Lidé vstupují do manželství zamilovaní, opojení, těhotní, a ještě z jiných důvodů. Většinou počítají s tím, že to už je ten pravý a že to bude nafurt. Rozvádí se každé druhé manželství. Přijde mi to málo, vzhledem k tomu, kolik života má ještě člověk před sebou a kolik nezvládnutých vztahů za sebou. Když do třiceti let měl člověk tři až pět vážných známostí, proč by měl mít dalších 60 až několik set let jenom jednu?
Kvůli dětem? Ano, děti jsou stabilizující faktor vztahu. Je to společný cíl obou partnerů a společný cíl sbližuje, také je časově zaměstnává a o dítě se postarají, jsou přeci zodpovědní.
I když pouze kvůli dětem by člověk ve vztahu zůstávat neměl, myslím si, že děti by měl zohlednit a to dosti výrazně. Čím jsou děti menší, tím víc by je měl zohlednit.
Co když se ukáže, že v manželství se člověk nesetkal s onou osudovou láskou nafurt, ale s někým, s kým si nemá co říct, anebo s někým, kdo je mu víceméně lhostejný? Když v manželství a lásce nenalezl to, co hledal a cítí v sobě touhu hledat dál?
Pokusím se o tom popřemýšlet. Nepíšu, že přináším návod na řešení vztahů.
Myslím si, že hlavním problémem vztahů je to, že se lidé vyvíjejí. Ve dvaceti jim chutná pivo, ve třiceti divoká voda, pak se narodí děti a když děti začnou stát na vlastních nohách, člověk se nadchne pro něco jiného. Lidé se mění. Někdo během těch dlouhých let manželství uvěří v Boha, někdo propadně alkoholu, někdo začne podnikat a stane se z něj mnohamilionář. Co když se jeho partner mění úplně jiným způsobem? Ztratí víru v Boha, stane se z něj abstinent a poustevník. Cesty jejich života se rozejdou. Má smysl si namlouvat, že láska všechno vyřeší? Co když na každého z nich někde čeká partner, který jde stejnou cestou jako oni. Ne až do smrti, ale takových deset, patnáct let by mohli jít spolu. Není lepší změnit partnera než se dalších deset, patnáct let trápit?
Čekáte, jaké moudro ze mne vypadne, co? To já taky čekám, jaké moudro vypadne z mojí hlavy a jak článek dopadne.
Nazval jsem článek tři dohody. Tuším, jaké dohody to budou, ale možná budou nakonec čtyři anebo jen dvě. Jsou to pravidla hry, dohody, které by partneři mohli učinit, aby věděli, co je čeká, když.
Katolíci také mají takové dohody. Dohodu o tom, že manžele spojil Bůh a člověk to nemá rozdělovat. Jen ať se spolu smaží v manželském pekle až do smrti.
Zkusím vymyslet lepší dohody.
Dohoda číslo jedna. Budeme spolu, dokud se budeme milovat, budeme si sebe vážit a budeme po sobě toužit. Každý má právo odejít ve vztahu, kde nemiluje, neváží si a netouží. Každý má právo odejít ze vztahu, kde není milován, vážen a toužen. Nebo je to jeho povinnost?
Dohoda číslo dva. O věrnosti. Pokud vztah nebude fungovat podle dohody číslo jedna a někdo si něco začne s někým jiným, oznámí to druhému. Aby ten druhý neztrácel čas, aby se nevázat a také si mohl někoho najít. Pokud si někdo někoho najde a vleze s ním do postele, předchozí vztah automaticky skončil, je vypovězen. Nejméně jedna z podmínek milování, vážení a toužení nebyla naplněna. Tato dohoda je jako pojistka pro ty, kterým ještě nedošlo, že když ten jejich spí s někým jiným, tak je zbytečné si něco namlouvat.
Co s dětmi?
Dohoda číslo tři. Postaráme se o děti. Ať se děje, co se děje. Nebudeme se o ně handrkovat, soudit, aby je někdo získal pro sebe. Pokud se rozejdeme, budeme žít tak daleko od sebe, aby děti mohly navštěvovat oba. Nebudeme je za každou cenu unášet do nové rodiny.
Uznávám, že tenhle článek není nic moc. Je to jenom náčrtek příštích úvah. Snažím se přijít na to, odkud se bere touha, láska a vážení si … a kam odcházejí. A co dělat, když odejdou …
Pokud to někdo víte, tak mi to, prosím, povězte.
Abyste si nemysleli, že čtení mých článků je jenom taková nezávazná legrace, dnes dostanete domácí úkol. Vezměte si papír a na něj napište šest řádků.
Miluji
Vážím
Toužím
Miluje
Váží
Touží
Ano, zkontrolujete si, jestli váš vztah splňuje první dohodu. Pokud získáte šest bodů, blahopřeji. Pokud méně, změňte to. Když vám to vychází někde mezi, sčítejte si půlbody, ať máte alespoň něco.
Výsledkem svého testu se můžete pochlubit v anketě.
Není to zase tak hloupý a zbytečný článek. Nejsou to dohody, které člověk dělá především s partnerem jako spíš dohody, které dělá sám se sebou. Je to program pro mozek. Budu ve vztahu, ve kterém budu šťastný, budu milovat, vážit si a toužit. A ty, můj mozku, podvědomí, dušičko hlídej, aby ty podmínky byly splněné a posílej mi informace, co dělat, když nebudou. Raď mi, jakého partnera si mám vybrat a jak se k němu chovat, abych s ním byl šťastný.
