Jestli byl v naší rodině (já, manželka a děti) nějaký vztekloun, tak jsem to byl já. Jednou jsem se tak „na-sral“, že jsem přerazil násadu od lopaty. Nenahněval jsem se, ani nenaštval, já jsem se NASRAL! Bylo to před šesti lety. Dnes bych se pouze zhluboka nadechl, doufám. Ha, ha, ha.

Být vzteklý a křičet, jsem se naučil od otce. Jeho oblíbená nadávka, když mu něco nešlo, byla: „Do prdele, práce zkurvená.“ Jak se mu asi pak ta práce dařila, po takovéhle „pochvale“?

Řval také na nás děti a mlátil nás.

Děti někdy potřebují výprask, aby věděly, že nemají něco dělat a aby poznaly rozdíl mezi vlídným a nevlídným jednáním rodičů. Ale teď mne napadá, že i výprask by měl být vlídný. Někdy jsem dostal na zadek, protože jsem si to zasloužil a někdy jenom tak on-line schytal pár facek, protože byl táta naštvaný.

Naposledy na mne vytáhl kus řetězu. To mi bylo devatenáct. Pohádali jsme se. Učil jsem se a on přišel, že mám zhasnout, že nebudu používat jeho elektriku, když se neumím slušně chovat. Pak šel ke skříni a říkal něco, jako počkej, já tě zabiju, nebo počkej, já ti dám. Slyšel jsem cinkání řetězu. Tentokrát se stala zvláštní věc, v hlavě mi sepnulo úplně jiné řešení. Obrana! Popadl jsem polštář a čekal … První ránu řetězu jsem vykryl polštářem a pak jsem po otci skočil a přepral jsem ho. Šlo to úplně samo. Ty už na mě nikdy nešáhneš! A nešáhnul. Řekl mi, ať vypadnu z jeho bytu …

Nově nabytou převahu jsem mu pak dával najevo. Ne, že bych ho přímo bil, ale třeba jsem ho vystrčil za dveře, když jsem nechtěl poslouchat „ty jeho kecy“. Choval jsem se jako malý hajzlík, nebo spíš velkej hajzl. Promiň, táto. Ale stále si myslím, že to byla jenom sklizeň toho, co jsi zasel.

Teď víte, kde jsem se naučil křičet a kde jsem se naučil být vzteklý. Táta už je mrtvý. Jeho vztek, řvaní, urážení se a přísnost se nakonec zhmotnily do podoby nemoci a smrti.

Kdybych se mohl vrátit do svých 19ti let, nebo ještě dřív, tak bych mu řekl:

Táto, neblázni, když na mě budeš křičet, tak se nic nevyřeší, jenom se to od tebe naučím a budu to dělat jiným lidem. A když mě budeš mlátit čím dál tím víc, taky nepochopím, o co ti jde. Já vím, ty to myslíš dobře, chceš dobrou věc, chceš, aby tě děti respektovaly, aby tě poslouchaly a vážili si tě, chceš, aby z nich něco bylo, ale jdeš na to úplně špatně. Nejdeš příkladem, abys byl první a ony šly rády za tebou. Ty jdeš za nimi a kopeš do nich a mlátíš je karabáčem, aby šly dopředu. A ani jsi jim neřekl, kam vlastně jdou. Víš vůbec, kam jdou? Víš, kam jdeš ty? Víš, co je v životě nejdůležitější?

Lidé, kteří křičí a jsou vzteklí, to myslí dobře, myslí si, že pomáhají Spravedlivosti. Ale nevědí jak na to a tak dělají víc škody než užitku. Myslet něco dobře nestačí. Dělat dobré věci taky nestačí.

Že křičet a překřikovat ostatní nikam nevede, jsem začal chápat, když jsem učil na základní škole. Šel jsem se podívat na hodinu jedné kolegyně a všiml jsem si, že čím víc křičí, tím méně ji žáci poslouchají. Oni ji totiž slyší, ale oni ji nechtějí slyšet.

Na žáky jsem mluvil vlídně, zřetelně … a polohlasem. Pane učiteli, my vás neslyšíme. Tak přestaňte mluvit a uslyšíte mne. My nemluvíme, to mluví támhleten … Tak mu vysvětlete, že kvůli němu neslyšíte. Děti si to většinou vyřídily mezi sebou a ve třídě bylo ticho. Rušivé živly jsem rozsazoval, posílal stát do rohu anebo a chodbu.

Úplně jsem pochopil, že křičet na děti je zbytečné, když jsem na zahradě zařval na kluka tak, že opadalo listí na stromech. Víc zařvat už nešlo. Zůstal stát jako střelený a začal brečet. Tudy cesta nevede.

Tak jsem řvát přestal. Občas zvýším hlas, na několik slov. Adame! Ale takové ty hlasité monology a překřikování, to už nedělám. Na to je teď expert manželka. Zatím to ještě nemá zpracované. V naší rodině se to úplně obrátilo. Ten kdo křičel, už nekřičí a ten kdo nekřičel, křičet začal. I děti už na sebe křičí. Nekřičí, řvou. To znamená ze všech sil.

Křičet na někoho je zbytečné. Když na něj budete křičet, tak stejně nepochopí, co po něm chcete, anebo co vám vadí. Vždyť je to na hlavu, zařvat na někoho, ale nevysvětlit mu do hloubky, co vám vadí a jak by to měl dělat lépe.

Když dítě rozlije aktimel, tak je přeci špatně seřvat ho, vzít hadr a utřít to po něm. Správně je mu vysvětlit, že aktimel stojí peníze, že se to musí utřít, aby to nesmrdělo a že to musí utřít ten, kdo to rozlil, aby si dal příště větší pozor.

Ano, chlubím se. Protože je, čím se chlubit. Když zvládnete svůj vztek, je to velké vítězství a je čím se chlubit a je za co se chválit.

Základem komunikace je podat věc tak, aby ji druhý pochopil. Je špatně někoho okřikovat za to, že mluví sprostě (že lže, že něco ukradl, že kouří, že křičí na druhé, že něco rozbil), pokud mu nevysvětlíme, proč je nesprávné mluvit sprostě (lhát, krást, kouřit, křičet na druhé, něco rozbíjet).