Možná jste zachytli ten případ, kdy velké obchody některé potraviny po záruční době upravovali, aby vypadaly jako nové a prodávali je zákazníkům. Týkalo se to plesnivých či oschlých salámů a sýrů, které stačilo oškrábnout, přejet hadrem namočeným v octové vodě, namastit …
Humus, co?
Byli byste něčeho takového schopní? Vyleštit salám a prodat ho zákazníkovi?
Já tedy ne … vlastně ano, byl jsem to já …
Nic to není. Vezmete salám, hadr a trochu ho vyleštíte a máte ze sebe dobrý pocit, jak se vám to povedlo … jenže pak plyne čas a jednoho dne vám dojde, že jste udělali něco hnusného. Zradili jste zákazníka. Namísto dokonalého zboží jste mu podstrčili šmejd a mnuli jste si ruce, že to nepoznal. Porušili jste neviditelnou pečeť, která je na každém novém zboží.
Nebudu teď řešit, jestli to tomu zákazníkovi patřilo. Třeba právě on ředí hořčici lákem od okurek ve svém stánku s buřty. Nebo prodává v trafice noviny, které ukradl jeho kamarád v tiskárně a jedou na půl.
Budu řešit svoje svědomí, které mne hryže. Udělal jsem něco hnusného. Něco, co se nedělá. A věřte, kdybych mohl, všechny ty salámy, co jsem umyl, bych naházel do popelnice a zákazníkům ze svých peněz koupil nové salámy a dal jim je zadarmo. Jenže to já nemůžu. Musím žít s tím, co jsem udělal. Omyl jsem a naleštil. Stydím se za to. Musím s tím žít. Jenže já nechci, nechci si vždycky v lahůdkách vzpomenout na sebe sama, jak jsem omyl a naleštil.
—
Ano, je to můj příběh s jedním malým rozdílem. Nejednalo se o salám, ale o ložisko. Koupil jsem si 4 ložiska, jedno z nich jsem rozbalil, dal jsem ho frézařovi, aby mi podle něj udělal ložiskový domeček. Byly s tím nějaké problémy, dopadlo to tak, že jsem ložiska vracel dodavateli a místo nich jsem kupoval jiná. Jenže tu byl malý háček. Frézař měl v dílně vlhko a to ložisko se na povrchu pokrylo tenounkou vrstvou rzi. Vzal jsem ocelový kartáč, hadr, trochu oleje a povrch toho ložiska jsem vyleštil, a namazal, že bylo jako nové. A pak jsem ho poslal dodavateli k výměně s tím, že nebylo použité a bylo pouze rozbalené. Ano, byla to pravda, ale jenom polovina pravdy. To, že mezitím zrezlo a já jsem ho leštil, aby bylo jako nové, jsem z pochopitelných důvodů neuvedl. Ani jsem o tom moc nepřemýšlel, vyleštil jsem ho a bylo to. Poctivost je něco neviditelného. Nejde o to, něco vyrobit nebo nějak naaranžovat a někomu to prodat. Jde o to, abychom si byli jistí uvnitř v sobě, že ten druhý přesně ví, co kupuje.
—
A teď mám pocit jako bych omyl, naleštil a prodal plesnivý salám … nic moc pocit, který v sobě budu mít do té doby, dokud neumřu a možná i potom. Lidičky, tomuhle já říkám peklo.
Výčitkám svědomí.
Jak se asi musí cítit někdo, kdo někoho zabil. Jak se budou cítit vojáci, kteří šli „bojovat do Iráku“. Jak se budou cítit ti, kteří vymysleli „humanitární“ bombardování Jugoslávie. Tuším, že smrt pro ně bude vysvobozením. (Většinou otupí, aby na to nemuseli myslet.)