Ty mi dáváš sodu…
Sobě taky 🙂
Kvůli testu jsem musel promluvit s manželkou, abych zjistil, kolik bodů mi dá. Sečetl jsem procenta od nuly do sta. V procentech se to lépe vyjadřuje. Čekal jsem, že to bude horší. Zajímavé je, že ona mi dala podstatně víc než já jí.
Čili buď má lepšího partnera než já. Nebo si ho idealizuje. Nebo je větší optimista. Nebo není tak náročná.
Nebo naopak, já hodnotím moc přísně a očekávám nedosažitelné.
Nie, clànok nie je zbytocny. Hovorì o hodnotàch, ktorè stojì za to zachranovat. Tùzba, làska, ùcta partnerov voci sebe. Zranujeme svojimi nedostatkami. Je povinnostou kazdèho z nàs na sebe pracovat a vyvìjat sa, zdokonalovat. Nielen kvoli tomu druhèmu, ale hlavne kvoli sebe. Nekomplikovat si, ale ulahcovat zivot, SEBE pre potesenie a nàsledne tym i druhym. Manzelstvo je vztah velmi tesny a vynesie o nàs napovrch vsetko. A nase necnosti blìzkych zatazujù. Kto na nich pracovat nechce, nie je pre spolocny zivot zrely. Clovek si musì vediet sàm sebe naliat cistèho vìna a pracovat na sebe komplexne ( vzdelàvanie, starostlivost o ducha i telo … )Spolocnost na nàs kladie vysokè nàroky a tak v privàte uz nevlàdzeme a "vypìname". Pritom sme vsak stàle vystavenì drobnohladu toho druhèho. Màm svoje chyby, poznàm svoje nedostatky. Viem vsak, ze som schopnà urobit druhèho stastnym, dat mu energiu, pocit spolupatricnosti, no iba ak som sama vyrovnanà, màm svoj klud a svoje sùkromie i pohodlie i priestor, v ktorom cerpàm silu. Chcem ìst svojìm tempom a nemàm rada, ak na mna niekto tlacì, ked ja chcem pràve vypnùt. Spolocnà domàcnost tomuto nepraje. Zàverom ? Zit oddelene. Tùzim po tom, coho màm màlo. Dopriat tomu druhèmu, aby sa v mojej prìtomnosti vyskytoval vzàcne a bude mi vzàcny.
Nemrhat cas vo dvojici rozhovormi o nevypratych nohavickàch, neumytom WC, o premrhanej vyplate. Toto nech si kazdy ukocìruje sàm, prepàna, vsak sme uz dospelì. A i svoj bordelìk nech si kazdy uprace sàm. ( Castejsie dàmske nàvstevy si vyzadujù i castejsie upratovanie 🙂 :)- he-he ) Lebo druhy nie je povinny. Neverìm, ze sa tymto nic nezmenì ! Sù to velmi prìzemnè veci, ale je to tak. Na tomto to vsetko stojì a padà. Chce to väcsì odstup od seba, spolocnè zàujmy ÀNO ( kino, prechàdzky, vecere, sport, sex … )ale spolocnù domàcnost NIE. Dve – oddelenè.
Emilko, souhlasím s tím, že toužíme po tom, čeho máme málo.
I idea oddělených domácností se mi částečně líbí. U nás je to tak, že má každý svůj pokoj. Ale nedovedu si představit výchovu dětí ve dvou oddělených domácnostech. To je dobré tak pro bezdětné, anebo lidi s dospělými dětmi. A důchodci začnou naříkat, že dvě domácnosti stojí víc peněz než jedna a budou mít pravdu.
Ona je otázka, jestli je třeba touhu zvyšovat odděleností, i když to funguje. Jestli to není známka toho, že není něco v pořádku. Jestli v pořádku by nebylo, čím víc jsme spolu, tím víc po sobě toužíme a tím víc se milujeme.
Hezký večer a dobrou noc 🙂
Vidim to dosti stejne. Proc byt s nekym, s kym se trapim, nerozumim a citim, ze nejsme na stejne vlne..? Jediny problem pak vidim u tech deti. Proto by bylo moc fajn najit si cloveka, s kym si myslim, ze prinejmensich tech 18 let, nez deti vyrostou, bude peknych a i relativne snadnych, kdy jim budeme moci nabidnout, jak se rika, rodinou idylku. Protoze ze stabilni rodiny i pochazim a spousta mych pratel ne, vidim, jake pak maji problemy ve vztahu a hlavne sami se sebou. I kdyz se moji rodice po 18 letech rozesli, to, ze mne a memu bratrovi vytvorili harmonicke prostredi plne porozumeni a lasky v dobe detstvi a dospivani, je k nezaplaceni …
Dobrý den, ahoj,
Děkuji za připomenutí článku, který pro mne byl předzvěstí toho, co se bude dít. Mezitím jsem stihl projít popsanými stádii vztahu.
Když se tak ohlédnu dozadu, vidím, že začátkem konce byl začátek konce komunikace.
Takže to "trapim, nerozumim a citim, ze nejsme na stejne vlne" může být jenom důsledek nedostatečné komunikace a toho, že nerozumím, co se děje ve mně a ve druhém a nechápu, co se děje ve mně a ve druhém.
Komunikace o pocitech a myšlenkách je pro vztah jako živá voda. Nejdůležitější partnerská dohoda je čtvrtá dohoda: Budeme spolu komunikovat tak dlouho, dokud se úplně nepochopíme a neporozumíme si.
Ať se nám daří … komunikovat 🙂