí, že si v životě mnoho neužil a snaží se to dohnat. Ačkoliv v žádném případě nepomýšlí na rozbití stávajícího vztahu, začne zahýbat, neboť si tím potřebuje dokázat, že je ještě v kurzu. Není za tím nic jiného, než panický strach ze stáří.
c/ varianta „druhé mízy“ s tím, že cítí potřebu vyměnit stávající okoukanou (a léty poněkud opotřebovanou) partnerku vyměnit za mladší, atraktivní model. Jako v předchozím bodě, se jedná o náhlé zatmění mozku (nikoliv dlouhodobé úvahy)
d/ zahýbá, protože je v dlouhodobém vztahu nespokojen – partnerku již nemiluje, ale zůstává s ní kvůli dětem či majetku, případně si hledá lepší partnerku, ke které by rovnou odešel (domácí servisu se nehodlá vzdát)
e/ tzv. rozsévač – hledá stále nové a nové partnerky, není schopen dlouhodobějšího vztahu, neváží si partnerky, potažmo ani sám sebe
Myslím, že tyto modely se dají s úspěchem aplikovat i na ženy.
Nemyslím si, že zatajovat nevěru, je to nejhorší, co může člověk udělat. Nejhorší je samotný fakt nevěry, zklamání partnera, který mi bezmezně věří. Zatajením „úletu“ si působí bolest hlavně sám záletník. Když to „čestně“ předhodí partnerovi, jemu se částečně uleví, ale partnera tím hodně poznamená. Nejlepší je, rozhodnout se, s kým chci být a když už v tom mám jasno, být odolný vůči chemii. Těm, kteří právě volají „to není můj případ“, mohu jen říci: nikdy neříkej nikdy. Chemie je neúprosná. A pánové, znám ženské, které dostanou JAKÉHOKOLIV chlapa a kdykoliv s jim zachce. Jak říkají: „na cezené nudli“.
Ahoj Radko, jestli si tady nekoleduju, abych potkal nějakou Neodolatelnou Andreu (Nebo jak se jmenuje) …
Myslím si, že pokud jí podlehnu, nebude to chvilkové omámení, ale už na to budu mít zaděláno delší dobu.
Jednou jsem jel v metru a tam se seznámil s nějakým chlápkem, byl to takový ošoupaný děda s brýlemi jak skla od jogurtu a tvrdil, že může mít jakoukoliv ženskou. Tvrdil, že je esoterik. Vlastně to byl jeden z mých prvních duchovních zážitků.
Ahojky,
řekla bych, že si koleduješ.
Dědovi bych to i věřila, soudě podle našich sousedů…. 🙂
Radko, čtu si to ještě jednou, tohle téma má velký potenciál. Pokud zvládneme partnerství a věrnost, tak je to velký krok dopředu.
Mě přijde, že podkladem všech těch případů je déčko – nespokojenost (přesněji ne-šťastnost). Na ní vyrůstají ostatní pocity. Kdo je zamilovaný anebo trvale milující (a šťastný), tak je imunní nejen vůči prasečí chřipce, ale i vůči jiným partnerům.
Pristavme sa este pri tej otàzke – KAM sa vlastne tà ZAMILOVANOST stràca. V tejto fàze je nàm uz jasnè, ze by sme si mali pràve tù hyckat a snazit sa udrzat si ju takmer za kazdù cenu, teda zamilovanost mà pre nàs vysokù hodnotu. Je to dar, tak ako nase telesnè zdravie ci duchovnà vyspelost a cistota. Clovek berie vsetko akosi automaticky – "je samozrejmè", ze som zdravy, je normàlne, ze màm co jest, ako samozrejmost sù tu pre nàs v kazdom case nasi rodicia atd. atd. O to, co nechcem stratit, sa musìm starat. Tu by som zacala, aj u seba, myslìm, ze tu bude ten pes zakopany.