Stydím se, ale mohlo být hůř, naštěstí jsem nikoho nezabil. Věřím tomu, že většina lidí nad tím mávne rukou, poklepe si na čelo a pomyslí si, že nejsem normální. Také jsem byl „normální“, otupělý a nevnímal jsem, co se děje v mé duši.
Jiná skupina lidí mi řekne, že už s tím nic neudělám a někdo jiný mi poradí, že mi to (anebo i něco horšího) může odpustit jenom Bůh.
A přitom řešení je tak snadné. Stačí jít, přiznat se, zeptat se, jestli tomu druhému vznikla nějaká škoda a nahradit mu ji. Řešení je snadné, ale posbírat v sobě sílu a udělat ho, bývá někdy těžké. Tahle věc mi vrtá v hlavě už několik let. A včera jsem se s tou firmou opět pracovně kontaktoval. A cítil se trapně za to, co znám a oni ne.
Jediný způsob, jak očistit svoje svědomí, je splatit dluh, pokud to jde. (Není to z mojí hlavy, ale hlásá to jedno tajné poselství, které často cituji …) Změnit to, co jsme udělali, pokud to jde. Odpuštění bez splacení dluhu nefunguje. (Proto mi Ho´oponopono připadá povrchní.) Ani kdyby odpouštěl Bůh. Jenže on neodpouští, on nám vstupuje do hlavy skrze svědomí.
Usedám k počítači a píšu dopis … už dlouho jsem nepsal něco, za co bych se tak styděl …
Dobrý den pane K,
Kromě toho, že teď sháním ozubené řemeny, mám jednu věc, kterou bych s vámi rád projednal. Cítím to jako dluh vůči vaší firmě nebo spíš vůči vaší osobě. Udělal jsem něco nehezkého, i když věřím tomu, že si toho nikdo nevšiml. Ale vždycky, když si na vaši firmu vzpomenu, tak si vzpomenu i na to.
Přiznám se k jedné věci. Kdysi jsem od vás koupil 4 ložiska a pak jsme je vyměňovali za jiné lineární vedení, protože mi nevyhovovaly. Jedno z těch ložisek jsem dal frézařovi, aby mi podle něj vyrobil domeček, a když mi ho vrátil, tak bylo na povrchu lehce zrezivělé, protože měl v dílně vlhko. Tak jsem to ložisko očistil, namazal a vrátil ho spolu s ostatními. Přiznal jsem se k tomu, že bylo rozbalené. A teprve postupem času mi došlo, že to ode mne nebylo poctivé.
Předtím jsem to neřešil, stejně jako frézař neřešil, že mi vrací zrezivělé ložisko. Opravdu jenom lehce na povrchu. Věřím tomu, že to ložisko jinak bylo v naprostém pořádku. Ale mám špatný pocit z toho, že jsem vám nepřiznal pravý stav věcí.
Cítím se trapně a stydím se. Myslím si, že každý zákazník má právo si koupit dokonalé zboží a to právo jsem porušil. Pokud se vám tam to ložisko dodnes povaluje, anebo s tím byly nějaké problémy, tak jsem ochotný vám ho zaplatit. Nejde tu ani tak o ložisko, ale o naši důvěru, kterou jsem pokazil. Vlastně jsem vás obelhal. I když jsou to neviditelné věci. I neviditelné věci fungují.
Omlouvám se a děkuji za pochopení. Pravděpodobně nad tím mávnete rukou, možná si i pomyslíte, že tu řeším nesmysl.
Hezký den přeju … uff
Vítek P.
Pan K. mi odpověděl:
„Myslím že už je to dost dávno a tak si to ani moc nepamatuji, ale asi s tím problém nebyl, jinak bychom se ozvali, takže to asi nechte celý být jako že se nic nestalo“
Konečný pocit?
Úleva.
Ne kvůli tomu, že mi napsal, že se nic nestalo, protože já vím, že se stalo. Ale kvůli tomu, že jsem udělal všechno proto, abych tu věc dal do pořádku. A příště si dám pozor. Vlastně už jsem si ho dal, když jsem kupoval (a vracel) foťáček.
