Když jsem pročítal svůj tajný deník a prohraboval se vzpomínkami na věci, které jsem opravil anebo rozmontoval, zjistil jsem, že k elektronkám a elektrodám mám stále kladný vztah. Nejen k anodě, ale i ke katodě. A nejen katoda, ale i anoda mne dokáže znovu nažhavit.

Koupil jsem si dvě knížky o elektronkách. Lampárna a Když rádio bylo mladé. Ta první je o stavbě elektronkových zesilovačů a ta druhá o rozhlasovém vysílání od atmosférické elektřiny, jiskřiště, telegrafu a krystalky po elektronková rádia. Obě ty knihy jsou takřka dokonalé, protože jsou napsané s láskou.

Elektronka je krásná součástka, která v sobě shrnuje několik prvků viditelné i neviditelné dokonalosti.

Například vakuum. Představte si, že ona funguje, jenom když je uvnitř vakuum, neboli když uvnitř není nic. To zní skoro mysticky. Nic. Jak dlouhá musela být cesta za nicem (vakuem), než se elektronka stala použitelnou. Tuto cestu nastoupila žárovka. Ona nalezla cestu k částečnému nicu. Jenže elektronce ten nic nestačil. Elektronka potřebovala ještě nicovatější nic. Nestačilo jen odstát vzduch. Někdo vymyslel pohlcovač nicu, neboli getr. Getr spálí v elektronce poslední zbytky nicu a na skle baňky zanechá vzkaz. To stříbrné zrcátko, které vidíte na stěně baňky je poslední dopis, který getr napsal. Píše tam, obětoval jsem se a sám jsem shořel, abych daroval život elektronce. Ježíšku na křížku, tomu říkám oběť. Taková, kterou všichni vidí. A všichni vědí, že to mělo smysl. Když getr shoří, spálí také zbytky plynů, které v elektronce zůstaly po odčerpání vzduchu, a tím vytvoří ještě větší vakuum.

Zkuste přemýšlet o tom, jak jde getr zapálit, když je uvnitř elektronky. Nemůžete vzít sirku a prostrčit ji skrze sklo. Vezmete vysokofrekvenční vlnění a tím getr odpálíte. Nepřipadá vám to dokonalé?

Nebo žhavení. Aby v tom nicu mohlo od katody k anodě něco létat, tak katoda musí být nažhavená. Proto elektronky tak krásně svítí a hřejí.

Rozdíl mezi elektronkou a tranzistorem je jako rozdíl mezi krbem a přímotopem. Hřeje obojí. Ale u krbu se navíc můžete se těšit pohledem do plamenů a to sálavé teplo, které z něj jde je tak nějak teplejší. Není to střídavý proud, která prošel odporovým drátem. Je to plamen, který hřeje člověka už několik tisíc let.

Na obrázku vidíte usměrňovací elektronku a polovodičovou diodu (jiných parametrů). Obě dokážou víceméně to samé, usměrnit jednu půlvlnu střídavého proudu. Můžete si udělat představu, jak se změnila elektronika ve druhé polovině minulého století. Na začátku několik centimetrů vysoká baňka, která vyžaduje žhavení a napájení řádu sto voltů, na konci polovodičová dioda, o rozměrech několika milimetrů, která může fungovat při napětí několika voltů a zanedbatelné spotřebě elektřiny. Abyste mohli provozovat zesilovač s elektronkou, musíte mít ještě napájecí transformátor a další výstupní transformátor k reproduktoru. Tak si k té elektronce přimyslete ještě půl kila součástek, nebo spíš kilo.

Přesto mám rád elektronky, protože jsou jednoduché, snadno pochopitelné a přitom dokonalé. Jejich život je krátký a krásný. Jsou náročné na vlídné zacházení a nedají si všechno líbit.

Víte, že elektronky na rozdíl od tranzistorů přežijí atomový výbuch? Záleží v jaké vzdálenosti od epicentra. A víte, že špičkové hudební zesilovače se dělají s elektronkami? A že klasická televizní obrazovka není nic jiného než elektronka. Doufám, že teď už jsou vám elektronky alespoň mírně sympatické.

Přeji elektronkám dlouhý život a vlídné zacházení. Aby i nadále rozdávaly radost a těšily nejen náš sluch, ale také zrak a sáláním svého tepla případně i hmat. Elektronkám zdar.

Prohrábl jsem šuplík se součástkami a byly tam … elektronky. Něco z nich postavím. Těšte se …