A este cosi – Radka pìsala v jednej z tych moznych variant, ze zàletnìk hàdze za hlavu vsetko (doveru manzelky, prezitè roky …) a okrem inèho i svoje deti. Myslìm, ze i vychova detì by sa mala niest v tom duchu, ze làska ku komukolvek je kràsny cit, a treba ho akceptovat, co neznamenà, ze to ohrozuje làsku k inym ludom ci bytostiam. A treba im vysvetlovat i to, ze làska k zene je inà ako làska k matke, làska k sùrodencovi, prìp. làska ku zvieratkàm atd. Ak sa im "nevera" v manzelstve bude okolìm, tetuskami a faràrkom prezentovat ako zrada ich mamicky, potom budù mat i svojho otecka za zradcu. Preco by "mali" svojho ocka pochopit, az ked im bude tridsat ? Mozu to chàpat predsa uz teraz. Deti sù inteligentnè a na pravdu citlivè. V dospelosti dokàzu zazlievat, ze im bolo klamanè.
Emilko, já ty příčiny úhynu (prvních) lásek vidím hlavně v tom, že lidi nevědí, co vlastně chtějí nebo spíš mají chtít. Někdo chce třeba modrookou blondýnu, protože se mu líbí, ale ono to není jediné kritérium pro výběr partnera. Časem se člověk naučí vybírat partnera komplexně nebo spíš se zaměří na to důležité. A časem se taky naučí nedělat chyby. Třeba i taková nevěra může být chyba, kterou člověk udělá z nezralosti a pokazí tím vztah. Člověk se učí žít s někým. Takže tu lásku vidím, jako souhrn několika věcí: výběru partnera, umění být s někým, pak nějaké jiskřičky lásky a taky společného směru (cesty).
Nezaměňovala bych zamilovanost za lásku. Zamilovanost nutně po čase pomine (když odložíme růžové brýle a vnímáme partnera se všemy jeho klady ale i zápory) ale je důležité, jestli se dál přetaví v hlubokou lásku. Tu je potřeba si hlídat a pečovat o ni, jinak zmizí.
Tvrzení, že výchova dětí by se měla nést v duchu, že láska ke komukoliv je krásný cit a že neznamená že to ohrožuje lásku k jiným lidem a bytostem, je krásná teorie. Padá v momentě, kdy otec se začne chovat nevhodně nejenom ke své partnerce ale i k dětem samotným. Okolí vůbec nemusí označovat nevěrného tatíka za "zrádce", protože on se chová natolik odpudivě, že se spolehlivě odřízne sám. Děti nejsou hloupé a i když k nim budete přistupovat s maximálním ohledem, nejpozději kolem 11, 12 let si udělají svůj vlastní názor, který bývá velmi kritický ale svým způsobem velmi pravdivý. Děti dokáží pochopit, že se jeden z rodičů zamiluje do někoho jiného a dokáží to akceptovat. Avšak nikdy neodpustí špatné chování k nim samotným a ke druhému z rodičů.