Zbavil jsem se balvanu, který mne tížil několik let. I když pro někoho by to bylo jen zrnko písku …
Nezáleží na tom, co si o tom myslíte, záleží na tom, co si o tom myslím a cítím já. Je to moje svědomí 🙂 Až si na celou věc za několik let vzpomenu, nebudu se cítit trapně. Shovívavě se pousměju a budu mít dobrý pocit z toho, že jsem dokázal splatit jeden malý (neviditelný) dluh.
Doporučené čtení (pokud ještě nemáte dost) … Splácení dluhů … cédéčkových
Kdo ti nakukal, že odpuštění bez splacení dluhu nefunguje?
Jedna paní povídala (tím myslím jednu konkrétní paní) a mě to dává smysl. Když ti ukradnu počítač a pak se ti k tomu přiznám, tak mi to odpustíš? Nebo ho budeš chtít vrátit? To snad ne, vždyť už jsem se ti omluvil …
Tohle je ale demagogie, jak vrata. Odpuštění podmiňované nápravou činu – tady je někdo papežštější, než papež. Stvořitel nic takového po tobě nechce.
Navíc sis naběhl na vidle. Konkrétně já bych ho zpátky nechtěla, protože vím, že se ti ta krádež stejně vrátí, jako bumerang. Já ti mohu odpustit i bez vracení zcizené věci – s přehledem. Ale dobří kamarádi již nebudeme. Tohle si kamarádi totiž nedělají. Nech si ten počítač jako memento své hlouposti a užij si to.
Papež by odpustil každému … 🙂
To je ono, dobří kamarádi nebudeme a já se budu užírat počítačem. Čili se nevyřešilo nic.
Nemusíme se chápat hned 🙂 Dej tomu pár let času …
Tolik optimismu při pátku 🙂 🙂 🙂
co bych mohl napsat. Tedy ne ke knížce, kterou neznám.
Podle mě je to tvoje tvrzení o splácení dluhů taková mentální pastička, do které ses chytil. Přijals tu myšlenku za svou a už nemůžeš jinak… (V tomhle souhlasím s Radkou.)
Zneužití energie slov… – ty snad někomu závidíš, že by mohl dojít odpuštění i jinak, snadno!? A jak to působí? – Rozbiješ tím tu negativní energii – takže pozitivně a na obě strany.
A proč by to jako čištění nemělo fungovat? Mám dojem, že chceš všechno (zbytečně) řešit v hmotné rovině.
Všiml jsem si, že reaguju na dva články zaráz, ta první část patří k omývači salámů…
Jirko, děkuji za názory. Ta „pastička“ nebo spíš zásada o splácení dluhů mi dává větší smysl než samotné odpuštění. Cítím, že je to tak správné. I když někdy to nejde. A naopak do té doby mi bylo proti srsti odpouštění, které se dává například u zpovědi.
Na rozdíl od vás s Radkou tu řeším skutečnou situaci, tak si zkus vybrat něco ze svého života a procítit si, jaké z toho máš pocity a případně to napravit a pak to procítit znovu. Pak budeme mít podobnou zkušenost.
(Přesunul jsem ty komentáře sem k omývači.)
V tomhle konkrétním případě to bylo určitě dobré řešení. Nemyslím si, že nejdůležitější je dosáhnout odpuštění. Důležitý je vlastní pocit. Ale myslím si (obecně), že si zbytečně uzavíráš jiné možnosti k dosažení vnitřního klidu.
Jirko a které „jiné“ možnosti dosažení vnitřního klidu myslíš?
Umění odpustit a nechat "to" v klidu a míru. Bez jakýchkoliv dalších podmínek, – například. Tak, aby to v tobě již nikdy nerozněcovalo jakékoliv emoce.
Můžeš ten problém odevzdat nějaké vyšší moci, universu.
To jsem rád, že máte s Radkou každý jiný návod, i když se dají použít oba dva najednou.
Sobě odpustit a přenechat to vyšší moci …
A pak čekat, až se ta vyšší moc skrze svědomí ozve … 🙂
Jinak – dostatečné uvědomění si svých vlastních chyb a jejich důsledků pro okolí a pak už nic podobného neprovádět. Čekání na "odezvu" je hloupost. Z toho pohledu, že většinou člověk si své chyby uvědomí ve chvíli, kdy dostane od života pohlavek. Když pečlivě pátrá po příčině, většinou najde …
Jdi a nehřeš více …
Už bych se opakoval, kdybych zde kladl otázku, zda ten pohlavek a uvědomění si stačí, anebo má člověk ještě něco napravovat ve vnějším světě. A tak si to říkám pro sebe … 🙂
Nicméně jsem rád, že se nám podařilo zmapovat možné pocity a řešení … včetně toho, že si člověk může nepřipustit, že něco udělal špatně, otupět a nic neřešit.
Což není náš případ, takže můžeme být v klidu 🙂
… a taky můžeme být v neklidu 🙂
Každému, co jeho jest ….
Jirko děkuji,
vyjádřil jste to naprosto přesně mé pocity: že si Vítek zbytečně uzavírá jiné možnosti k dosažení vnitřního klidu.
Omlouvám se, že vám skáču do řeči …
Které jiné možnosti myslíš?
Viz výše, nedočkavče 🙂
Zřejmě jsem nedostatečně předjímal, že to napíšeš za Jirku … 🙂
Chtěl jsem, abyste to napsali nezávisle na sobě 🙂
Pardon, mi to nedalo….
Radko, byl bych rád, kdybychom si mohli tykat. (I když nevím, kdy mě zase popadne chuť sem něco napsat.)
OK, není problém. 🙂
Niekedy robì clovek blbosti ani nie tak z vlastnej chamtivosti a nespokojnosti, ci tùzbe mat viac, ale casto i pod tlakom okolia ( "tà je odsùdeniahodnà" – no tak sme ju odsùdili i my … ), alebo "coby sme si nezobrali, vsak aj druhì si naberù" alebo "to màlo nebude nikomu chybat" atd. atd. Alebo si vec dobre nepremyslìme a v zbrklosti urobìme to, "co sa robì predsa bezne". Takychto prehmatov màm i ja za sebou dost. No a potom sa za ne hanbìm ( hanbievà-vala som sa, kedysi, castejsie ).Dneska sa uz s ùsudkom tak neponàhlam a meriam dvakràt, nez nieco urobìm ci vyrieknem. A kedy si odpustìm ? To, ze mi zomrel pes, si neodpustìm nikdy, lebo to nedokàzem odcinit.Ale vela nespràvnych skutkov ci vyrokov som si sama sebe odpustila akosi prirodzene, uz tym, ze v obdobnych situàciàch ( a ony sa kotuhy vracajù! )uz tù istù chybu nespravìm, toto fakt dodrzujem. A svoju hladinu sebaùcty si tymto stràzim.
Ahoj Emilko,
Souhlasím s tím, že člověk dělá hlouposti … a učí se. O to tady jde, abychom se styděli a díky tomu se polepšovali.
Že zemřel pes, se odčinit dá, ale ne tak, že mu to vrátí život. (Dá se to odčinit například na jiném psovi.)