neviem, kolko nàm dà Vìtek este na tùto tèmu priestoru – ale predsa. Nevinila by som zo vsetkèho iba muzov. Nàslednè nevhodnè chovanie sa k detom ci k manzelke je zavrhnutiahodnè, ale takisto sa zovseobecnit nedà. Zazila ( resp. vnìmala som ) v okolì uz viac prìpadov nevery, kde sa otec o svoje deti velmi prìkladne staral a tù "handru" si z neho urobila dokonca jeho manzelka. Tak on sa potom utiekal k inej zene. Casto, napriek tomu, ze sa pre rodinu zeny az prìlis intenzìvne obetujù, nezostàva im uz priestor pre manzela – to vidno takmer na kazdom kroku – dokonaly servis detom, ku svokrovcom prìkladnà nevesta, gazdinka a kuchàrka v jednej osobe, baràk nalesteny od ràna do vecera a k tomu vsetkèmu denne este pracovnà smena 8,5 hodiny ! Kde sa tam a kedy stratila tà ZENA v pravom zmysle slova – a zostala tu len vcela robotnica ? Takèto zeny potom nemajù cas samè na seba, 20-30 kg plus mìnus si nevsimnù a setria este aj na sampòne. Intìmne spoluzitie s partnerom odchàdza pomaly do hàja, pretoze sù este i v jednom kuse unavenè a berù to ako obet. Kolegyna riesi momentàlne ten isty problèm a za vsetko moze samozrejme iba jej muz ( ten najvàcsì "H …" ). Syncek, ktorèho ona az opicou làskou miluje, mà uz cez styri roky a este do dnèsnèho dna spàva s maminkou v jednej posteli ! Prepàcte mi tùto otàzku, ale co inèho sa dalo v takejto situàcii ocakàvat, nez to, ze si tam muz raz nàjde inù zenu, ktorà ho nebude zo spolocnej spàlne vyhànat ? Musìm zial konstatovat, ze tam si je halt holka na vine sama.
Ani som uz nechcela o tom pìsat, ale myslìm si, ze tà "miera zavinenia" je takmer v kazdom prìpade 1:1.
Pekny den prajem vsetkym i napriek nasim nàzorovym rozdielom.
Emìlia
Ahoj Emilia,
Nikdy jsem netvrdila a netvrdím, že za všechno špatné mohou muži. Popsala jsem pouze mně známé varianty mužů, se kteří se vyskytovali a vyskytují v mém okolí a v okolí mých kamarádek.
Píšete, že poměr míry zavinění je téměř 1 : 1. Když mi bylo tak něco kolem 20 let, měla jsem stejný názor. Žila jsem tehdy v přesvědčení, že se rozvádí jenom sobečtí, nezodpovědní zoufalci. Rovněž jsem byla skálopevně přesvědčená, že za rozpad rodiny mohou vždy oba rovným dílem. Celkem naivně jsem předpokládala, že když budu o manžela pečovat, aby se cítil milován a nezanedbáván (díky dětem), pečovat o sebe, aby muž neměl místo ženy vedle sebe tlustého, zcela neatraktivního kamaráda, že vše půjde jako po másle. Když jsem o 4 roky později zůstala sama na ulici s 3 měsíčním miminem v náručí, došlo mi, že to tak jednoduché nebude.
Není to výmysl ženy, že při péči o děti a domácnost ještě musí chodit do práce. (Těch, pro které je kariéra na prvním místě, není mnoho.) Není to vinou ženy, že řada mužů očekává full servis a přitom sami nejsou ochotni přiložit ruku k dílu. Většina z nás přebírá model "služka" nebo "generál" od své matky. Ne každá matka vychová svého syna tak, aby byla pomoc s dětmi a domácností pro něj samozřejmostí. Ne každá mladá dívka si uvědomí, že pokud nezačne s pečlivým rozdělováním domácích prací už od začátku, těžko se jí to podaří o pár let později. A takhle můžeme pokračovat do nekonečna a stejně se něčeho kloudného nedobereme.
Manželství (partnerství) je vždy hra dvou hráčů. Když jeden hru sabotuje nebo už hrát nechce, ten druhý to nezachrání, byť by se snažil sebevíc.