Dávat si příště pozor, je moudré …
Měj(me) se fajn 🙂
No třeba jste byl jen nástrojem vesmíru, coby člověk, který vrátil firmě to, o co si díky svému jednání v minulosti sama řekla tj. zrezlé ložisko vydávané jako nové. Kdyby jste to neudělal, tak by si chudák vesmír musel složitě hledat nějakého jiného dobráka 🙂
Danieli, souhlasím s tím, co píšete, nic není náhodné. Také si myslím, že jsem nástrojem i tím, že se tu tím „chlubím“, protože tím dávám návod, jak věci napravovat …
Hezké dny přeju … 🙂
Vítku, už několik dnů si občas počtu ve Tvém blogu a v komentářích.. není to náhoda, že jsem na něj narazila.. jen mě tak napadlo, že více pokory by Ti neškodilo.. a ještě jeden postřeh: souhlasím s názory v komentářích ostatních pod tímto článečkem. Podmiňovat odpuštění čímkoliv je alibismus. Tak to nefunguje.. uvědomění je to, co je důležité. A vědomí, že díky němu už nic takového příště neudělám. Skrz uvědomění dojdeme odpuštění. Před nějakou dobou mi někdo napsal: "Ať je tvá minulost jakákoliv, je to minulost, která si zaslouží poděkování za zkoušky a hlavně zkušenosti, které Ti uchystala. Stačí jí poděkovat a propustit s vírou, že se vše vyřeší k dobru tvému i všech zúčastněných. Tím ti chci sdělit to, že pokud své minulosti poděkuješ, najde ona sama cestu, jak zahojit rány a vyřešit věci zázračnými způsoby." Vím, že od zveřejnění Tvého článku už uplynula dlouhá doba, ale můj komentář je aktuální se vším všudy i dnes.. jestli jsi už na té úrovni pokory a uvědomění, že chápeš výše uvedenou citaci v uvozovkách, pak je to dobře. Pak už jsi také pochopil, že ne ten dopis prodejci, co jsi napsal, ale Tvé vlastní uvědomění zapříčinilo odpuštění sám sobě a pocit úlevy ve Tvé duši.
PS: každý z nás kráčíme svou vlastní cestou poznání a jsme v tuto chvíli na té úrovni vědomí, na níž máme být..
Dobrý den Weni,
Děkuji za názor.
Vyčítat mi nepokoru u omývače salámů? Kdyby to bylo u článku, kde si dělám legraci z náboženství, tak budiž, ale u pokorného omývače salámů … to jsem tedy nečekal. Tohle bylo tak upřímné a pokorné, že už to víc snad ani nešlo 🙂
Vy píšete: Podmiňovat odpuštění čímkoliv je alibismus. Já říkám: Odpustit každému je znásilnění sebe sama. Každý si může vyzkoušet, která z těchto myšlenek mu bude fungovat.
Přeju vám hezké dny a inspirující zážitky … 🙂
Jirka, Radka a prakticky všichni další, i Vitek mají pravdu. Ze svého kopce vidíme své panorama a těžko chápeme, že všichni koukáme na jednu a tu samou věc. Pokora, odpuštění, přiznání… Slova a k nim přiřazené pocity. Každý je vnímáme jinak. Ale stojí nám za to se zde o tom hádat? Prosazovat si svou "pravdu"? Obhajovat místo na "svém kopci"? Každý jde po své cestě a je v určitém stavu poznání. Je krásné se navzájem posouvat a podporovat. Není však účelné se nějak napadat a vytvářet si negativní emoce. Možná stačí opravdu maličkost – uvědomit si, že jsme všichni propojeni se vším a to nejen lidi s lidmi, ale třeba i s tím ložiskem. Co z toho plyne za poučení? Jakmile si uvědomíme svou chybu, už jsme prakticky vyřešili konflikt. To jestli to nějak napravuji, odčiňuji atd. opravdu není důležité. Nic to neřeší. Okamžik uvědomění si chyby – něco jsem druhému udělal, něco, co bych nerad, aby dělal někdo druhý mě. Takže: cokoliv dělám od té chvíle dále, nechť je v souladu se základním principem – nečiň druhým to, co sám nechceš, aby bylo činěno tobě. To je vše. Alespoň tak to vidím ze svého malého nenápadného kopečku 🙂
"Jakmile si uvědomíme svou chybu, už jsme prakticky vyřešili konflikt. To jestli to nějak napravuji, odčiňuji atd. opravdu není důležité."
Ale je 🙂
(Já vám nabourám auto a pro vás není důležité, abych vám to nahradil? Stačí, když uznám svou chybu …)
Pokud nelpím na hmotném majetku,tak mi bude stačit to uvědomění si chyby. Auto nemohu nabourat pokud jsem plně soustředěný na jízdu. Jedině nesoustředěný člověk udělá dvakrát tu samou chybu. Má smysl někomu zaplatit, uhradit škodu na autě, když tu samou a nebo podobnou chybu z nepozornosti uděláš znova? Pak jsi se nepoučil a úhrada škody je k ničemu. Je samozřejmé, že uvědomělý člověk bude chtít svou chybu napravit, ale to může kdykoliv a pro kohokoliv. Blbě se to vysvětluje, ale úhrada škody mi připadá stějná ptákovina jako "dej si třikrát očenáš a bude ti odpuštěno". Uvědomit si chybu a nedělat ji znovat, být plně soustředěný na to co dělám – pak se znova chyba nemůže dostavit. Většinu chyb děláme právě proto, že nejsme soustředěni na činnost, spíše už se těšíme na výsledek. A proto bouráme auta.
Moc hezké, díky 🙂
Chápu, jak to myslíte. Důležité je tu věc pochopit a poučit se. Otčenáše jsou nesmyslné.
Ale hmotná úhrada škody přímo dotyčnému zase taková ptákovina není. Ano, mohu se oddlužit jinde, ale proč to komplikovat a zatahovat do toho další lidi.
A psychicky bych se měl oddlužit taky u dotyčného. Protože jsem ublížil jemu a ne někomu jinému.
Už kvůli tomu, že se bavíme o neviditelných věcech a hodně lidí by chápalo jako nespravedlivost, kdyby k viditelnému oddlužení nedošlo. (A ona by to nespravedlivost byla.) Oddlužovat se jinde je až náhradní řešení.
Mimochodem plné soustředění nezabrání tomu, aby se mi stalo to, co se má stát. Stejně jako člověk neuteče před nemocí.
Ojoj joj… Tak to jsem mysle, že to chápete více. No, asi nebudu moc oponovat, abych nevyvolával konflikty 🙂 Další je jen můj postoj, nic více: osud není daný . každá si ho píšeme sami. Před nemocí nemusím utíkat, nemoc není problém. Naopak, nemoc je dar vyšší inteligence sdělovat nám informaci, kde děláme chybu. Lidé by se měli ze svých nemocí poučit a něco změnit. Pokud to neudělají, je ta nemoc zbytečná a přijde další. 5ešit cokoliv v hmotném světě je opravdu iluze. Náš mozek a vědomí nepracuje v hmotném světě. Vše jsou jen obrazy, myšlenky. Vše přenášíme smysly, nemáme ani důkaz. že něco existuje reálně. Jaký význam má napravovat křivdu v hmotné realitě, když na duchovní úrovni zůstane problém? Jde o to, že když člověk je nad tuto úroveň povznesen, nelpí na hmotných věcech a nějaká náhrada škody pro něj není důležitá. Ano, takový lidé prakticky ale nejsou, to zase přiznávám, že v dnešní realitě je lepší uhradit škodu a dát lidem to co považovali za ztrátu. Jakmile se ale dostaneme do vyššího vědomí, tot nebudeme vůbec řešit.
Tak a já jdu dál stavět svou slaměnou jurtu 🙂
To, co dělám navenek (splácení dluhu ve hmotě) je obrazem (napadá mne slovo pečeť) toho, co se děje uvnitř. Neřeším to tedy pouze v hmotném světě, ale v nehmotném i v hmotném … bez hmotného řešení by to bylo nedokončené …
Ať se vám daří … stavět 🙂