no, nemala ste to Radko lahkè, to vidno. Nechcem mat pravdu za kazdù cenu, o to mi nejde. Kazdy prìpad je cìmsi iny, specificky a vsade inà sùhra inych okolnostì. Z toho vsetkèho, co sme si tu povedali, nejak vyplàval napovrch jeden postreh – ze doba, v akej sa vydàvali nase babicky a este i niektorè matky, bola inà a mala i iny model manzelstva, ( ako pìsete – "kompletny servis" manzeliek ) a ze uz napr. nàstupom èry inej ( socializmu ) rodinàm nevyhovolal, tam uz zivitelom rodiny prestàval byt otec a do pracovnèho procesu sa musela rovnakym dielom zapàjat i matka v rodine. Tà byvala pretazenà, no vzdy robila, co mohla. Spolocnost novy model manzelstva nedefinovala a zeny neodbremenila. Takisto, dnes, ten model tejto manzelskej institùcie nevyhovuje ani pomerom dnesnym. Preto ja si na seba nenakladàm viac, nez unesiem, nech si o tom moje konzervatìvne okolie myslì co len chce! Presnejsie, dnes uz nedovolìm nikomu zo svojho okolia, aby sa akokolvek vyjadroval k modelu zivota, ktory vediem (ci sù to rodina, ci znàmi ) a tym mi obmedzoval tak dolezitù vnùtornù slobodu. Starè princìpy zitia mi ju narùsaju a preto som kludne prerusila i tie poslusnè nàvstevy u svokrovcov s napecenym kolàcom v rukàch za individuàlne vandrovky, stùdium, pät Tibetanov a nekonecnè, nàdhernè meditàcie, pre ktorè nemà svet okolo pochopenie. Tam investujem cas. Ja v prvom rade musìm najlepsie vediet, co mi najviac osozì. A manzel ? Ak sa pripojì, fajn, ak nie, nikdy ho nenùtim.
Pekny vìkend ! Em.
Ano, Emilko, slyšel jsem o těchto ženách, obětích, otrocích. Také se vyznačují tím, že své děti kojí, dokud to jde, takže pobyt dětí v ložnici bývá omlouván kojením do tří, čtyř i více let. Prý je to pro děti zdravé, mají lepší imunitu. Pokud má žena víc dětí za sebou, se kterými se při kojení mazlí, nemá už potřebu dotyku vůči manželovi. Ubohý manžel je tak odstavený od sexuálních radovánek mnoho let, takzvaně si „ani nevrzne“. Lze se pak divit, že jde hledat dotyky k milence anebo k masérovi, případně potupně onanuje? Dalším výsledkem přehnané starostlivosti těchto žen, obětí, otroků, jsou rozmazlené děti, které se ve školce sápou na učitelky, osahávají je a chtěly by být od nich kojeny. Když nedosáhnou svého, házejí hračkami a jsou vzteklé. Ach, jsou to smutné případy.
Kazdy z nàs si myslì, ze dàva do vztahu to najlepsie a robì to i s tym "najlepsìm ùmyslom". Ide vsak o to, ci to i ten druhy rovnako vidì ako ja a ci to i jemu takto vyhovuje. Robit veci este lepsie, neznamenà tlacit viac na pilu, ale mnohokràt robit to proste ÙPLNE INAK.
Taky dobrý extrém…
Mám pocit, že u tohoto tématu se nejvíc, co kdy bavíme o voze a o koze. Já například do vztahu to nejlepší nedávám. V ideálním případě dávám spravedlivě jako odezvu, kolik dostávám a v tom neideálním díky pohodlnosti dávám méně. Otázka je, čemu říká Emilka, dávat to nejlepší, ale to nejlepší by měl člověk dávat sobě, nikoliv vztahu. Druhý člověk je až na druhém místě, což je opět otázka, jak pro koho a jak mu to funguje. Pokud by člověk dal vztah na první místo, může se mu stát, že se jednoho dne ocitne bez vztahu a tak nějak rozložený či ztracený.
Tohle máme nastavené hodně podobně. Po zkušenosti, kdy jsem do vztahu dala vše a dopadlo to špatně, mám nastavené mantinely zcela jinak. Není důležité se podobat jeden druhému. Podstatou je, zůstat sám sebou.
Ale když jsem zamilovaný, tak dávám víc 🙂
To jde pohodlnost stranou …
Samozřejmě 🙂
Co když je to jinak a partnerství se má člověk naučit urdžovat ve stádiu zamilovanosti, nadrženosti a nejistoty (tedy jakéhosi záměrného nedostatku), aby trvale přinášelo dobré pocity. Lidi se vezmou, tím se pojistí, nastěhují se do jedné postele, přestanou skrývat své špatnosti a pak se diví, že si zevšední. Co kdyby měl každý partner povinně ještě milence a nevěrný by byl ten, kdo by ho neměl, protože by vnášel do vztahu nerovnováhu? (Konec provokace)
Navrhni to Erice 🙂 🙂 🙂
Rád bych k tomuto článku dodal, že jeho hlavní myšlnka byla, že sledovat někoho je zbytečné, protože člověk kolem sebe vytváří stopy nevěry takříkajíc energetické. Kdo se na tu energii dokáže naladit, tak ví, na čem je. Pak se přímo nabízejí otázky. Má tento naladěný podváděný tomu druhému něco říkat? Nebo má počkat, jestli s něčím přijde sám? Má mu něco naznačit? Má ho opustit? Jak byste se zachovali, pokud byste tomu druhému viděli do hlavy? Myslíte si, že by vás ten vztah bavil?
Nepřemýšlela jsem nikdy o energetických stopách nevěrníka. Faktem je, že to poznám naprosto spolehlivě (bez nutnosti jakkoliv šmírovat). Zřejmě nějaký radar, nebo co.
A vidět druhému do hlavy? Díky nechci. Zábavnější mi připadá umět se naladit na myšlenky (energie) vysílané směrem ke mně. Mám na mysli takový případ, kdy potkáte člověka, kterého v ten samý moment napadne to samé co vás, podívá se na vás a vy víte naprosto přesně, co chce říci nebo udělat.
To jsem myslel, „radar“.
Na druhé straně vidět někomu do hlavy by pomohlo komunikaci:
„Počkej, já se podívám, jak to myslíš, když dovolíš … aha ty, jsi zamilovaný do XY a vidím, že na ni myslíš každou hodinu, kdežto na mě tak jednou za dva dny. A vidím, že si na mě všímáš jenom špatných věcí a přemýšlíš o tom, jak by ses mě zbavil.“
„Máš pravdu, bojím se ti to říct, že už mě nezajímáš a mám oči jenom pro XY …“
To by byla úplně jiná komunikace 🙂
Na to nepotřebuješ druhému vidět do hlavy. To poznáš citem.
Co to proboha je?
Na co se tímto výkřikem ptáš anebo nad čím se podivuješ?
To nic, omlouvám se. Jen jsem zřejmě vylezla z lesa a nechápu. PS.funguje tvůj email?
Dlohuhodobý pobyt v lese, zejména ve spojení s meditováním způsobuje nechápavost.
P.S. Funguje můj e-mail, mobil …
Jedno prirovnanie ma napadlo – ze takà nevera je vlastne ako rakovina. Komplex prìcin, prìznakov, zacarovany kruh. Ten dovod na nu nebude urcite len jediny, kedze uz k nej doslo. Ako by som reagovala ja ? V klude polozit otàzky, dat cas na rozmyslenie, ale i na nàpravu ( ak je este co zachranovat ). NIC by som si nevynucovala, ani pozornost, ani làsku, nevydierala by som za to nikoho a bezpecne by som v rozhovore nepouzila zvyseny tòn. Ten cas o stave vecì uvazovat je myslìm velmi dolezity, pretoze do hry mozu byt zapojenè deti, rodina màva spolocny majetok, funguje ako samostatnà bunka, kde i ten zamilovanec mà svoje pevnè ùlohy. Ako ùcinnè sa mi tu javì prechodnè osamostatnenie sa jednèho z partnerov ( ak je kam – k rodicom, k priatelovi, na chatu, co ja viem … ), aby sa o toho druhèho nemusel neustàle "potkynat" ev. robit mu vycitky. Uvolnit priestor, aby sa situàcia tzv. casom ulozila. To existovanie niekolko tyzdnov bez partnera i tak nie je nikdy na skodu ( sama to realizujem – na vylet do Himalàjì nemàm zatial ), vztah si vyzaduje odstup. No a v takejto docasnej karantène sa vela vecì javì uz inak.
Takze asi tak – konkrètne …
Pekny den !
E.
Dobre – mozeme uzavriet tèmu – Radka mala pravdu, ze stejne na nic kloudnèho neprìdeme.
Já toto téma neopustím a budu se mu věnovat soukromě.
Zatím jsme se bavili o jedné možnosti, jak naplnit věrnost a to tak, že partner bude šťastný a proto bude rád věrný, i když někteří s tím nesouhlasí. Druhá možnost, jak se vypořádat s věrností, je zamyslet se nad tím, jaký je vůbec důvod k tomu, věnovat se slovem, dotykem, mazlení a pohlavním stykem pouze jedné osobě (partnerovi). Je tento požadavek (mít jednoho partnera) takříkajíc od Boha, nebo je to společenská dohoda, například proto, aby schopní muži měli pro sebe více žen a na ty méně schopné by už nezbylo. Nebo slouží věrnost (a manželství) stabilitě vztahu? Zaručuje dědictví pro potomky?
Není věrnost jen lidský výmysl? Pokud je člověk bytostně (podstatou) nevěrný, vícepartnerský, tak úvahy o věrnosti jsou vařením z vody. A proto je tak těžké se dohodnout. Každý cítí, že něco není v pořádku, ale neví, co. A trvalé vztahy jsou těmi statistickými případy, kdy to navzdory přirozenosti vydrželo.
Provokuju k zamyšlení …
Vážně si myslíš, že se tu bude hromadně probírat nepřirozenost monogamie? 🙂 🙂 🙂
Hromadně, nehromadně, co když je to nepřirozený požadavek a z něj plynou všechny problémy. Lidé pak víc řeší kdo s kým a proč a mají z toho psychózy, než aby se k sobě hezky chovali.
A co k tomu říká Avenna, znalče?
Avenna k tomu něco říká, a pokud říká pravdu, tak by v sobě měl člověk dohledat stejnou pravdu nebo k ní časem dojít.
Právě včera dávali film Nevěrná (… a posedlá divokým sexem). Manžel se vypravil za manželčiným milencem, po dvou skleničkách alkoholu se mu zatmělo před očima, přaštil ho do hlavy, čímž ho zabil. Mohli si hezky povídat o tom, kdo co z nich obdivuje na jejich společné ženě a jaká je skvělá a jak jsou rádi, že potkali člověka se společným zájmem … a místo toho zvítězila žárlivost. Média nám opět vnutila klasický žárlivecký scénář obohacený o to, že manželé jsou mimo podezření a manželka si příběh upraví v paměti, jako by se nic nestalo. Můžeme si klást otázku, zda dogma věrnosti nevede k psychóze, nezvládnuté žárlivosti a vraždě.
Ber to ze svého pohledu, ty by sis s milencem své ženy v naprostém klídku povyprávěl? 🙂
Nechci odpovědět rádoby vtipně (a přitom nepravdivě a utéct od otázky).
Mám z toho smíšené pocity.
A utekl …
Moudře jsem utekl od tématu, protože ne všechno patří na internet. Když napíšu, že bych v klidu požádal manželku, aby odešla za tím člověkem, tak se může stát, že si to přečte a uteče ode mne anebo bude chtít vyzkoušet, jestli bych byl v klidu. Ty situace a pocity v nich jsou složitější, než se dá napsat několika větami.
Samozřejmě. Jenže jsem si musela rýpnout, když sis tak krásně naběhl na vidle… 🙂
Pokud jsi to pochopila …
tak sis rýpnout nemusila …
Musila, je to moje přirozenost…